BLOG

Princip Javert – (ne)vůle ke smyslu

23.05.18 | Zákon o sociálních službách | Pavel Polák
V. E. Frankl tvrdí, že člověk je bytost hledající smysl, a já na to většinou spoléhám. Někdy je to však těžké připustit. Možná jsem
Více...
 

V. E. Frankl tvrdí, že člověk je bytost hledající smysl, a já na to většinou spoléhám. Někdy je to však těžké připustit. Možná jsem nedostatečně vnímavý, ale snažím se být.

 

Druhá dimenze

Musím uznat, že jedinečné pojetí rozkrývání smyslu má postava inspektora Javerta z Bídníků. Smyslem jeho života byl zákon a jeho striktní dodržování. Lidský rozměr byl nadbytečný. Dostat Jeana Valjeana na galeje bylo prvořadé. Podstata jeho banálního provinění a lidský kontext nehrály zpočátku roli. Nicméně došlo k něčemu, co by zprvu nikdo od Javerta neočekával. Vytvořil novou dimenzi svého pojetí smyslu tím, že potřeboval zůstat věrný slepému dodržení zákona a zároveň udělit milost Valjeanovi, o jehož souladu se životem, který předpokládá duch zákona, tedy spořádaným, úctyhodným, prospěšným, nemohl už dále pochybovat. Jediným Javertovým východiskem z této ambivalence byla smrt.

 

Ambivalence ducha, smyslu zákona a striktního výkladu dikce zákona, respektive jeho slepého dodržování, před lety pojmenoval Václav Havel v krizové situaci, ve které se ocitala Česká televize. Pojmenoval tak tehdy fenomén, který pro řadu politiků nebyl absolutně stravitelný.

 

NADĚJE se několik měsíců pře s Krajským úřadem Zlínského kraje o výklad zákona o sociálních službách. O to, co je správně a co je správné.

 

Kontakt bez kontaktu

Prvním z větších témat byl kontakt s přirozeným společenským prostředím v ambulantních službách. Úředník Javert odkazoval na to, že je správně neopouštět ambulantní služby, neboť jsou registrovány na jedné adrese a v rámci poskytování základní činnosti služby ji není možné opustit. Opěrným pilířem se stal § 33 zákona, který mimo jiné říká „ambulantními službami se rozumí služby, za kterými osoba dochází nebo je doprovázena nebo dopravována do zařízení sociálních služeb a součástí služby není ubytování“. Neříká však v žádném případě, že je nemůže s podporou pomáhajících profesionálů opouštět. Bylo nám doporučeno na přirozené společenské prostředí odkazovat, případně jej uvnitř služby simulovat.

 

My jsme upozorňovali na § 2 s tím, že duch zákona v něm vyjádřen nám sděluje pravý opak. Například tímto ustanovením „Pomoc musí vycházet z individuálně určených potřeb osob, musí působit na osoby aktivně, podporovat rozvoj jejich samostatnosti, motivovat je k takovým činnostem, které nevedou k dlouhodobému setrvávání nebo prohlubování nepříznivé sociální situace, a posilovat jejich sociální začleňování“. A pak samozřejmě také na to, že ambulantní služby mají ve svých základních činnostech kontakt se společenským prostředím obsažen a být v kontaktu s prostředím bez kontaktu s ním je bezesmyslné.

 

Kraj si vyžádal stanovisko MPSV ČR. MPSV připustilo existenci ducha zákona (budiž mu za to vyjádřen skutečný dík) i kontaktu se společenským prostředím, které je skutečné. Javert se však zabývá  objemem a cítí pochybnost. Neuchopitelnost ducha zákona může leckomu vyrobit vrásky. Já v něj věřím úplně stejně, jako věřím v Ducha Svatého, tedy zcela. Prakticky to znamenalo, že dle Javerta nemohli lidé ze sociálně terapeutické dílny například jít s podporou pracovníků na chráněné pracoviště, podívat se, kde by mohli pracovat, na úřad práce zorientovat se ve svých možnostech, lidé s těžkým kombinovaným postižením z denního stacionáře prostě jen tak ven, mezi lidi. Javert to viděl jinak a obtížně se s tím smiřuje. MPSV je ovšem metodicky nadřízený orgán, a tak je třeba to respektovat. Ovšem je třeba to stejně regulovat. Díky Bohu alespoň za to. S tím se dá pracovat.

