BLOG

Na chvíli jsem si sedl od počítače a poslouchám rádio. Právě dozněla kajícná píseň - modlitba Kol nidrei, která doprovází židovský vysoký svátek Den smíření, Jom kippur. Ten letošní připadá právě na dnešek, 16. září. Vtom zvoní telefon. Dozvídám se smutnou zprávu: zemřela paní doktorka Milena Černá.

Poprvé jsem se s ní setkal na jaře 1991 na konferenci Vysokého komisaře pro uprchlíky v Praze. Milena tam zastupovala Výbor dobré vůle – Nadaci Olgy Havlové, já jsem se účastnil za Naději. Vyjádřil jsem se tehdy nahlas kriticky k postoji státu vůči rumunským uprchlíkům. Milena mne o přestávce vyhledala a podpořila. Tehdy jsme si poprvé porozuměli.

Později jsme spolu přišli několikrát do styku při její magistrátní funkci. Po několika letech nás svedla dohromady cesta do Bruselu na sociální konferenci. Nevěděli jsme o sobě, uviděli jsme se až na letišti. Byla ve společnosti dvou ministerských úřednic, starých struktur. Přišla za mnou, abychom si vybrali místa společně, že nechce mít vedle sebe „ty dvě ...“ Celou cestu jsme měli o čem mluvit, pak ve vlaku z letiště a pěšky z nádraží do hotelu. Tehdy jsme si ještě vykali.

Když po smrti paní Olgy převzala řízení Výboru dobré vůle, setkávali jsme se častěji. Na konferencích, v síťových a střešních organizacích, při jednání s úřady i v její kanceláři. Náš vztah přerostl v upřímné přátelství, při každém setkání mne čekalo její objetí. Při loučení po loňském předávání Ceny Olgy Havlové jí bylo těžko. Nestěžovala si, ale bylo to na ní vidět.

Opustil nás dobrý a laskavý člověk. Mileno, těším se, že se jednou sejdeme!

Ilja Hradecký, 16. září 2021

Ilja Hradecký je zakladatel a emeritní ředitel NADĚJE.

Zúčastnil jsem se konference o eutanazii. Uskutečnila se 14. října 2019 v Poslanecké sněmovně. Jejím záměrem bylo připravit půdu pro předložení zákona o eutanazii. Pozvali na ni právníky z několika evropských států, žádného lékaře, žádného filosofa.

Hned na začátku bylo sděleno, že k příspěvkům nebude diskuse, ta bude odpoledne. Otázku můžeme napsat, a „pokud bude dost času, tak se o ní pobavíme“.

V úvodním příspěvku „Eutanázie – sémantika a terminologie“ jsem očekával vymezení pojmů. Josef Kuře z brněnské lékařské fakulty, který přednáší lékařskou etiku, mluvil k české veřejnosti, nechápu proč, anglicky. Rychlosti jeho řeči tlumočníci nestačili, přeložili každou druhou třetí větu. Mnoho jsem se nedověděl, i když jsem si překlad jeho příspěvku poslechl třikrát ze záznamu.

Přiznal, že na Masarykově univerzitě mají akademičtí pracovníci jiné porozumění pojmům. Na obrázcích z wikipedie (spíš bych očekával odkaz na vědeckou práci) ukazoval, že eutanazie je přítomná zejména v západním světě. Držel se zastaralé zavádějící terminologie, která nerozlišuje morální rozdíl mezi aktivní eutanazií (lékař zabije pacienta) a pasivní eutanazií (odstoupením od léčby).

Pochopil jsem, že pod eutanazii zahrnuje taky paliativní péči. Příspěvek zakončil slovy (doslovný přepis překladu): Mnoho lidí má strach, že nebudou dostatečně léčeni, že se jim bude dostávat přílišné nebo malé péče, ve skutečnosti máme dystanazii* a nemáme jaksi čísla, ale myslím si, a mnoho lékařů to potvrzuje, že většina lidí umírá právě kvůli dystanazii, což je špatná smrt. Neuvedl žádný výsledek výzkumu, jen „myslím si“.

