od roku 1990

Nápad uspořádat šestihodinový hudební maraton pro NADĚJI se mi už od začátku zdál šílený. V dnešní době, kdy je tolik kultury a nikdo nemá prakticky na nic čas? A co když nevyjde počasí? Celá akce je naplánovana ven do Lidových sadů v Liberci a ještě mám v živé paměti, jak jsme tam před dvěma lety pěkně vymrzli. Zběžně čtu jména vystupujících kapel: Major Tom, Kůlna band, Tres Udos, NASEKÁČ, Jana s harmonikou a další. Opravdu chtějí podpořit NADĚJI a zahrát bez jakéhokoli nároku na odměnu a pokrytí nutných nákladů na dopravu? Pro každý případ je tady oblíbený a stále známější Kateřiny band. Po chvilce váhání předávám všechny své starosti "tam nahoru" a začínám se těšit na netradiční akci, která nás čeká.

31. květen je horký jako nikdy, všude slunce a teplo. U vchodu mě již vítá náš kamarád Robert, věrný hlídač pokladničky, od které se za šest hodin ani nehne. Dále následují workshopy pro děti - výroba a malování tašek, zvířátek z papíru a další aktivity pro ně - balancování na provaze a skákání na trampolíně.

Přichází na řadu trochu nervózní spíkr Martin - obdivuji, co informací nastudoval, aby mohl celý večer provázet. Mluví o zakladatelích Iljovi a Vlastě Hradeckých, o pomoci lidem, občas vtipně zaglosuje a přidá k dobrému básničku. Jdu se podívat dál a vidím stánky s občerstvením, které obsluhují naši klienti.

Pak už hudební maraton. Jedna skupina střídá druhou, skvělá hudba, skvělý zvuk, profesionalita všech hudebníků. Přicházejí lidé z ulice: "Slyšíme krásnou hudbu, tak se jdeme podívat, co se tady děje." Přicházejí naši známí, zaměstnanci současní i bývalí. Pomalu se stmívá a lidí přibývá. Ještě nás čeká finále - skupina Tres Udos ve španělském rytmu a k tomu jako bonus fireshow. To je bomba! Všichni se zvedají z lavic a začíná se tančit.

Čas je neúprosný, v deset musíme končit, aby byl zachován noční klid. Jen neradi se loučíme a já volám: "Díky Markéto, Eri, Václave a další! Za rok na stejném místě alespoň třídenní, už se těším!"

Míla Havrdová,

oblastní ředitelka, Jablonec nad Nisou

Mezinárodní den dětí si snadno spojíme s pestrobarevnými skákacími hrady na náměstích, rozdáváním cukrlat a všeobecným veselím. To je sice hezké, ale je to pro každé dítě?

Jak se žije dětem v České republice? Vodítkem v uvažování se může stát Úmluva o právech dítěte, kterou ČR ratifikovala stejně jako většina států. Naposledy v květnu 2011 naši zástupci podávali periodickou zprávu o naplňování Úmluvy a teď v červnu je to znovu čeká.

V roce 2011 členové Výboru pro práva dítěte OSN nejvíce vytýkali českému státu velké množství dětí v ústavech, oddělenost školství pro děti s handicapem a neexistenci orgánu, který by koordinoval dodržování Úmluvy.

Jaké bude teď stát skládat účty po dalších letech snahy o naplňování Úmluvy? Jsem zvědavá na zprávy, jak se daří prohlubovat inkluzi dětí s disabilitou do hlavního vzdělávacího proudu. Snad nám přinesou radost i čísla dokazující, jak ubývá dětí v ústavech a přibývá pěstounů, a tím i skutečně rodinného prostředí pro ty děti, o které se nemohou starat vlastní rodiče.

Pohled z terénu

Rozhodně se nedaří dobře dětem v rodinách, které jsou postižené exekucí nebo insolvencí. Pokud máme dnes přes 860 tisíc lidí v exekuci, kolika rodin s dětmi se to asi týká? Naši zákonodárci jsou zodpovědni za to, aby zákony umožnily lidem co nejdříve dosáhnout oddlužení. Situace je neúnosná a podle odborníků nesnese srovnání s žádnou evropskou zemí na západ od Česka. Úmluva vede státy k dosahování nejlepšího zájmu dítěte - v článku 27 uznává právo každého dítěte na životní úroveň nezbytnou pro jeho tělesný, duševní, duchovní, mravní a sociální rozvoj -  proto už dávno měli naši politici nemravnost celé problematiky dluhů u nás řešit.

Do čeho ses narodil, v tom zůstaneš

Vidíme to hlavně v rodinách s dětmi ve vyloučených lokalitách, a to v nich sociální práce probíhá už mnoho let. Zeptejte se terénních pracovníků na životní šance dětí rodící se chudým, zadluženým a málo vzdělaným rodičům. Mnozí z „teréňáků“ už znají děti těchto dětí. Jejich cesta vzhůru je o tolik těžší než u dětí drtivé většiny čtenářů těchto řádků.

Síť, spolupráce, otevřenost

Jaká je praktická zkušenost z terénu sociální práce na malém městě nebo ve vyloučené lokalitě? Už léta vnímáme, kolik aktérů se snaží nějakým způsobem podpořit ohrožené dítě z rodiny v potížích. Něco dělá státní úředník sociálně právní ochrany, něco dětský lékař, psycholog, někdy psychiatr. Zajímá se učitel. Snaží se lidé v nestátních sociálních službách – nízkoprahových klubech pro děti a mládež, přímo do rodiny dochází sociálně aktivizační služba. Nejednou stejně dítě stráví dva měsíce ve středisku výchovné péče. Víme to už dlouho a je to potvrzené zkušenostmi ze zahraničí: musíme to dát dohromady! Netříštit péči o ohrožené rodiny a pomoc dítěti mezi sektory školství, zdravotnictví a sociální péče, propojit se, síťovat, dávat pomoci smysl a efektivitu.

Kateřina Pivoňková je oblastní ředitelkou pobočky NADĚJE ve Zlíně.