BLOG

Proč se nezavíráme na dva týdny s klienty?

Proč se nezavíráme na dva týdny s klienty?

11.05.20 | Lidé ve stáří | Jiří Valnoha

Jednoduše proto, že to považujeme za neefektivní z hlediska boje s pandemií COVID-19, za neetické z hlediska pracovněprávního


Více...
 
Proč se nezavíráme na dva týdny s klienty?

Jednoduše proto, že to považujeme za neefektivní z hlediska boje s pandemií COVID-19, za neetické z hlediska pracovněprávního vztahu k zaměstnancům a vysloveně riskantní pro fungování malých služeb v případě rozšíření nákazy.

 

V prvních dvou týdnech po nástupu koronaviru do ČR nebylo jasné, jak se bude situace vyvíjet a přijímala se téměř jakákoliv doporučení, která by zamezila „italskému“ vývoji. Mezi prvními použitelnými byl „Doporučený postup Asociace poskytovatelů sociálních služeb“ [1], který kromě praktických kroků navrhoval také čtrnáctidenní souvislý pobyt v karanténě s klienty. Posléze byl tento postup přijímán i jako preventivní ochrana před nákazou v některých službách sociální péče. Toto na první pohled pragmatické opatření se však po dalším měsíci zkušeností s vývojem pandemie COVID-19 a zejména se zkušenostmi z prvních zasažených pobytových služeb ukazuje jako neudržitelné.

 

Nákaza se nešíří tak rychle, aby se během jednoho dvou dnů nakazili všichni, zavřeli se v domově, prodělali chorobu a za dva týdny opět zdraví vyšli ven. Nákaza se šíří pozvolna, inkubační doba je většinou 5-7 dnů, u různých osob má různě závažný a různě dlouhý průběh. Zvládnutí situace od nástupu onemocnění po vyléčení všech nakažených trvá ve většině případů déle než měsíc. Dokonce dle vyjádření MUDr. Eclerové z Krajské hygienické stanice (KHS) Brno [2] vykazují někteří pacienti pozitivitu i dva měsíce. Nonstop zavřením se s klienty na dva týdny se naopak, dle vyjádření MUDr. Eclerové, riziko vzájemné nákazy zvyšuje. KHS jako nejefektivnější postup prosazuje co nejrychlejší izolaci každého pozitivního klienta nebo zaměstnance od dalších osob, které by mohl nakazit. Tomuto principu dvoutýdenní souvislý pobyt s klienty přímo odporuje.

 

Obvyklá praxe v nemocnicích na odděleních, kde pečují o COVID-19 pozitivní klienty, je taková, že jsou sice určené oddělené směny, které se personálně neprolínají, ale tito zaměstnanci chodí ze směn domů – nejsou s pacienty na oddělení zavřeni nonstop [3].  Celá záležitost tak působí dojmem, že se sociální služby snaží být papežštější než papež. Doporučení pro sociální služby zavírat se s klienty na souvislý čtrnáctidenní pobyt není předmětem žádného mimořádného opatření vlády ČR ani Ministerstva zdravotnictví ČR [4].

 

Dalším velkým problémem uvedené praxe je dodržování Zákoníku práce č. 262/2006Sb [5], zejména jeho ustanovení o pracovní době ve znění § 78 - § 94. Při souvislém dvoutýdenním pobytu s klienty zřejmě může z logiky věci docházet k porušování všech výše zmíněných ustanovení, zejména ustanovení týdenní pracovní doby (§ 79) a směn (§ 83), přestávek mezi směnami (§ 90) a zvláště pak nepřetržitého odpočinku v týdnu (§ 92). Takováto praxe tedy může fungovat jen za enormního osobního nasazení, možná až sebezapření zaměstnanců a za současného rizika porušení jejich pracovních práv zaměstnavatelem. Vzhledem k tomu, že platnost zákoníku práce žádné nařízení vlády během nouzového stavu v souvislosti s bojem proti COVID-19 nezrušilo, lze z našeho pohledu považovat tuto praxi nejen za neetickou ve vztahu k zaměstnancům, ale v některých případech možná i za nezákonnou.

