BLOG

Víme to nejlépe?

Víme to nejlépe?

22.05.19 | Lidé bez domova | Michaela Bejblová
Jistě tyhle výroky všichni známe. Vždyť je to přece jednoduché. Pokud bych se dostala na ulici já, tak si práci a bydlení hned najdu.
Více...
 
Víme to nejlépe?

Jistě tyhle výroky všichni známe. Vždyť je to přece jednoduché. Pokud bych se dostala na ulici já, tak si práci a bydlení hned najdu. Nenechala bych to dojít tak daleko. Proč to nedělají oni? Proč nemůžou chodit na pohovory jako ostatní? Proč si nezaplatí ubytovnu? Vždyť na tom nic není. Ať jdou všichni makat!

 

Je těžké lidem, kteří takto uvažují, vysvětlit, že problém člověka bez domova může být složitější.

 

Vezměme si za příklad některého z našich klientů, říkejme mu Olda. Olda byl vždycky citlivý chlapec. Neměl moc přátel. Dobře se učil. Když mu bylo sedmnáct let, zemřela mu matka. Zůstal sám s otcem. Nikoho jiného z rodiny už neměl. Otec propadl alkoholu. Olda se začal toulat venku. Potkal nové přátele. Líbilo se mu, že jdou proti proudu. Jeho parta rekreačně užívala drogy a Olda je po čase také zkusil. Být pod vlivem se mu zalíbilo, protože vypustil vše špatné, co zažíval doma. Pouze si užíval trip.

 

Otec ho začal bít a dávat mu za vinu, že je matka mrtvá. V osmnácti se Olda rozhodl, že odejde z domova. Nastěhoval se do domu k přátelům. Žili bez vody a elektřiny. Olda byl rád, že ho k sobě domů pozvali, že o něj má někdo zájem. Protože ho přátelé přesvědčili, že je vzdělání k ničemu, odešel ze školy. Prostě si chtěl užívat ten moment, kdy nemusí myslet na minulost ani na budoucnost. Život tady a teď.

 

Protože neměli peníze na jídlo, účastnil se s kamarády malých krádeží v obchodech. Jednou ho chytili a dostal podmínku. Tu po čase porušil a byl odsouzený k trestu odnětí svobody. Do vězení dostal zprávu, že otec zemřel při autonehodě. Řídil pod vlivem alkoholu.

 

Ve vězení si Olda uvědomil, že takto žít nechce, že tohle není on. Po propuštění měl však problém si bez školy a se zápisem v trestním rejstříku najít práci a bydlení. Když se mu podařilo přes agenturu sehnat práci i s ubytováním, byl šťastný. Bohužel po měsíci ho z práce vyhodili. Zaplatili mu pouze část výplaty a už se neozvali.

 

Vrátil se tedy na to jediné místo, kde s ním dobře zacházeli. Jeho přátelé se za tu dobu změnili, byli agresivnější. Okradli ho o vydělané peníze.

 

Olda neměl kam jít. Ustlal si na lavičce v parku. Tam ho našli policisté. Poslali ho do NADĚJE, kde by mu mohli pomoci. V NADĚJI se dozvěděl o organizaci, která mu našla zaměstnání i přes záznam v trestním rejstříku. Také mu pomohla kontaktovat psychologa a nabídla noclehárnu do jeho první výplaty zdarma.

 

V praxi se s tím setkáváme denně. Klient je odtržený od rodiny svojí či její chybou. Často jde o děti z dětských domovů, které v osmnácti letech odešly a o životě nevěděly zhola nic. Neměly nikoho, na koho by se mohly obrátit. Bývají to také lidé s psychiatrickou nemocí, pro které mohou být běžné denní úkoly - které nám přijdou obtěžující, ale zvládnutelné - velice stresující. Je mnoho důvodů, proč není lehké se prostě zvednout a jít do práce. Říci, že si za to člověk může sám, ať jde makat, je jednoduché.

 

Popsaným příkladem jsem chtěla naznačit, jaké příběhy mohou mít naši klienti za sebou. Někdy je pro nás jejich stav tak nepochopitelný, protože se na situaci nedokážeme podívat jejich očima. Díváme se očima svýma. Ty ale mohou vidět úplně jinak.

 

Michaela Bejblová je sociální pracovnice denního centra NADĚJE pro lidi bez domova do 26 let.



Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi bez domova.


Méně...