 

Raději rozbít než prodat

Druhou  větší oblastí se stal prodej výrobků sociálně terapeutických dílen. Tyto služby by neměly prodávat výrobky. Je to prvoplánové. Chce poskytovatel získat finanční prostředky? Jak je možné, že v dílnách vzniknou hodnotné věci?

 

Je moc těžké Javerta přesvědčit, že praktická užitnost produktů terapie má jako taková terapeutický význam. Velmi silný. Pochybnost zůstává, ale nadřízený orgán to připustil. Ovšem i zde se bude snažit Javert regulovat. Nabízí se objem. Jak velké procento bude v pořádku, aby to v podezíravé mysli Javertově nespouštělo neurózu podezření, že tu někdo vydělává? Bude to 5 %, 10 %? Bude to každopádně jeho dilema.

 

Kavárnu zavřít, kávu vylít

Ještě v několika dalších oblastech se musí smiřovat s kompromisem. Jedna oblast však zůstala v nesouladu. Tréninková kavárna jako sociální služba. Unikátní prostor sociálně terapeutické dílny spojený s veřejným prostorem. Možnost tréninku v přirozeném prostředí, individualizované terapie, účasti v přirozených situacích, komunikace s lidmi, zpětné vazby. Kavárna, která nemá parametry podnikání, nevyváří zisk a každou korunu výnosu věnuje na krytí nákladů sociální služby, tedy sociálně terapeutické dílny, kterou je, protože o nic jiného než o terapii se zde nejedná, neexistuje její jiný smysl, nemá žádný jiný účel. Jen kavárna uzavřená, bez zákazníků, bez reálného prostředí, to by bylo prostředí, které by Javert bez problému uznal.

 

Hranice absurdního dramatu

Jak prosté, ale jak složité přijmout pro Javerta. Nezbývá, než se za něj modlit. Modlit se za to, aby přešel ze své první fáze do fáze druhé, tedy té, kde shledává smysl věcí a upouští od trestu. Nechť neskáče do řeky v poutech, bylo by to zbytečné. Mnohem smysluplnější by bylo, kdyby v tomto bodě drama skončilo. Kdyby jen nenasadil pouta někomu, kdo je nemá proč nosit, kdo se neprovinil ani na samém počátku. My trváme na tom, že jsme v souladu s dikcí i duchem zákona, tedy oběma jeho dimenzemi. Vzhledem k tomu, že projekty sociálně terapeutických dílen jako tréninkových kaváren fungují napříč kraji a realizují je neziskové i příspěvkové organizace, je zřejmé, že princip Javert není u krajských úřadů univerzální. Je příjemné vidět, jako například v případě Libereckého kraje a jeho příspěvkové organizace, kterou v realizaci tréninkové kavárny jako sociální služby aktivně podporuje, že vůle ke smyslu existuje.

 

Pavel Polák je ředitelem pobočky NADĚJE v Otrokovicích.


Méně...
 

Jak se v Česku postarat o rodiče

14.05.18 | Lidé ve stáří | Kateřina Pivoňková
„Potřebuji se v tom vyznat,“ řekl mi přítel, když hledal pomoc pro svoji nemocnou matku. Nerozuměl tomu, jaké jsou možnosti péče a za
Více...
 

„Potřebuji se v tom vyznat,“ řekl mi přítel, když hledal pomoc pro svoji nemocnou matku. Nerozuměl tomu, jaké jsou možnosti péče a za jakou cenu. Při běžném racionálním uvažování předpokládáme, že možností je víc, vyberu tu vhodnou a tu, kterou si můžeme finančně dovolit. Přece chceme pro své staré rodiče to dobré, chceme jim dopřát a sami se ubezpečit, že všechno bude v pořádku.

 

Váš stárnoucí rodič postupně nebo najednou potřebuje větší a zvětšující se pomoc. Může to začít pomocí s nákupem, úklidem, potom dohledem nad jídlem, pitím a užíváním léků. Může přijít čas, kdy se sám nedostane ven z domu, na toaletu, bude potřebovat pomoci s hygienou. Pořád je to vaše milovaná máma nebo táta, budete dělat, co budete moci. V kombinaci s vlastním zaměstnáním a ostatními povinnostmi. Je normální říci si o pomoc. Je normální kombinovat neformální rodinnou péči s prací profesionálů. Je normální i ve stáří, navzdory nemoci a omezeným schopnostem, zůstat ve své domácnosti a žít po svém.


