BLOG

Lidé ve stáří

Proč se nezavíráme na dva týdny s klienty?

Proč se nezavíráme na dva týdny s klienty?

11.05.20| Jiří Valnoha

Jednoduše proto, že to považujeme za neefektivní z hlediska boje s pandemií COVID-19, za neetické z hlediska pracovněprávního


Více...
 
Proč se nezavíráme na dva týdny s klienty?

Jednoduše proto, že to považujeme za neefektivní z hlediska boje s pandemií COVID-19, za neetické z hlediska pracovněprávního vztahu k zaměstnancům a vysloveně riskantní pro fungování malých služeb v případě rozšíření nákazy.

 

V prvních dvou týdnech po nástupu koronaviru do ČR nebylo jasné, jak se bude situace vyvíjet a přijímala se téměř jakákoliv doporučení, která by zamezila „italskému“ vývoji. Mezi prvními použitelnými byl „Doporučený postup Asociace poskytovatelů sociálních služeb“ [1], který kromě praktických kroků navrhoval také čtrnáctidenní souvislý pobyt v karanténě s klienty. Posléze byl tento postup přijímán i jako preventivní ochrana před nákazou v některých službách sociální péče. Toto na první pohled pragmatické opatření se však po dalším měsíci zkušeností s vývojem pandemie COVID-19 a zejména se zkušenostmi z prvních zasažených pobytových služeb ukazuje jako neudržitelné.

 

Nákaza se nešíří tak rychle, aby se během jednoho dvou dnů nakazili všichni, zavřeli se v domově, prodělali chorobu a za dva týdny opět zdraví vyšli ven. Nákaza se šíří pozvolna, inkubační doba je většinou 5-7 dnů, u různých osob má různě závažný a různě dlouhý průběh. Zvládnutí situace od nástupu onemocnění po vyléčení všech nakažených trvá ve většině případů déle než měsíc. Dokonce dle vyjádření MUDr. Eclerové z Krajské hygienické stanice (KHS) Brno [2] vykazují někteří pacienti pozitivitu i dva měsíce. Nonstop zavřením se s klienty na dva týdny se naopak, dle vyjádření MUDr. Eclerové, riziko vzájemné nákazy zvyšuje. KHS jako nejefektivnější postup prosazuje co nejrychlejší izolaci každého pozitivního klienta nebo zaměstnance od dalších osob, které by mohl nakazit. Tomuto principu dvoutýdenní souvislý pobyt s klienty přímo odporuje.

 

Obvyklá praxe v nemocnicích na odděleních, kde pečují o COVID-19 pozitivní klienty, je taková, že jsou sice určené oddělené směny, které se personálně neprolínají, ale tito zaměstnanci chodí ze směn domů – nejsou s pacienty na oddělení zavřeni nonstop [3].  Celá záležitost tak působí dojmem, že se sociální služby snaží být papežštější než papež. Doporučení pro sociální služby zavírat se s klienty na souvislý čtrnáctidenní pobyt není předmětem žádného mimořádného opatření vlády ČR ani Ministerstva zdravotnictví ČR [4].

 

Dalším velkým problémem uvedené praxe je dodržování Zákoníku práce č. 262/2006Sb [5], zejména jeho ustanovení o pracovní době ve znění § 78 - § 94. Při souvislém dvoutýdenním pobytu s klienty zřejmě může z logiky věci docházet k porušování všech výše zmíněných ustanovení, zejména ustanovení týdenní pracovní doby (§ 79) a směn (§ 83), přestávek mezi směnami (§ 90) a zvláště pak nepřetržitého odpočinku v týdnu (§ 92). Takováto praxe tedy může fungovat jen za enormního osobního nasazení, možná až sebezapření zaměstnanců a za současného rizika porušení jejich pracovních práv zaměstnavatelem. Vzhledem k tomu, že platnost zákoníku práce žádné nařízení vlády během nouzového stavu v souvislosti s bojem proti COVID-19 nezrušilo, lze z našeho pohledu považovat tuto praxi nejen za neetickou ve vztahu k zaměstnancům, ale v některých případech možná i za nezákonnou.