Po něm vystoupili právníci z Nizozemí, Belgie a Lucemburska. Mluvili o pravidlech eutanazie v jejich zemích, ukázali statistiky. Uvedu jen několik detailů:

• v Nizozemí lze eutanazie vykonat na dětech od 12 let,
• v Belgii není omezení věku, vytvořili konstrukt „schopnost vyjádřit přání“,
• lékař, který provedl eutanazii, to musí nahlásit, a teprve dodatečně komise posuzuje zákonnost – tedy v době, kdy je pacient mrtev a nic už nelze napravit,
• v Nizozemí se dostal před soud jen jeden případ, prokurátoři to prý nechtějí dělat, aby lékaři neskrývali provedenou eutanazii,
• eutanazii lze vykonat i bez explicitní žádosti pacienta (lékař rozhoduje sám o životě a smrti svého pacienta; lékař rozhoduje, kdo má právo žít a kdo ne).

V Nizozemí lékaři usmrtili nebo dopomohli k sebevraždě za rok 2018 celkem 6100 pacientů, z toho 430, to je 7 %, zemřelo nedobrovolně, lékař rozhodl bez jejich žádosti. To znamená, že o každé čtrnácté eutanazii rozhodl jen lékař bez vůle pacienta, možná proti jeho vůli.

Bylo mi úzko z toho, jak chladně a bez emocí se mluvilo o zabíjení lidí bezbranných a zranitelných. Dokonce dětí. Jen čísla, techniky a postupy, jako by nešlo o lidské životy.

Nebyl jsem dál schopen poslouchat další řečníky, před obědem jsem odešel.

Listina základních práv a svobod, která je ústavním zákonem, říká v článku 6: Každý má právo na život. Nikdo nesmí být zbaven života. Je v ní však nebezpečná klička, kterou by mohli propagátoři eutanazie zneužít: Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné.

Jsem přesvědčený, že zákon o eutanazii nepotřebujeme. Potřebujeme kvalitní paliativní péči. Jejím principem je kvalitní odborná léčba bolesti a řešení psychické, sociální a duchovní součásti pacientovy osobnosti. Trpící člověk potřebuje více péče a doprovázení v umírání. Smrt musí být chápána jako přirozená součást života.

Nedopusťme schválení zákona o eutanazii! Nedopusťme, aby lékaři beztrestně zabíjeli své pacienty!

                                 Ilja Hradecký je zakladatel a emeritní ředitel NADĚJE.

*Dystanázie - umělé a násilné prodlužování přirozeného procesu umírání léčbou, jejíž nevýhody z pohledu pacienta nebo jeho blízkých převažují nad jejími výhodami. Dystanázie, neboli zadržená smrt, je nepříjemným důsledkem uplatňování postupů vítězné medicíny v situacích, kdy potřeby umírajícího vyžadují paliativní přístup. Zdroj: Hospice.cz

Do sociálních služeb přicházejí mladí lidé, které si po dovršení plnoletosti našel exekutor. Někteří si nadělali dluhy po patnáctém roce věku, často u mobilních operátorů. Jistě mohli počítat s tím, že je někdy budou muset zaplatit. O těch dnes mluvit nechci.

Někteří se však zadlužili už v dětství, ani to netušili. Od narození třeba neplatili poplatky za popelnice, tzv. místní poplatek. Anebo nezaplatili při pobytu v nemocnici regulační poplatek, který se vybíral do roku 2014. Nemohli, neměli žádný majetek, neměli vlastní příjem. Selským rozumem chápáno, rodiče zanedbali vyživovací povinnost. Žel, naši zákonodárci selský rozum pravděpodobně nepoužili.

Problému místního poplatku za popelnice se věnuje advokátka, která pro bono (bezplatná právní pomoc pro veřejné dobro) zastupuje dětské dlužníky. Dlouhé tři roky apelovala na poslance, až se jí podařilo v roce 2015 dosáhnout novely zákona, která zavedla jednoduché pravidlo, že za děti platí rodiče. Jinými slovy: když je poplatník nezletilý, vyměří se místní poplatek jeho zákonnému zástupci. Tím se dosáhlo toho, že nové dluhy za popelnice dětem vznikat nebudou. Díky, paní Aleno Vlachová!