Jenže takhle to u nás nefunguje. Vítejte v „matrixu“ českých a moravských sociálních služeb!


Pro mého přítele a pro tisíce dalších lidí v podobné situaci je opravdu velký problém vyznat se v možnostech, které v takové situaci mají. Pracuji v sociálních službách přes deset let, ale uspokojivé odpovědi na otázky jsem pro svého kamaráda neměla. Neumím vysvětlit, proč se péče o staré lidi stále tříští mezi oblast zdravotnictví a sociální práce. Co platí a jakou péči maminka dostane v léčebně dlouhodobě nemocných a co bude jinak v domově pro seniory? Sám zjistil, že v celém kraji nenajde odlehčovací službu, která by pro ně měla místo a všem by jim tak aspoň na krátkou dobu ulevila. Vyřídit příspěvek na péči trvá i několik měsíců, hlavně kvůli přetíženosti lékařů posudkové služby. Pečovatelské služby, osobní asistence, agentury „home care“ nemají volnou kapacitu. Musíte čekat, hned to nebude.

 

Specificky nepřehledná situace je v oblasti pobytových zařízení – domovů pro seniory. Je libo příspěvkovou organizaci státu, nebo kraje, nebo domov, který zřizuje nevládní organizace? Obrátíte se raději na církevní sociální službu? Ti všichni mají plno, musíte čekat. Možná vám nezbyde, než se nechat zaujmout pestrobarevnými propagačními materiály podnikatelů se stářím. Kolik za takovou službu zaplatíte, to se na jejich webových stránkách nedozvíte.


Situace, kterou lidé prožívají při snaze zajistit dobrou péči ve stáří, je vždycky specifická. Řešení jsou nepřenosná. Záleží na zdravotním stavu, vztazích v rodině, charakteru komunity, místních podmínkách. Nakonec každý musí sám nesčetněkrát vzít do ruky telefon, volat do všech možných sociálních služeb, doptávat se a snažit se pochopit. Nezbyde, než se jít podívat do různých domovů pro seniory a dát na svůj instinkt a neformální doporučení. Nepodlehnout pocitu, že musíme urvat místo kdekoliv, i když se nám tam nelíbí. Je potřeba spíš spojit v rodině síly dohromady a udělat to nejlepší v čase čekání na dobrou sociální službu.

 

Jen mi to celé nepřipadá normální v zemi, kde se ve státním rozpočtu zázračně nacházejí miliardy a kde nejvyšší politici kudy chodí, tudy cosi slibují.

 

Kateřina Pivoňková je oblastní ředitelkou pobočky NADĚJE ve Zlíně.


Méně...
 

Znevýhodněme znevýhodněné

19.04.18 | Zákon o pomoci v hmotné nouzi | Gabriela Sčotková
Tímto heslem se zřejmě řídili v případě Zákona o pomoci v hmotné nouzi naši zákonodárci. Jakoby říkali: „Pojďme udělat ze
Více...
 

Tímto heslem se zřejmě řídili v případě Zákona o pomoci v hmotné nouzi naši zákonodárci. Jakoby říkali: „Pojďme udělat ze sociálně slabých lidí ještě slabší a ještě bezbrannější, pojďme se do nich obout.“

Od prosince 2017 se změnil systém výplaty dávek pomoci v hmotné nouzi. Úřad práce nyní musí lidem, kteří za poslední rok pobírali déle než 6 měsíců dávku v hmotné nouzi, vyplácet část dávky v poukázkách. Rozsah je od 35 do 65 % výše dávky. Jen pro upřesnění: příspěvek na živobytí je 3 410 Kč měsíčně. Někteří z našich klientů však berou existenční minimum, což je 2 200 Kč. A z těchto částek dostávají zhruba třetinu v poukázkách. Kde je zádrhel? Vždyť poukázky nahrazují peníze a může se za ně nakoupit jídlo nebo hygiena. Tak o co jde?