 

Dalším důvodem, proč jsme v NADĚJI ke dvoutýdennímu zavírání se s klienty nepřistoupili a nepovažujeme to za příklad dobré praxe, je velikost služeb. Většina domovů pro seniory či pro jiné cílové skupiny, které provozujeme, a také většina jiných typů pobytových služeb provozovaných ať už námi či někým jiným nemá, a z principu ani nemůže mít, tak naddimenzovanou personální kapacitu, aby bylo možné vytvořit minimálně dva plnohodnotné týmy, které by zabezpečily nonstop péči ve dvoutýdenních turnusech. Zavedením takového režimu by se naprosto zbytečně zvyšovala již tak vysoká pracovní zátěž zaměstnanců, spolu s tím rostlo na jedné straně riziko profesního vyhoření a na straně druhé problémy v jejich osobním životě. Např. dle vyjádření Mgr. Vondráčkové [6] řada pracovníků nevyužila možnost čerpat ošetřovné, ale potřebuje mít služby tak, aby se doma v péči o děti prostřídala s partnerem. Nařízením vůči zaměstnancům ne příliš ohleduplného dvoutýdenního režimu se také zvyšuje riziko ztráty kvalitních zaměstnanců, kteří by mohli odejít do jiných služeb, které i během pandemie COVID-19 zachovávají služby v normálním režimu.

 

Zkušenosti se zvládáním epidemie hepatitidy v roce 2018 z NADĚJE Litoměřice také ukázaly, že i přes dodržování všech hygienických opatření a intenzivní spolupráci s KHS se tato situace protáhla na půl roku a ani tehdy ze strany KHS žádný návrh na souvislý pobyt s klienty v zařízení nepadl. Navíc např. v azylových domech je situace složitější než v domovech a dle vyjádření Mgr. Lutišanové [7] by tam při dvoutýdenních nonstop pobytech s klienty hrozil nárůst napětí a agresivity klientů, tlak na posunutí či prolomení hranic služby a mohlo by dojít i k napadení zaměstnanců.

 

Chápeme obavy související s šířením koronoviru na začátku března a i pohnutky, které vedly k zavedení tohoto způsobu řešení provozu. Nyní je však začátek května a při současné znalosti situace a s nově nabytými zkušenostmi se zvládáním nákazy na různých místech ČR si myslíme, že nastala vhodná doba pro ukončení této praxe. Je neefektivní z hlediska prevence, kontraproduktivní při propuknutí nákazy a zbytečně zatěžuje již tak zatěžované a neadekvátně doceňované zaměstnance sociálních služeb.

 

Jiří Valnoha je ředitelem pobočky NADĚJE v Brně

 


[1] Doporučený postup APSS ČR pro poskytovatele sociálních služeb v souvislosti se šířením nákazy koronavirem COVID-19 ze dne 5.3.2020 (http://www.apsscr.cz/cz/asociace/aktuality/?id=372)

[2] MUDr. Eclerová Petra, KHS JmK se sídlem v Brně, vedoucí odd. hygieny zdravotnických zařízení – telefonický rozhovor

[3] Viz např. rozhovor s MUDr. Šebkem: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/tomas-sebek-koronavirus-lekar-rozhovor-opatreni-covid-19-nemocnice-seniori_2004260600_eku

[4] https://koronavirus.mzcr.cz/category/mimoradna-opatreni/

[5] Zákoník práce č. 262/2006 Sb.  ze dne 21.4.2006, účinný od 1. 1. 2007 v platném znění

[6] Mgr. Ing. Eliška Vondráčková, vedoucí domovů NADĚJE Brno – emailová komunikace

[7] Mgr. Michaela Lutišanová, oblastní ředitelka NADĚJE Litoměřice – emailová komunikace



Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi ve stáří.

 


Méně...
 
„Proč se (mladí bezdomovci) nezačlení zpět do společnosti?“

„Proč se (mladí bezdomovci) nezačlení zpět do společnosti?“

02.03.20 | Lidé bez domova | Kateřina Sehnoutková
Bezdomovectví mladých lidí je velmi odlišné
Více...
 
