Petr, 24 let. Vyrůstal v rodině bez otce, matka žila s partnerem, který ji i Petra bil. V rodině byl nadužíván alkohol, občas se objevily i jiné návykové látky. Petr se jednou vzepřel svému otčímovi a chtěl bránit svou mámu. Vzhledem k tomu, že měl již nějaké problémy, skončil po všech možných peripetiích ve výchovném ústavu. Zde denně zažíval šikanu, proto odtud po dovršení 18 let rychle odešel. Nevyužil tedy šanci dokončit vyučení.
Petr je bez bydlení, k rodině nechce, vztahy nemá dobré. Jiné známé nemá. Má pouze základní vzdělání. Zkouší různé brigády, ale protože se neměl kde naučit „vhodné komunikaci“, nedaří se mu práci dlouhodobě udržet. Končí na ulici, kde se dostává k pervitinu, alkoholu, které mu pomáhají se se situací vyrovnat – na chvíli zapomíná na tu mizérii kolem.
Třeba přes nízkoprahové denní centrum NADĚJE pro mladé lidi se doslechne o projektu NADĚJE Housing Youth. Projeví zájem, přijde na schůzku, kde mu představíme projekt. Petr dorazí na vstupní rozhovor, po vyhodnocení vstoupí do projektu. Petr s námi spolupracuje. Nemá doklady, jdeme je vyřizovat, aby si mohl zažádat o práci, či se evidovat na úřadu práce. Petr je zabydlen. Nedaří se mu stále sehnat práci. Má ale již placený nájem z doplatku na bydlení. Po 4 letech ve výchovném ústavu a 6 letech ve stanu či squatu má nyní konečně své bezpečné místo - svůj pokoj s čistou postelí, kuchyň, toaletu a koupelnu. Pracujeme společně po malých krůčcích na zotavení. Petr spolupracuje s adiktoložkou, řeší své zdravotní problémy, velmi pomalu navazuje kontakt s rodinou. Pokroky nejsou zvenku příliš viditelné, ale jsou v jeho životě významné.
Méně...