 

Dalším důvodem, proč jsme v NADĚJI ke dvoutýdennímu zavírání se s klienty nepřistoupili a nepovažujeme to za příklad dobré praxe, je velikost služeb. Většina domovů pro seniory či pro jiné cílové skupiny, které provozujeme, a také většina jiných typů pobytových služeb provozovaných ať už námi či někým jiným nemá, a z principu ani nemůže mít, tak naddimenzovanou personální kapacitu, aby bylo možné vytvořit minimálně dva plnohodnotné týmy, které by zabezpečily nonstop péči ve dvoutýdenních turnusech. Zavedením takového režimu by se naprosto zbytečně zvyšovala již tak vysoká pracovní zátěž zaměstnanců, spolu s tím rostlo na jedné straně riziko profesního vyhoření a na straně druhé problémy v jejich osobním životě. Např. dle vyjádření Mgr. Vondráčkové [6] řada pracovníků nevyužila možnost čerpat ošetřovné, ale potřebuje mít služby tak, aby se doma v péči o děti prostřídala s partnerem. Nařízením vůči zaměstnancům ne příliš ohleduplného dvoutýdenního režimu se také zvyšuje riziko ztráty kvalitních zaměstnanců, kteří by mohli odejít do jiných služeb, které i během pandemie COVID-19 zachovávají služby v normálním režimu.

 

Zkušenosti se zvládáním epidemie hepatitidy v roce 2018 z NADĚJE Litoměřice také ukázaly, že i přes dodržování všech hygienických opatření a intenzivní spolupráci s KHS se tato situace protáhla na půl roku a ani tehdy ze strany KHS žádný návrh na souvislý pobyt s klienty v zařízení nepadl. Navíc např. v azylových domech je situace složitější než v domovech a dle vyjádření Mgr. Lutišanové [7] by tam při dvoutýdenních nonstop pobytech s klienty hrozil nárůst napětí a agresivity klientů, tlak na posunutí či prolomení hranic služby a mohlo by dojít i k napadení zaměstnanců.

 

Chápeme obavy související s šířením koronoviru na začátku března a i pohnutky, které vedly k zavedení tohoto způsobu řešení provozu. Nyní je však začátek května a při současné znalosti situace a s nově nabytými zkušenostmi se zvládáním nákazy na různých místech ČR si myslíme, že nastala vhodná doba pro ukončení této praxe. Je neefektivní z hlediska prevence, kontraproduktivní při propuknutí nákazy a zbytečně zatěžuje již tak zatěžované a neadekvátně doceňované zaměstnance sociálních služeb.

 

Jiří Valnoha je ředitelem pobočky NADĚJE v Brně

 


[1] Doporučený postup APSS ČR pro poskytovatele sociálních služeb v souvislosti se šířením nákazy koronavirem COVID-19 ze dne 5.3.2020 (http://www.apsscr.cz/cz/asociace/aktuality/?id=372)

[2] MUDr. Eclerová Petra, KHS JmK se sídlem v Brně, vedoucí odd. hygieny zdravotnických zařízení – telefonický rozhovor

[3] Viz např. rozhovor s MUDr. Šebkem: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/tomas-sebek-koronavirus-lekar-rozhovor-opatreni-covid-19-nemocnice-seniori_2004260600_eku

[4] https://koronavirus.mzcr.cz/category/mimoradna-opatreni/

[5] Zákoník práce č. 262/2006 Sb.  ze dne 21.4.2006, účinný od 1. 1. 2007 v platném znění

[6] Mgr. Ing. Eliška Vondráčková, vedoucí domovů NADĚJE Brno – emailová komunikace

[7] Mgr. Michaela Lutišanová, oblastní ředitelka NADĚJE Litoměřice – emailová komunikace



Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi ve stáří.

 


Méně...
 