„Proč se (mladí bezdomovci) nezačlení zpět do společnosti?“

Bezdomovectví mladých lidí je velmi odlišné od bezdomovectví lidí starších. Má jiné příčiny, přináší jiné těžkosti. Většina mladých lidí bez domova, kteří navštěvují naše nízkoprahové denní centrum, vyrůstala v dětských domovech, výchovných ústavech nebo v rodinách, kde vztahy nebyly v pořádku. Někteří nemají ukončené střední vzdělání, část z nich je vyučená. Většinou se již setkali s drogami. Po odchodu z výchovných institucí nemají kam jít, jsou bez rodinného zázemí, bez přátel, většinou bez peněz. Při odchodu z dětského domova sice dostanou nějaký finanční obnos, ale neumí hospodařit, protože neměli, kde se to naučit. Někteří mají psychiatrickou diagnózu, avšak nemají svého doktora, ani peníze na léky. Příslibem práce s bydlením se dostanou do Prahy, kde se stávají snadnou obětí podvodníků. Posléze začnou řešit svou situaci krádežemi, kvůli obživě a ošacení, a také drogami, které jsou pro ně únikem z bezvýchodné situace.

 

V našem denním centru mají mladí lidé bez domova zabezpečené jídlo, ošacení a sprchu. Snažíme se je motivovat ke změně života a pomáháme jim v oblastech, které jsou pro ně neznámé. Často jsme jediní dospělí, které znají a kteří je mohou podpořit. Mnohdy pouze slovem, ale také třeba doprovodem na úřady. Je to ovšem běh na dlouhou trať, protože během krátké doby nelze změnit člověka, který na život nebyl připraven.

 

Spojení „začlenění zpět do společnosti,“ jež veřejnost ve vztahu k mladým bezdomovcům často používá, tedy není přesné. Tito lidé mnohdy ve společnosti nikdy začleněni nebyli, protože vyrůstali v prostředí, které jim fungující společnost nezprostředkovalo. Někteří až v 18 letech poznávají, jak vlastně společnost funguje.

 

Jak mladým lidem pomáháme z ulice my? Při sociální práci využíváme mj. i volnočasové aktivity: socioterapii, dramaterapii, řezbářské kurzy, fotbalové tréninky. Snažíme se vždy nabízet to, o co mají zájem sami klienti. Kurz sociálního cirkusu, společné vaření, návštěvy kulturních zařízení. Jezdíme na vodu, lézt na skály a na „Cestu hrdiny“.

 

Každá aktivita má přínos. Sociální cirkus učí spolupráci, ale také dovednostem, které člověk může před někým předvést, případně je předávat dál. Klienti zažívají pocit, že něco umí, a to posiluje jejich sebevědomí. Na „Cestě hrdiny“ se mohou v bezpečném prostředí zamyslet nad svým životem. Jde o náročnou práci na sobě samém. Na vodě zase s klienty zkoušíme, kde jsou jejich hranice a jaký je to pocit, když se chtějí vzdát, ale nakonec se překonají a dojedou až do konce.

 

Klienti tyto příležitosti poznat nové lidi, dozvědět se nové věci, a hlavně si dát chvíli pauzu od života na ulici, velice oceňují. Většinou jsme překvapeni, s jakou chutí se zapojují nejen do programu, ale i do štípání dříví, vaření a podobně. Když mladí lidé cítí, že mají za něco zodpovědnost, opravdu dokáží fungovat.

 

Aktivity na výjezdech vedou externí profesionální lektoři za účasti dvou našich pracovníků. To je pro nás klíčové při navazující sociální práci. Klienti, kteří na výjezdy jezdí pravidelně, činí viditelné pokroky: přestává je bavit život na ulici a drogy, řeší svou bytovou situaci a práci. Bohužel jim cestu komplikují další problémy spojené s bezdomovectvím - dluhy, exekuce, nemoci, soudy. Všechny tyto překážky pomáháme klientům řešit. Podporujeme je, aby to nevzdali, protože tato fáze bývá opravdu vyčerpávající.

