BLOG

Ohrožené děti

Děti v exekuci

Děti v exekuci

21.03.19| Ilja Hradecký

Do sociálních služeb přicházejí mladí lidé, které si po dovršení plnoletosti našel exekutor. Někteří si nadělali dluhy po patnáctém


Více...
 
Děti v exekuci

Do sociálních služeb přicházejí mladí lidé, které si po dovršení plnoletosti našel exekutor. Někteří si nadělali dluhy po patnáctém roce věku, často u mobilních operátorů. Jistě mohli počítat s tím, že je někdy budou muset zaplatit. O těch dnes mluvit nechci.

 

Někteří se však zadlužili už v dětství, ani to netušili. Od narození třeba neplatili poplatky za popelnice, tzv. místní poplatek. Anebo nezaplatili při pobytu v nemocnici regulační poplatek, který se vybíral do roku 2014. Nemohli, neměli žádný majetek, neměli vlastní příjem. Selským rozumem chápáno, rodiče zanedbali vyživovací povinnost. Žel, naši zákonodárci selský rozum pravděpodobně nepoužili.

 

Problému místního poplatku za popelnice se věnuje advokátka, která pro bono (bezplatná právní pomoc pro veřejné dobro) zastupuje dětské dlužníky. Dlouhé tři roky apelovala na poslance, až se jí podařilo v roce 2015 dosáhnout novely zákona, která zavedla jednoduché pravidlo, že za děti platí rodiče. Jinými slovy: když je poplatník nezletilý, vyměří se místní poplatek jeho zákonnému zástupci. Tím se dosáhlo toho, že nové dluhy za popelnice dětem vznikat nebudou. Díky, paní Aleno Vlachová!

 

Ústavní soud v roce 2017 označil dřívější zákon jako protiústavní, nález Ústavního soudu říká, že soudy porušily práva dětí. Staré dluhy však stále zůstávají na dětech, vzniklé exekuce zastaveny nejsou.

 

Časté jsou případy černých jízd veřejnou dopravou. Někdy rodiče dětem nedávali peníze na dopravu, dokonce je při jízdě načerno doprovázeli. Jak se mají děti dostat do školy, když jim rodiče nepořídí tramvajenku a na jízdenku peníze nemají? Za devět let školní docházky je může revizor zkontrolovat i víckrát.

 

Co následuje? Dopravní podnik předá nezaplacenou pokutu advokátovi, advokát exekutorovi, exekutor koná. Odměny se navýšily v roce 2006 pro advokáty přibližně na deset tisíc, pro exekutory asi na sedm tisíc. Z jízdenky za pár korun a pokuty za několik stovek je najednou nějakých dvacet tisíc. Za pět šest jízd na černo se snadno dostaneme nad sto tisíc korun. Odměny se sice od té doby snížily, ale dřívější exekuce stále pokračují. Pohledávky od dopravních podniků začaly vykupovat vymahačské firmy. Státem podporovaný byznys s chudobou!

 

Člověk odchází z dětského domova jen s kufříkem osobních věcí a trochou peněz pro začátek a musí si najít bydlení a práci. Když se mu to podaří a dostane první mzdu, sebere mu ji exekutor kvůli tomu, že v sedmi nebo osmi letech jel do školy načerno. Bez pomoci se z toho nedostane, bude přežívat v šedé zóně, ne-li za hranou zákona. Systém si počká na plnoletost a pak ho pošle přímo do exekuce!

 

Stát si vytváří bezdomovce jen kvůli tezi, že „za dluhy je odpovědný sám dlužník, nikoli třetí osoby, tedy např. rodiče.“ Může stát spravedlivě chtít po dítěti, aby domyslelo důsledky jízdy na černo, když to nedomyslí ani jeho rodiče? Mám za to, že dluhy by měl platit ten, kdo je zavinil, tedy rodiče, kteří zanedbali péči o své dítě.

 

V Česku mohou být uvaleny exekuce za dluhy i na předškolní děti a ony musejí splácet dluhy, které nezpůsobily. U soudu je nemá kdo zastupovat, rodiče se nestarají a stát je aktivně vytlačuje na okraj společnosti.

 

Nedávno představila poslankyně Kateřina Valachová návrh novely insolvenčního zákona, který by měl usnadnit oddlužení v případech dluhů vzniklých v dětství. Je to dobře. Přesto jde jen o zmírňování následků, ne o odstranění příčin. Za dluhy dětí do určitého věku by měli odpovídat jejich rodiče. Platit výdaje spojené s potřebami dětí přece patří k vyživovací povinnosti. O věkové hranici je možné diskutovat.

