od roku 1990

V okrese Litoměřice byla NADĚJE první organizací, která uvedla do používání pro lidi bez domova nouzové přístřešky zvané iglou. V současné době má NADĚJE k dispozici už celkem tři. 

Aktuálně se bude užívání iglou během zimy testovat také v Litoměřicích. Město Litoměřice zakoupilo zatím dva tyto přístřešky, které byly předány dvěma organizacím – NADĚJI a Farní Charitě. 

Za NADĚJI iglou převzali pracovníci terénního programu a po domluvě s městskou policií přístřešky instalovali na vybrané místo, aby jej mohli využívat lidé nocující venku. Místo je monitorováno kamerovým systémem.

Iglou by mohlo pomoci těm lidem bez domova, kteří z různých důvodů nechtějí nebo nemohou využívat naše azylové domy či noclehárny. „Lidé, kteří chtějí naše zařízení navštívit, musí dodržovat určitá pravidla. Například nesmí být pod vlivem alkoholu nebo nesmí v zařízení strávit noc se svým psem. Častým důvodem bývá také strach z kontaktu s jinými lidmi nebo strach ze ztráty svých osobních věcí. Někteří se bojí, že jim někdo obsadí místo, na kterém se, byť v nevhodných podmínkách, dlouhodobě zdržují,“ upřesňuje vedoucí azylového domu a noclehárny NADĚJE, Robert Krejčí. Těm by v mrazivém počasí mohlo iglou zachránit život. 

„S provozem přístřešku nemáme zatím žádné zkušenosti, oslovili jsme proto jednoho z klientů, dlouhodobých bezdomovců, a domluvili se s ním na lokalitě a době, kdy bude iglou využívat,“ uvedla Renáta Langer, terénní pracovnice. „S dohledem na pořádek v okolí nám bude pomáhat městská policie,“ dodává.  

Asi metr vysoký polyetylenový tunel je nehořlavý, voděodolný, zvuku vzdorný, omyvatelný a zvyšuje během mrazivých nocí šanci na přežití. Při testování se ukázalo, že vlivem vlastního tepla a dechu může být teplota uvnitř iglou až o 15 stupňů vyšší než venku.

Děkujeme městu Litoměřice za zakoupení nouzového přístřešku iglou.

Více se dočtete na webových stránkách Litoměřického deníku.

Obyvatelstvo v Evropě stárne. Rodí se málo dětí a zvyšuje se věk dožití. Ženy žijí déle než muži. V České republice je to takto: porodnost klesla pod 1,6 dítěte na jednu ženu, což je pod hranicí prosté reprodukce. Muži se dožívají průměrného věku 76 let, ale ženy 82 let. Průměrný starobní důchod u mužů je 13 000 korun, u žen 10 000 korun. Ženy jsou tedy podstatně víc ohrožené chudobou ve stáří. Říká se, že nás čeká éra starých chudých žen.

Ale pojďme k ženám mladým, respektive v reprodukčním věku. Rozdíl mezi výdělkem mužů a žen (gender pay gap) je 22 procent - druhý největší v Evropě. Za námi je už jen Estonsko. Náklady na výchovu jednoho dítěte do dospělosti se odhadují na 1 – 1,5 milionu korun. Každé druhé manželství se rozpadá. Těžko odhadnout, kolik žen samoživitelek postrádá přiměřený finanční podíl otce dítěte na saturování jeho potřeb.

Tři konkrétní situace: moje sedmdesátiletá dobrá známá pobírá důchod 9 100 korun. Přitom porodila a vychovala tři děti, všichni dnes pracují, mají rodiny se dvěma nebo třemi dětmi, odvádí daně. Já vím, koeficienty, doba pojištění, procentní výměra, prostě to na vyšší důchod nevyšlo. Přijde vám to v pořádku? Nedala téhle zemi dost na to, aby teď nemusela být „nízkopříjmová“ seniorka?

Situace druhá: případová konference na odboru sociálně právní ochrany dětí v malém městě. Osamělá máma se dvěma dětmi, problémy ve škole, peníze nestačí na bydlení, nedaří se udržet si práci, vznikají dluhy. Sociální pracovníci, učitelé, všichni zúčastnění tlačí na matku, co všechno je potřeba ve prospěch dětí udělat. Kde je otec? Byl vůbec přizván, nebo se s ním už automaticky nepočítá? Kdo z obou rodičů bude asi mít ve stáří lepší příjem?

Situace třetí: Manželé středního věku se třemi dětmi se v bance ptají na možnost spotřebitelského úvěru. Ačkoliv žena vydělá podobně jako její manžel, úvěr je jí nabídnut mnohem nižší než muži. Zřejmě proto, že v případě rozvodu jí zůstanou děti, mnohem vyšší náklady a hrozí jí propad do chudoby a neschopnosti splácet.

Co když představa života staré chudé osamělé ženy podvědomě negativně ovlivňuje touhu mladé ženy mít víc dětí? Ta vysoká pravděpodobnost, že jako žena matka nevydělám to co muž a vstříc stáří půjdu s podstatně horšími materiálními vyhlídkami? Copak se to nedá změnit? Můj kamarád matematik říká: „Na to by musela stačit změna jednoho výpočtového vzorce.“

Chci věřit, že členy nově sestavené důchodové komise zajímá, že postupně vymíráme, že mnoho žen nemá chuť a odvahu mít víc dětí. Chci věřit, že v komisi jsou ženy odbornice, které vnímají tento problém. Začít by se mohlo třeba tím, že by lidé mohli část svého odvodu na sociální pojištění nasměrovat konkrétně na zvýšení důchodů svých rodičů.

Je to nespravedlivé. Nejsme schopni vyrovnat celoživotní příjmový příkop mezi ženami matkami a muži. Možná i proto je naše země odsouzena k vymírání.

Kateřina Pivoňková je ředitelkou pobočky NADĚJE ve Zlíně

Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi ve stáří.