Ústavní soud v roce 2017 označil dřívější zákon jako protiústavní, nález Ústavního soudu říká, že soudy porušily práva dětí. Staré dluhy však stále zůstávají na dětech, vzniklé exekuce zastaveny nejsou.

Časté jsou případy černých jízd veřejnou dopravou. Někdy rodiče dětem nedávali peníze na dopravu, dokonce je při jízdě načerno doprovázeli. Jak se mají děti dostat do školy, když jim rodiče nepořídí tramvajenku a na jízdenku peníze nemají? Za devět let školní docházky je může revizor zkontrolovat i víckrát.

Co následuje? Dopravní podnik předá nezaplacenou pokutu advokátovi, advokát exekutorovi, exekutor koná. Odměny se navýšily v roce 2006 pro advokáty přibližně na deset tisíc, pro exekutory asi na sedm tisíc. Z jízdenky za pár korun a pokuty za několik stovek je najednou nějakých dvacet tisíc. Za pět šest jízd na černo se snadno dostaneme nad sto tisíc korun. Odměny se sice od té doby snížily, ale dřívější exekuce stále pokračují. Pohledávky od dopravních podniků začaly vykupovat vymahačské firmy. Státem podporovaný byznys s chudobou!

Člověk odchází z dětského domova jen s kufříkem osobních věcí a trochou peněz pro začátek a musí si najít bydlení a práci. Když se mu to podaří a dostane první mzdu, sebere mu ji exekutor kvůli tomu, že v sedmi nebo osmi letech jel do školy načerno. Bez pomoci se z toho nedostane, bude přežívat v šedé zóně, ne-li za hranou zákona. Systém si počká na plnoletost a pak ho pošle přímo do exekuce!

Stát si vytváří bezdomovce jen kvůli tezi, že „za dluhy je odpovědný sám dlužník, nikoli třetí osoby, tedy např. rodiče.“ Může stát spravedlivě chtít po dítěti, aby domyslelo důsledky jízdy na černo, když to nedomyslí ani jeho rodiče? Mám za to, že dluhy by měl platit ten, kdo je zavinil, tedy rodiče, kteří zanedbali péči o své dítě.

V Česku mohou být uvaleny exekuce za dluhy i na předškolní děti a ony musejí splácet dluhy, které nezpůsobily. U soudu je nemá kdo zastupovat, rodiče se nestarají a stát je aktivně vytlačuje na okraj společnosti.

Nedávno představila poslankyně Kateřina Valachová návrh novely insolvenčního zákona, který by měl usnadnit oddlužení v případech dluhů vzniklých v dětství. Je to dobře. Přesto jde jen o zmírňování následků, ne o odstranění příčin. Za dluhy dětí do určitého věku by měli odpovídat jejich rodiče. Platit výdaje spojené s potřebami dětí přece patří k vyživovací povinnosti. O věkové hranici je možné diskutovat.

V mém dětství se bralo za samozřejmé, že rodiče odpovídají za výchovu svých dětí a ručí za škody, které způsobí. Jako malému klukovi se mi několikrát podařilo rozbít někomu v ulici okno. Někdy míčem, jindy sněhovou koulí. Tatínek nejdřív uplatnil přiměřený výchovný prostředek (paní Džamila by žasla, jak účinný!) a potom napravil škodu, kterou jsem způsobil. Pamatuju si, že jednou nesl sousedčino okno ke sklenáři. Pokládal to za spravedlivé.

Náš stát má podle Úmluvy o právech dítěte, ke které se zavázal v roce 1991, povinnost respektovat nejlepší zájem dítěte. Je žádoucí, aby tak konečně začal konat v případech dětských dluhů.

Ilja Hradecký je zakladatel a emeritní ředitel NADĚJE

Jsme vděčni za každý příspěvek na službu dluhových poraden.