 

Kateřina Sehnoutková je vedoucí Denního centra NADĚJE pro lidi bez domova do 26 let v Praze.

 

 


Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi bez domova.


Méně...
 
Čemu nás také učí Sbírka potravin

Čemu nás také učí Sbírka potravin

19.11.19 | Ohrožené rodiny | Veronika Lexová

S potravinovou sbírkou jsme v NADĚJI v Písku začali v roce 2018. Zpočátku jsme sami přemýšleli, jakým způsobem


Více...
 
Čemu nás také učí Sbírka potravin

S potravinovou sbírkou jsme v NADĚJI v Písku začali v roce 2018. Zpočátku jsme sami přemýšleli, jakým způsobem potraviny vydávat. Jakou zvolit cestu předání našim klientům?  Nakonec jsme zjistili, že nejvhodnější je přístup neposuzující a bez stresu.

 

Také klienti si na novou službu zvykali postupně. Potřebovali vysvětlit, že potraviny jsou v pořádku i po datu minimální trvanlivosti. Teprve časem začali věřit tomu, že od druhých lidí mohou dostat darem potraviny, které jsou v pořádku. Ve většině rodin klientů panuje nedůvěra, například děti jsou zvyklé jíst jídlo pouze z domova a od matky. Tento přístup vypovídá o jejich nejistotě týkající se vnějšího světa. Tak se nám ukázala další cesta k jejich pochopení, a tudíž další možnosti v práci s nimi.

 

Během výdeje potravin jsme navíc zjistili, že většina klientů se cítí nepříjemně, když se jich ptáme, jaké potraviny nyní nejvíce potřebují. Většinou očekávali, že přivezené potraviny z potravinové banky rozdělíme automaticky a každý dostane něco. Velmi mne překvapilo, že naši klienti neumějí říci, co přesně chtějí, neumějí vybrat ty nejdůležitější věci, které jim v domácnosti chybí. Raději přijímají to, co jim určí někdo jiný. I to je pro nás návod k motivaci klientů, kteří ve většině případů přijímají to, co jim společnost dává a určuje, a nemají představu o tom, že mohou svůj život sami měnit.

 

Výdej potravinové pomoci nám tedy přinesl mnoho nových zkušeností a podnětů k další práci.

 

Potravinová pomoc pomohla například otci se dvěma dětmi, který se přistěhoval na naši ubytovnu. Děti má ve vlastní péči, mateřská dovolená mu končila. Byl v situaci, kdy sám nevěděl, co se v jeho životě bude odehrávat další den. Než vyřídil registraci na úřadu práce a než mu přišly dávky hmotné nouze, čerpal potravinovou pomoc především od nás z banky. Právě ta pomohla jemu a jeho dětem zvládnout velmi těžké období.

 

Pokud se člověk sám nedostane na dno sil, stěží pochopí, jak těžké je s prázdným žaludkem měnit svůj život k lepšímu. Proto je potravinová pomoc pro naše klienty, kteří většinou pobírají dávky hmotné nouze, tak důležitá. Nyní, když už se klienti naučili potravinám z potravinové banky důvěřovat, pomáhají jim překlenout období bez peněz. Možná, že někteří z nich, že svět neznamená jen chudobu a nedostatek, a pokusí se najít v životě nový směr.

 

Veronika Lexová je pracovnice v sociálních službách, pracuje s ohroženými rodinami v pobočce NADĚJE v Písku.

 


Jsme vděčni za každý příspěvek na službu pro ohrožené rodiny.

 


Méně...
 
Pestrý a svobodný

Pestrý a svobodný

15.11.19 | Naděje | Kateřina Pivoňková

Co znamená pro můj život, že už z něj větší část žiju ve svobodě?


Více...
 
Pestrý a svobodný

Co znamená pro můj život, že už z něj větší část žiju ve svobodě?