 

V mém dětství se bralo za samozřejmé, že rodiče odpovídají za výchovu svých dětí a ručí za škody, které způsobí. Jako malému klukovi se mi několikrát podařilo rozbít někomu v ulici okno. Někdy míčem, jindy sněhovou koulí. Tatínek nejdřív uplatnil přiměřený výchovný prostředek (paní Džamila by žasla, jak účinný!) a potom napravil škodu, kterou jsem způsobil. Pamatuju si, že jednou nesl sousedčino okno ke sklenáři. Pokládal to za spravedlivé.

 

Náš stát má podle Úmluvy o právech dítěte, ke které se zavázal v roce 1991, povinnost respektovat nejlepší zájem dítěte. Je žádoucí, aby tak konečně začal konat v případech dětských dluhů.

 

 

Ilja Hradecký je zakladatel a emeritní ředitel NADĚJE

 


Jsme vděčni za každý příspěvek na službu dluhových poraden.

 


Méně...
 

Mezinárodní den (ohrožených) dětí

01.06.18| Kateřina Pivoňková

Mezinárodní den dětí si snadno spojíme s pestrobarevnými skákacími hrady na náměstích, rozdáváním cukrlat a všeobecným veselím. To je


Více...
 

Mezinárodní den dětí si snadno spojíme s pestrobarevnými skákacími hrady na náměstích, rozdáváním cukrlat a všeobecným veselím. To je sice hezké, ale je to pro každé dítě?

 

Jak se žije dětem v České republice? Vodítkem v uvažování se může stát Úmluva o právech dítěte, kterou ČR ratifikovala stejně jako většina států. Naposledy v květnu 2011 naši zástupci podávali periodickou zprávu o naplňování Úmluvy a teď v červnu je to znovu čeká.

 

V roce 2011 členové Výboru pro práva dítěte OSN nejvíce vytýkali českému státu velké množství dětí v ústavech, oddělenost školství pro děti s handicapem a neexistenci orgánu, který by koordinoval dodržování Úmluvy.

 

Jaké bude teď stát skládat účty po dalších letech snahy o naplňování Úmluvy? Jsem zvědavá na zprávy, jak se daří prohlubovat inkluzi dětí s disabilitou do hlavního vzdělávacího proudu. Snad nám přinesou radost i čísla dokazující, jak ubývá dětí v ústavech a přibývá pěstounů, a tím i skutečně rodinného prostředí pro ty děti, o které se nemohou starat vlastní rodiče.

 

Pohled z terénu

Rozhodně se nedaří dobře dětem v rodinách, které jsou postižené exekucí nebo insolvencí. Pokud máme dnes přes 860 tisíc lidí v exekuci, kolika rodin s dětmi se to asi týká? Naši zákonodárci jsou zodpovědní za to, aby zákony umožnily lidem co nejdříve dosáhnout oddlužení. Situace je neúnosná a podle odborníků nesnese srovnání s žádnou evropskou zemí na západ od Česka. Úmluva vede státy k dosahování nejlepšího zájmu dítěte - v článku 27 uznává právo každého dítěte na životní úroveň nezbytnou pro jeho tělesný, duševní, duchovní, mravní a sociální rozvoj -  proto už dávno měli naši politici nemravnost celé problematiky dluhů u nás řešit.

 

Do čeho ses narodil, v tom zůstaneš

Vidíme to hlavně v rodinách s dětmi ve vyloučených lokalitách, a to v nich sociální práce probíhá už mnoho let. Zeptejte se terénních pracovníků na životní šance dětí rodící se chudým, zadluženým a málo vzdělaným rodičům. Mnozí z „teréňáků“ už znají děti těchto dětí. Jejich cesta vzhůru je o tolik těžší než u dětí drtivé většiny čtenářů těchto řádků.

 

Síť, spolupráce, otevřenost

Jaká je praktická zkušenost z terénu sociální práce na malém městě nebo ve vyloučené lokalitě? Už léta vnímáme, kolik aktérů se snaží nějakým způsobem podpořit ohrožené dítě z rodiny v potížích. Něco dělá státní úředník sociálně právní ochrany, něco dětský lékař, psycholog, někdy psychiatr. Zajímá se učitel. Snaží se lidé v nestátních sociálních službách – nízkoprahových klubech pro děti a mládež, přímo do rodiny dochází sociálně aktivizační služba. Nejednou stejně dítě stráví dva měsíce ve středisku výchovné péče. Víme to už dlouho a je to potvrzené zkušenostmi ze zahraničí: musíme to dát dohromady! Netříštit péči o ohrožené rodiny a pomoc dítěti mezi sektory školství, zdravotnictví a sociální péče, propojit se, síťovat, dávat pomoci smysl a efektivitu.

 

Kateřina Pivoňková je ředitelka pobočky NADĚJE ve Zlíně.



Méně...