Čeká nás éra starých chudých žen?

Čeká nás éra starých chudých žen?

05.02.19| Kateřina Pivoňková

Obyvatelstvo v Evropě stárne. Rodí se málo dětí a zvyšuje se věk dožití. Ženy žijí déle než muži. V České republice je to takto:


Více...
 
Čeká nás éra starých chudých žen?

Obyvatelstvo v Evropě stárne. Rodí se málo dětí a zvyšuje se věk dožití. Ženy žijí déle než muži. V České republice je to takto: porodnost klesla pod 1,6 dítěte na jednu ženu, což je pod hranicí prosté reprodukce. Muži se dožívají průměrného věku 76 let, ale ženy 82 let. Průměrný starobní důchod u mužů je 13 000 korun, u žen 10 000 korun. Ženy jsou tedy podstatně víc ohrožené chudobou ve stáří. Říká se, že nás čeká éra starých chudých žen.

 

Ale pojďme k ženám mladým, respektive v reprodukčním věku. Rozdíl mezi výdělkem mužů a žen (gender pay gap) je 22 procent - druhý největší v Evropě. Za námi je už jen Estonsko. Náklady na výchovu jednoho dítěte do dospělosti se odhadují na 1 – 1,5 milionu korun. Každé druhé manželství se rozpadá. Těžko odhadnout, kolik žen samoživitelek postrádá přiměřený finanční podíl otce dítěte na saturování jeho potřeb.

 

Tři konkrétní situace: moje sedmdesátiletá dobrá známá pobírá důchod 9 100 korun. Přitom porodila a vychovala tři děti, všichni dnes pracují, mají rodiny se dvěma nebo třemi dětmi, odvádí daně. Já vím, koeficienty, doba pojištění, procentní výměra, prostě to na vyšší důchod nevyšlo. Přijde vám to v pořádku? Nedala téhle zemi dost na to, aby teď nemusela být „nízkopříjmová“ seniorka?

 

Situace druhá: případová konference na odboru sociálně právní ochrany dětí v malém městě. Osamělá máma se dvěma dětmi, problémy ve škole, peníze nestačí na bydlení, nedaří se udržet si práci, vznikají dluhy. Sociální pracovníci, učitelé, všichni zúčastnění tlačí na matku, co všechno je potřeba ve prospěch dětí udělat. Kde je otec? Byl vůbec přizván, nebo se s ním už automaticky nepočítá? Kdo z obou rodičů bude asi mít ve stáří lepší příjem?

 

Situace třetí: Manželé středního věku se třemi dětmi se v bance ptají na možnost spotřebitelského úvěru. Ačkoliv žena vydělá podobně jako její manžel, úvěr je jí nabídnut mnohem nižší než muži. Zřejmě proto, že v případě rozvodu jí zůstanou děti, mnohem vyšší náklady a hrozí jí propad do chudoby a neschopnosti splácet.

 

Co když představa života staré chudé osamělé ženy podvědomě negativně ovlivňuje touhu mladé ženy mít víc dětí? Ta vysoká pravděpodobnost, že jako žena matka nevydělám to co muž a vstříc stáří půjdu s podstatně horšími materiálními vyhlídkami? Copak se to nedá změnit? Můj kamarád matematik říká: „Na to by musela stačit změna jednoho výpočtového vzorce.“

 

Chci věřit, že členy nově sestavené důchodové komise zajímá, že postupně vymíráme, že mnoho žen nemá chuť a odvahu mít víc dětí. Chci věřit, že v komisi jsou ženy odbornice, které vnímají tento problém. Začít by se mohlo třeba tím, že by lidé mohli část svého odvodu na sociální pojištění nasměrovat konkrétně na zvýšení důchodů svých rodičů.

 

Je to nespravedlivé. Nejsme schopni vyrovnat celoživotní příjmový příkop mezi ženami matkami a muži. Možná i proto je naše země odsouzena k vymírání.