 

Vzpomínám na svoje první zaměstnání v roce 1985. Bylo mi 18 let a nastoupila jsem jako pomocná vychovatelka do internátní mateřské školy pro nevidomé v Praze na Loretě. Nějakou shodou okolností jsem podepsala pracovní smlouvu dříve, než si někdo přečetl můj kádrový profil. Pro ty, co už nerozumějí: každý potenciální zaměstnanec byl posuzován podle třídního původu a politické angažovanosti své nebo svých rodičů. Jako dcera evangelického faráře jsem se ve školství ocitla opravdu omylem. Indoktrinace od ředitelky ústavu proběhla hned první den. „Soudružko, tady jsme všichni soudružky a soudruzi.“ Následoval výčet toho, co nesmím s těmi čtyřletými nevidomými dětmi dělat, co nesmím říkat, a vůbec - abych se držela co nejvíc zpátky. Ten strach a ustrašenost, lež a šeď, zaslepenost lidí v instituci, která měla rozvíjet slepé děti! Ještě dnes si tu atmosféru dokážu vybavit.

 

S třicetiletým výročím návratu svobody se bude spojovat řada výročí nevládních organizací, které mohly vznikat a působit ve vzdělávání a sociální práci. Raduji se z té pestrosti. Před měsícem do naší zlínské pobočky zavítalo na návštěvu přes 30 lidí z ostravských sociálních služeb, které zřizuje město. Měli jsme si tolik co říct a sdílet. Zároveň jsme vnímali rozdílnost přístupů – co je ekonomicky smysluplné, co je efektivní, na co máme a nemáme peníze, na jaké potřeby veřejnosti svojí prací chceme odpovídat. Všechny nás ten rozhovor bavil, pestrost je přínosem. Společné hledání dává sílu pro vlastní směřování.

 

Do sociální práce stále přicházejí nová témata, výzvy a dilemata: sebeobhajoba lidí žijících se znevýhodněním, komunitní řešení sociálních problémů, sdílená ekonomika jako součást prevence chudoby. Je to pestré a je radost věnovat tomu pozornost. Je radost vnímat, že významným hybatelem změn jsou lidé v organizacích vzniklých na základě občanské odpovědnosti.

 

Co znamená pro můj život, že v mojí zemi se tak často dostávají k moci lidé bez studu, bez zásad a morálních hodnot? Rozčiluje mě to a stydím se za ně, ale nikdo tam nebude sedět na věky. Výročí slavím s vděčností za občanskou společnost a za práci mnoha nevládních organizací. Slavím ho s nadějí, že je spousta lidí, kteří aktivně a zodpovědně mění k lepšímu tuhle pestrou a svobodnou zemi.

 

Kateřina Pivoňková je ředitelka pobočky NADĚJE ve Zlíně.

 


Jsme vděčni za každý příspěvek na služby NADĚJE.

 


Méně...
 
Potřebujeme zákon o eutanazii?

Potřebujeme zákon o eutanazii?

26.10.19 | Naděje | Ilja Hradecký

Zúčastnil jsem se konference o eutanazii. Uskutečnila se 14. října 2019 v Poslanecké sněmovně. Jejím záměrem bylo připravit


Více...
 
Potřebujeme zákon o eutanazii?

Zúčastnil jsem se konference o eutanazii. Uskutečnila se 14. října 2019 v Poslanecké sněmovně. Jejím záměrem bylo připravit půdu pro předložení zákona o eutanazii. Pozvali na ni právníky z několika evropských států, žádného lékaře, žádného filosofa.

 

Hned na začátku bylo sděleno, že k příspěvkům nebude diskuse, ta bude odpoledne. Otázku můžeme napsat, a „pokud bude dost času, tak se o ní pobavíme“.

 

V úvodním příspěvku „Eutanázie – sémantika a terminologie“ jsem očekával vymezení pojmů. Josef Kuře z brněnské lékařské fakulty, který přednáší lékařskou etiku, mluvil k české veřejnosti, nechápu proč, anglicky. Rychlosti jeho řeči tlumočníci nestačili, přeložili každou druhou třetí větu. Mnoho jsem se nedověděl, i když jsem si překlad jeho příspěvku poslechl třikrát ze záznamu.