Rumunští uprchlíci na pražském Hlavním nádraží v létě 1990.
První lidé, jimž pomohla NADĚJE.
Foto Karel Cudlín

Kdesi uprostřed Indického oceánu prožívá těžké chvíle osamělý námořník. Přežil prudkou bouři, která poškodila loď. Leží vážně zraněný v podpalubí tisíce kilometrů od nejbližšího pobřeží. Neovladatelné plavidlo se zlomeným stěžněm se už několik dní zmítá ve vlnách.

Indický námořní důstojník se účastnil závodu v sólové plavbě kolem světa. Vydal se na moře v jachtě starší konstrukce bez moderní navigační techniky. Podobně jako ostatní, taková jsou pravidla. Podařilo se mu alespoň vyslat zprávu o nehodě. Organizátoři závodu hned zmobilizovali pomoc. Vzlétla dvě vojenská letadla, jedno indické, druhé australské. Francouzští rybáři, kteří byli nejblíž, změnili kurs a vydali se na záchranu. Po několika dnech se podařilo trosečníka zachránit.

Na pomoci se tedy podíleli Australané, Novozélanďané, Francouzi a Indové. Stálo to veliké peníze, vlády je na záchranu člověka vynaložily. Skvěle se zachoval také jeden z námořníkových soupeřů, Ir, který obrátil svou jachtu na pomoc. Nikdo z nich se nerozhodoval podle národnosti, vyznání nebo barvy pleti. Prostá lidská solidarita.

Nevíme, co onoho muže vedlo k tak riskantnímu podniku. Snad touha po slávě? Po dobrodružství? Šlo o peníze? Jisté je, že se rozhodl sám a že jako zkušený námořník věděl, do jakého rizika jde. Nikdo si nekladl otázku, jestli si pomoc zaslouží. Nikdo ho neodsoudil. Lidé se dokázali spojit na jeho záchranu.

Cena lidského života je v tomto případě hodně vysoká, vyjádřeno v penězích. Celkové náklady na záchranu tohoto člověka asi nikdo nespočítá.

Před necelými deseti lety mnou otřásla jiná událost. Jednoho zimního večera se v Dejvicích na chodníku zhroutil muž. Kolemjdoucím jen stačil říct, že je mu nevolno. Pro ně to byl pouhý opilec, co upadl a patří na záchytku. Trvalo dlouho, než přijela záchranka, kterou zavolali až strážníci. Resuscitace nebyla úspěšná, zemřel na místě na infarkt. Ten muž byl významným, světově proslulým architektem. Jmenoval se Jan Kaplický. Snad by byl nemusel zemřít, kdyby nedostal cejch opilce. Možná by stačilo jen málo empatie a ten člověk by žil. Nechci soudit. Chci jen ukázat, že někdy může stačit k záchraně života docela málo. Třeba jen trocha soucitu.

Středozemní moře je nám mnohem blíž, než byl onen trosečník Australanům, a přesto v něm hynou stovky lidí bez pomoci. Je nám zatěžko postarat se o několik cizích sirotků. Ano, jsou nám cizí. Ale indický námořník nebyl francouzským rybářům méně cizí.

Nemusíme však chodit ani tak daleko. V naší blízkosti umírají lidé a my jsme k tomu lhostejní. Jsme si cizí. Na našich ulicích, přímo mezi námi umírají bez pomoci a bez povšimnutí desítky lidí bez domova. Jiní se stávají obětí násilí. A není ojedinělé, že někdy bývají usmrceni velmi trýznivým způsobem.

Jaká je cena člověka? Závisí snad na jeho výkonnosti, na jeho postavení, barvě pleti, na jeho náboženském vyznání? Ve společnosti zaměřené na výkon a moc se zdá, že nemá každý člověk stejnou cenu. A přesto chráníme dítě, i když nevytváří finančně vyčíslitelné hodnoty, pečujeme o své blízké seniory, i když (už) nejsou ekonomicky produktivní.

Jaká je cena lidského života? Mám za to, že hodnota lidského života je v životě samém. V životě jako takovém. V životě, který je darem. Život si zaslouží být chráněn.

Ilja Hradecký je zakladatel a emeritní ředitel NADĚJE.