 

Kateřina Pivoňková je ředitelka pobočky NADĚJE ve Zlíně

 



Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi ve stáří.

 


Méně...
 
Svátek Alzheimerovy rodiny

Svátek Alzheimerovy rodiny

21.09.18| Kateřina Pivoňková

„Prosím, zaveďte mě do koupelny, já jsem tady dnes poprvé,“ říká paní Jiřina pečovatelkám v domově pro lidi s Alzheimerovou


Více...
 
Svátek Alzheimerovy rodiny

„Prosím, zaveďte mě do koupelny, já jsem tady dnes poprvé,“ říká paní Jiřina pečovatelkám v domově pro lidi s Alzheimerovou demencí, přestože zde bydlí víc než půl roku. Pečovatelky ji trpělivě doprovázejí a snaží se jí dodat klid a pohodu. Díky jejich zkušenostem a empatii se to daří.

 

Máme tu Mezinárodní den Alzheimerovy choroby 21. září. Poslední Zpráva o stavu demence vydaná Českou alzheimerovskou společností říká, že v České republice 1 ze 13 lidí starších 65 let, 1 z 5 lidí starších 80 let a 1 ze 2 lidí starších 90 let trpí demencí. Při tom množství je na místě připomenout, že i když někdo žije s demencí, pořád je to on se svojí minulostí, přítomností i budoucností. Místo, kde žije, možná už nepoznává, ale rád by tady s námi dobře dožil.

 

Dnes máme příležitost uvědomit si velikou sílu a vytrvalost lidí, kteří se starají o nemocné. Vytrvalost dospělých dětí, vnuků, přátel a bývalých kolegů, kteří rozumějí tomu, proč jejich blízký nemluví, nebo třeba opakuje stále stejné věty. Snaží se pochopit jeho vnitřní život a neustávají ve snaze dobře vnímat, co je důležité. Jsou přítomní, i když je to těžké. Potřebují porozumět průvodním jevům nemoci, překonat pocit „on mi to snad dělá naschvál“. Stojí je to nepředstavitelné množství energie.

 

Dnes máme také příležitost vyzdvihnout práci pečovatelů, zdravotníků a sociálních pracovníků, kteří se starají o lidi s demencí. Musí prokazovat velkou laskavost a vlídnost, šířit klidnou atmosféru, přemýšlet o důvodech nejrůznějších projevů chování.

 

V červenci vydala organizace Alzheimer Europe zprávu, že spoluzakladatel Microsoftu a filantrop Bill Gates oznámil úmysl investovat 30 milionů dolarů do výzkumu a inovací pro dřívější a lepší diagnostiku Alzheimerovy demence. K projektu zve i další filantropy a doufá, že dojde k hlubšímu propojení mezi akademickým výzkumem a spolehlivou, dostupnou diagnostikou. Článek mluví o „venture“ filantropii, tedy investiční dobročinnosti, která musí být strategická a efektivní.

 

Zpráva je to více než dobrá! Bude potřeba mnoha aktérů a velkých hráčů světové vědy, medicíny i politiky, aby včasná diagnóza byla samozřejmostí. Vývoj nových léků i nefarmakologických metod a přístupů by měl zajímat každého z nás, kdo doufáme v pěkný život ve vyšším věku.

 

Ta nemoc je tu s námi. Patří k naší vyspělé společnosti a my se budeme muset naučit s ní žít a počítat. Nemoc je to ale zvláštní a zvláštním způsobem mění život nejen nemocného, ale i jeho blízkých. Každý nemocný a především každý pečující potřebuje informace, podporu a pomoc. Na demenci nesmí nikdo zůstat sám.

 

Kateřina Pivoňková je ředitelka pobočky NADĚJE ve Zlíně.

 

 


Chcete-li podpořit služby pro lidi ve stáří, můžete přispět darem.


Méně...
 

Jak se v Česku postarat o rodiče

14.05.18| Kateřina Pivoňková

„Potřebuji se v tom vyznat,“ řekl mi přítel, když hledal pomoc pro svoji nemocnou matku. Nerozuměl tomu, jaké jsou možnosti péče a za


Více...
 