 

Přiznal, že na Masarykově univerzitě mají akademičtí pracovníci jiné porozumění pojmům. Na obrázcích z wikipedie (spíš bych očekával odkaz na vědeckou práci) ukazoval, že eutanazie je přítomná zejména v západním světě. Držel se zastaralé zavádějící terminologie, která nerozlišuje morální rozdíl mezi aktivní eutanazií (lékař zabije pacienta) a pasivní eutanazií (odstoupením od léčby).

 

Pochopil jsem, že pod eutanazii zahrnuje taky paliativní péči. Příspěvek zakončil slovy (doslovný přepis překladu): Mnoho lidí má strach, že nebudou dostatečně léčeni, že se jim bude dostávat přílišné nebo malé péče, ve skutečnosti máme dystanazii* a nemáme jaksi čísla, ale myslím si, a mnoho lékařů to potvrzuje, že většina lidí umírá právě kvůli dystanazii, což je špatná smrt. Neuvedl žádný výsledek výzkumu, jen „myslím si“.


Po něm vystoupili právníci z Nizozemí, Belgie a Lucemburska. Mluvili o pravidlech eutanazie v jejich zemích, ukázali statistiky. Uvedu jen několik detailů:

 

  • v Nizozemí lze eutanazie vykonat na dětech od 12 let,
  • v Belgii není omezení věku, vytvořili konstrukt „schopnost vyjádřit přání“,
  • lékař, který provedl eutanazii, to musí nahlásit, a teprve dodatečně komise posuzuje zákonnost – tedy v době, kdy je pacient mrtev a nic už nelze napravit,
  • v Nizozemí se dostal před soud jen jeden případ, prokurátoři to prý nechtějí dělat, aby lékaři neskrývali provedenou eutanazii,
  • eutanazii lze vykonat i bez explicitní žádosti pacienta (lékař rozhoduje sám o životě a smrti svého pacienta; lékař rozhoduje, kdo má právo žít a kdo ne).

 

V Nizozemí lékaři usmrtili nebo dopomohli k sebevraždě za rok 2018 celkem 6100 pacientů, z toho 430, to je 7 %, zemřelo nedobrovolně, lékař rozhodl bez jejich žádosti. To znamená, že o každé čtrnácté eutanazii rozhodl jen lékař bez vůle pacienta, možná proti jeho vůli.

 

Bylo mi úzko z toho, jak chladně a bez emocí se mluvilo o zabíjení lidí bezbranných a zranitelných. Dokonce dětí. Jen čísla, techniky a postupy, jako by nešlo o lidské životy.

 

Nebyl jsem dál schopen poslouchat další řečníky, před obědem jsem odešel.

 

Listina základních práv a svobod, která je ústavním zákonem, říká v článku 6: Každý má právo na život. Nikdo nesmí být zbaven života. Je v ní však nebezpečná klička, kterou by mohli propagátoři eutanazie zneužít: Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné.

 

Jsem přesvědčený, že zákon o eutanazii nepotřebujeme. Potřebujeme kvalitní paliativní péči. Jejím principem je kvalitní odborná léčba bolesti a řešení psychické, sociální a duchovní součásti pacientovy osobnosti. Trpící člověk potřebuje více péče a doprovázení v umírání. Smrt musí být chápána jako přirozená součást života.

 

Nedopusťme schválení zákona o eutanazii! Nedopusťme, aby lékaři beztrestně zabíjeli své pacienty!

 

                                 Ilja Hradecký je zakladatel a emeritní ředitel NADĚJE.



*Dystanázie - umělé a násilné prodlužování přirozeného procesu umírání léčbou, jejíž nevýhody z pohledu pacienta nebo jeho blízkých převažují nad jejími výhodami. Dystanázie, neboli zadržená smrt, je nepříjemným důsledkem uplatňování postupů vítězné medicíny v situacích, kdy potřeby umírajícího vyžadují paliativní přístup. Zdroj: Hospice.cz

 

 

 

 


Méně...
 
