OD ROKU 1990

Humanitární hotel Harfa, který vznikl kvůli pandemii Covidu-19 v březnu 2020, jsem převzala jako koordinátorka v červenci 2021. Přede mnou mělo hotel na starosti Centrum sociálních služeb Praha. Za více než dva roky prošlo hotelem 150 lidí.

Za poslední rok fungování, tedy od července 2021 do června 2022, bydlelo na Harfě průběžně 70 lidí v nouzi. Vyřizovali jsme s nimi doklady, zajišťovali lékařskou péči, společně jsme hledali zaměstnání, doprovázeli je na úřady a k lékařům, žádali jsme o starobní i invalidní důchody. Nejdůležitější ale bylo, aby po uzavření hotelu neskončili tito lidé opět na ulici.

Mnoho lidí bez domova jsem znala ještě z terénu, kde jsem předtím pracovala. A sledovat, jak se člověk stabilizuje, zvyká si na bydlení a poté odchází do bytu, bylo opravdu za odměnu. Takových příběhů se šťastným koncem jsem zažila za působení v hotelu více a nic lepšího jsem si nemohla přát.

Kam lidé ubytovaní v hotelu Harfa odešli?

- 32 lidí se ubytovalo v městské ubytovně

- 7 lidí získalo sociální byt od pražského magistrátu nebo městské části

- 5 ubytovaných si zajistilo nájem komerčního bytu

- ostatní odešli do komerční ubytovny, azylového domu, zdravotnického zařízení nebo k rodině

- pouze 6 lidem bylo ubytování sankčně ukončeno, nebo odešli bez udání důvodu neznámo kam

S některými lidmi pokračujeme ve spolupráci právě v městské ubytovně, což je nově vzniklý koncept bydlení v Praze. Zde již musí být samostatnější, ale stále mají k dispozici nás, sociální pracovníky, kdyby byla potřeba s čímkoliv pomoci. Už teď víme, že někteří z nich půjdou z městské ubytovny do bytu a nebude to dlouho trvat.

Velké díky všem kolegům z NADĚJE, z organizací Jako doma a Armáda spásy, z městské části Praha 9, z magistrátu hl. města Prahy a Centra sociálních služeb Praha.

Text a foto: Marie Zajíčková, koordinátorka sociálních pracovníků v Městské ubytovně Strojírenská

            Když jsem zhruba před měsícem řekla před svou rodinou, že se chystám na pouť, viděla jsem jejich překvapené výrazy. „Na Matějskou?"“ Jak je vidět, lidé mají pouť spojenou s atrakcemi a cukrovou vatou. Ve výkladu se dozvídám, že pouť dříve znamenala vzít na sebe vážný náboženský závazek a poutník symbolizoval člověka, který putuje po této zemi k věčnému životu.

       Otvírám instrukce od Nedašováků, kteří nás srdečně k tomuto zážitku zvou, jedná se již o druhý ročník této mimořádné akce. Musím říci, že čtení mě mírně znepokojuje – první den 39 km, druhý den 14,5 celkem tedy téměř 55 km. Je to v mém věku moudré, co mě čeká? Pomoc hledám u svého mladšího syna, učitele tělocviku. Zasype mě spoustou odborných rad, co všechno si musím dopředu koupit, jaký trénink musím dopředu zvládnout a čím vším se musím v lékárně vybavit pro případ krize.

       Čtu v Bibli v Matoušově evangeliu „Těchto dvanáct Ježíš vyslal a na cestu jim dal pokyny: nechoďte mezi pohany a nevcházejte do samařských měst. Raději jděte k těm Izraelcům, kteří se Bohu odcizili, a rozhlašujte, že Boží království je blízko, uzdravujte nemocné, mrtvé probouzejte k životu, očišťujte malomocné, vyhánějte démony. Co jste zdarma dostali, zdarma rozdávejte. Neberte si na cestu zavazadlo s náhradními šaty či obuví, ani hůl na obranu. Když vstoupíte do domu, pozdravte přáním pokoje.“

       S vírou balím malé zavazadlo a ve čtvrtek se se svými přáteli z Čech vydáváme vstříc tomuto nevšednímu a pro mě zcela novému dobrodružství.