 

Realita držitelů poukázek

Začnu s příklady lidí žijících v azylových domech. Ti za poukázky nemohou nakoupit v kterémkoliv obchodě. Sice často sledují výhodné letákové akce jednotlivých supermarketů, ale obchody jako např. Lidl nebo Kaufland platbu poukázkami neakceptují. Přičemž řetězce Žabka nebo COOP, které se řadí k dražším, poukázky berou. Za poukázky nelze nakupovat v second-handech ani v obchodech se zdravotnickými pomůckami. Za poukázku si nelze pořídit kupon na MHD v Praze na delší, tím pádem i cenově výhodnější období. Poukázkou nelze uhradit telefonní kredit ani zaplatit dluh na ubytování z předchozího pobytu. Poukázka člověka velmi omezuje i v dodržování jednotlivých splátek u sjednaných splátkových kalendářů.

Naši klienti jsou limitováni i výší poukázky. Jelikož v případě nevyužití celé její hodnoty zbývající suma propadá, kupují si majitelé poukázek u pokladen alespoň doplňkové zboží, jako jsou žvýkačky nebo bonbony, ačkoliv je nepotřebují.
Toto jsou případy z Prahy. Ale co lidé žijící v malých městech? Kde ti mají nakupovat? Mají cestovat někdy i několik desítek kilometrů tam, kde budou moci poukázku uplatnit?

 

Člověče, snaž se!

Jiný příklad. Pan Zbyněk je naším klientem od září 2017. O bydlení přišel kvůli dlouhodobé hospitalizaci po mozkové příhodě. Jeho zdravotní stav, dezorientace a zmatenost byly hlavními příčinami nemožnosti najít si práci. Panu Zbyňkovi byl přiznán příspěvek na živobytí v prosinci 2016. Od ledna 2017 čerpal i další dávku v hmotné nouzi, doplatek na bydlení, kterou využil na úhradu ubytování v jednom z našich azylových domů. Vzhledem ke zdravotnímu stavu pana Zbyňka a neodpracování povinných hodin v rámci institutu veřejné služby mu byla snížena částka příspěvku na živobytí a ponecháno mu bylo pouze existenční minimum, tedy 2 200 Kč. Pan Zbyněk se v září 2017 přestěhoval z azylového domu do tréninkového bytu. Po prosincovém zavedení vyplácení části příspěvku na živobytí v poukázkách pan Zbyněk dostává v hotovosti nejvýše 1 430 Kč. Z této částky si navíc musí hradit část nájemného ve výši 897 Kč, protože ani doplatek na bydlení mu není vyplácen v celé výši nájemného. Na živobytí, včetně zaplacení léků, panu Zbyňkovi každý měsíc zůstává v hotovosti 533 Kč. Tak, člověče, snaž se! Pokud někdo dokáže přežít s pětistovkou měsíčně, musí mít opravdu mimořádné schopnosti.

 

Z noclehárny zpátky na ulici - s poukázkami

V neposlední řadě jeden příklad z ulice. Pan Roman, 59 let, přespával venku, někdy u známých. Když se dostal do našeho denního centra v Liberci, pomohli jsme mu zařídit občanku a později i příspěvek na živobytí. Během té doby se začaly projevovat zdravotní problémy. Po epileptických záchvatech pan Roman ztrácel krátkodobou paměť (netrefil k lékaři, na Úřad práce apod.). Byl několikrát hospitalizován. S příchodem zimy začal přespávat v naší noclehárně. Z příspěvku na živobytí si hradil 30 Kč za noc a naši sociální pracovníci s ním mohli v denním centru pracovat na zlepšení jeho situace. Po zavedení poukázek však panu Romanovi zbývá 1 000 Kč v hotovosti. Od té doby pan Roman na noclehárnu nechodí. Spí venku. V Liberci, kde bývá velmi tuhá zima.

 

Základní životní potřeby?

Jde tu o nemožnost svobodně nakládat s přiznanými financemi. Lidé bez domova jsou tak mnohdy systémem nuceni k obstarání si peněz i jinou cestou, např. směnou poukázek v nevýhodném kurzu za hotovost. Zkuste si někdy vzít poukázku v ceně 50 Kč a jít s ní do nějaké večerky. Dostanete za to výhodných 30 Kč v hotovosti. Trochu byznys s chudobou, ne?
Z uvedených příkladů jasně vyplývá, že vyplácení části příspěvku na živobytí v poukázkách se v mnoha případech míjí účinkem a je více než nesystémové. Jestli poukázky mají sloužit k zajištění základních životních potřeb, potřebujeme zřejmě novou definici životních potřeb, která bude hodně „osekaná“ oproti té původní.

 

Gabriela Sčotková je vedoucí azylového domu NADĚJE v Praze.


Méně...