Nabízíme cestu z dluhové pasti

Nabízíme cestu z dluhové pasti

05.09.19 | Dluhové poradenství | Zuzana Baczová

V současnosti není výjimkou, když lidé nezvládají platit své finanční závazky, až se dluhy dostanou do exekucí. Z dluhové


Více...
 
Nabízíme cestu z dluhové pasti

V současnosti není výjimkou, když lidé nezvládají platit své finanční závazky,
až se dluhy dostanou do exekucí. Z dluhové pasti je velmi těžké uniknout klasickými měsíčními splátkami, protože závazky kvůli úrokům stále rostou a rostou.
Pro tyto situace v České republice existuje možnost oddlužení. V červnu 2019 se novelou insolvenčního zákona některé podmínky osobního bankrotu změnily.

 

O oddlužení neboli osobní bankrot lze požádat návrhem u krajského soudu v místě trvalého bydliště dlužníka. Návrh si člověk ve většině případů nemůže podat sám. Je potřeba kontaktovat právníka či notáře, kteří mají povolení za úplatu návrh zpracovat a podat. Nebo lze kontaktovat organizace, jež dostaly od Ministerstva spravedlnosti akreditaci k podávání návrhů na povolení oddlužení. Takovou organizací je například NADĚJE. Službu poskytujeme zdarma.

 

Po povolení oddlužení soudem člověk splácí své závazky většinou srážkami z příjmu v takové výši, jako by měl přednostní pohledávky. Na internetu velmi dobře fungují kalkulačky osobního bankrotu, kde si orientačně můžete propočíst, jak vysoká by srážka byla. Obecně lze říci, že výše srážek závisí na výši čistého příjmu a počtu vyživovaných osob dlužníka. Doba splácení závazků v oddlužení je různá. Zákon umožňuje lidem, jež zaplatí za 3 roky více než 60 % všech svých závazků, oddlužení ukončit. V ostatních případech musí dlužník v oddlužení vydržet po dobu 5 let, přičemž vstupní podmínkou již není nutnost splnit úhradu alespoň 30 % z celkové dlužné částky. V těchto případech soud po 5 letech rozhodne, zda se dlužník dostatečně snažil zaplatit co nejvíce procent, a podle toho usoudí, zda zbytek závazků dlužníkovi odpustí či nikoli. Soud má ovšem tuto možnost zkoumat snahu dlužníka ve všech případech.

 

Největší výhodu novelou získali lidé se starobními a invalidními důchody pro invaliditu druhého a třetího stupně. Pro ty platí, že v oddlužení budou hradit splátky po dobu 3 let nehledě na procentuální uspokojení věřitelů. Nemusí tedy plnit ani hranici 30 %.

 

Po novele zákona existují dvě možnosti oddlužení: prodejem majetku dlužníka nebo splátkovým kalendářem s prodejem majetku dlužníka. Pokud dlužník nevlastní nic hodnotného, lze říci, že bude své závazky pouze splácet. Do oddlužení může vstoupit člověk, který má pravidelný měsíční příjem, má dva a více závazků a nemá v rejstříku trestů záznam z majetkové trestné činnosti. Minimální zákonná splátka, kterou musí člověk měsíčně hradit, činí 2 178 Kč. Jde však pouze o minimální splátku, výše srážky se vypočítává z čistého příjmu.

 

Naše Středisko NADĚJE v Jablonci nad Nisou od doby účinků nových podmínek oddlužení podalo více než 30 návrhů na povolení oddlužení. Zpracování se zjednodušilo, vyřízení proto netrvá tak dlouho, jako tomu bylo před změnami v zákoně. Pokud už nevíte ohledně svých dluhů kudy kam, obraťte se na nás.

 

Zuzana Baczová je terénní sociální pracovnice a vedoucí Střediska NADĚJE
v Jablonci nad Nisou.

 

 


Jsme vděčni za každý příspěvek na služby dluhového poradenství.


Méně...