       Večer dorazíme do vesnice Brumov, odkud druhý den ráno startujeme naši pouť. V 6.30 se setkáváme s ostatními Nedašováky a všichni společně - celkem 11 lidí - s odhodláním vyrážíme.  Jdeme krásnou přírodou, členitou a zajímavou, lesy střídají vesnice, kopečky údolí, občas se zastavíme u kaple či jiné památky, o které Petr umí zajímavě vyprávět. Martinka nás zase učí modlitby. Čtou se Poutní písně a Žalmy. Cestou nás také čekají milá zastavení – „čerpací stanice“. Jednou s chladivou kofolou či nanuky, jindy s čerstvou kávou. Vždy tam je poslán člověk, který nás obslouží a motivuje k další cestě. Přestávky jsou ale krátké, cíl je ještě velmi daleko. V poledne již je opravdu nesnesitelné horko, pot teče po zádech, není kam uniknout. Ještěže nás čeká oběd ve Vizovicích.

       Poté pokračujeme dál. Procházíme krásné moravské vísky, jsou vidět upravené domy i zahrady, všichni nás srdečně zdraví. Poslední tři kilometry před Kašavou vymýšlíme plán, jak cestu zkrátit, přeci jenom nohy už nemohou, začíná se šeřit… Dle rčení ze známého filmu „je to dál, zato horší cesta“ jdeme zkratkou přes les. Najednou mám divný pocit, neznámé místo, ztracená lesní cesta, nulový signál na telefonu, civilizace ta tam... Nohy se pletou a v hlavě spousta otázek. Nečeká nás snad noc v lese?

       Nakonec vše dobře dopadne, dorážíme do Kašavy – místa našeho přespání. Po chladivé sprše a dobré bramboračce se organismus rychle regeneruje. Je škoda jít spát, chceme spolu být dál, odcházíme do místní restaurace. 

       Druhý den se nebe zatahuje mraky. Čeká nás daleko kratší cesta, ale šlapeme ji poctivě v dešti. Výhledy žádné, jen mlha, nálada je přesto skvělá, vždyť dnes nás čeká cíl naší pouti! Na svatý Hostýn dorážíme ještě před obědem. Schody vycházíme všichni společně a na závěr pouti se fotíme - znaveni, leč šťastni! Večerní táborák se sice pro chladné počasí přesouvá do místní kavárny, kde sedíme natěsnaní jeden vedle druhého, ale všichni spokojeni.

       Svatý Hostýn je krásné místo. Vedle nádherného kostela je tu i Křížová cesta. Nevšední místo setkávání, mnoho poutníků, je tu cítit Boží přítomnost a Jeho Duch.

V neděli pan farář slouží mši za NADĚJI, mluví o naději pozemské i věčné. Kostel je nabitý k prasknutí. Uvědomuji si, že se budeme rozcházet a loučit. Najednou zjišťuji, že bych pokračovala dál, že tak dobře na těle i na duchu mi už dlouho nebylo a že bude těžké se vracet do drsné reality každodenního života.

       Milí Nedašováci! Jste Bohem milovaní poutníci! Šíříte kolem sebe nejen pokoj, ale lásku k druhým, dobrou náladu, pohostinnost, rodinnou atmosféru a přijetí. Krásné jsou nejen vaše domy se zahradami, ale především vaše vztahy. 

       S velkým poděkováním Janě, Petrovi, Františkovi, Petrovi, Radkovi, všem nedašovským dcérečkám, mým milým kolegům z Čech – Míše a Lubošovi a především našemu nebeskému Otci!

Míla Havrdová