„Potřebuji se v tom vyznat,“ řekl mi přítel, když hledal pomoc pro svoji nemocnou matku. Nerozuměl tomu, jaké jsou možnosti péče a za jakou cenu. Při běžném racionálním uvažování předpokládáme, že možností je víc, vyberu tu vhodnou a tu, kterou si můžeme finančně dovolit. Přece chceme pro své staré rodiče to dobré, chceme jim dopřát a sami se ubezpečit, že všechno bude v pořádku.

 

Váš stárnoucí rodič postupně nebo najednou potřebuje větší a zvětšující se pomoc. Může to začít pomocí s nákupem, úklidem, potom dohledem nad jídlem, pitím a užíváním léků. Může přijít čas, kdy se sám nedostane ven z domu, na toaletu, bude potřebovat pomoci s hygienou. Pořád je to vaše milovaná máma nebo táta, budete dělat, co budete moci. V kombinaci s vlastním zaměstnáním a ostatními povinnostmi. Je normální říci si o pomoc. Je normální kombinovat neformální rodinnou péči s prací profesionálů. Je normální i ve stáří, navzdory nemoci a omezeným schopnostem, zůstat ve své domácnosti a žít po svém.


Jenže takhle to u nás nefunguje. Vítejte v „matrixu“ českých a moravských sociálních služeb!


Pro mého přítele a pro tisíce dalších lidí v podobné situaci je opravdu velký problém vyznat se v možnostech, které v takové situaci mají. Pracuji v sociálních službách přes deset let, ale uspokojivé odpovědi na otázky jsem pro svého kamaráda neměla. Neumím vysvětlit, proč se péče o staré lidi stále tříští mezi oblast zdravotnictví a sociální práce. Co platí a jakou péči maminka dostane v léčebně dlouhodobě nemocných a co bude jinak v domově pro seniory? Sám zjistil, že v celém kraji nenajde odlehčovací službu, která by pro ně měla místo a všem by jim tak aspoň na krátkou dobu ulevila. Vyřídit příspěvek na péči trvá i několik měsíců, hlavně kvůli přetíženosti lékařů posudkové služby. Pečovatelské služby, osobní asistence, agentury „home care“ nemají volnou kapacitu. Musíte čekat, hned to nebude.

 

Specificky nepřehledná situace je v oblasti pobytových zařízení – domovů pro seniory. Je libo příspěvkovou organizaci státu, nebo kraje, nebo domov, který zřizuje nevládní organizace? Obrátíte se raději na církevní sociální službu? Ti všichni mají plno, musíte čekat. Možná vám nezbyde, než se nechat zaujmout pestrobarevnými propagačními materiály podnikatelů se stářím. Kolik za takovou službu zaplatíte, to se na jejich webových stránkách nedozvíte.


Situace, kterou lidé prožívají při snaze zajistit dobrou péči ve stáří, je vždycky specifická. Řešení jsou nepřenosná. Záleží na zdravotním stavu, vztazích v rodině, charakteru komunity, místních podmínkách. Nakonec každý musí sám nesčetněkrát vzít do ruky telefon, volat do všech možných sociálních služeb, doptávat se a snažit se pochopit. Nezbyde, než se jít podívat do různých domovů pro seniory a dát na svůj instinkt a neformální doporučení. Nepodlehnout pocitu, že musíme urvat místo kdekoliv, i když se nám tam nelíbí. Je potřeba spíš spojit v rodině síly dohromady a udělat to nejlepší v čase čekání na dobrou sociální službu.

 

Jen mi to celé nepřipadá normální v zemi, kde se ve státním rozpočtu zázračně nacházejí miliardy a kde nejvyšší politici kudy chodí, tudy cosi slibují.

 

Kateřina Pivoňková je ředitelka pobočky NADĚJE ve Zlíně.


Méně...