BLOG

Lidé bez domova

Víme to nejlépe?

Víme to nejlépe?

22.05.19| Michaela Bejblová

Jistě tyhle výroky všichni známe. Vždyť je to přece jednoduché. Pokud bych se dostala na ulici já, tak si práci a bydlení hned najdu.


Více...
 
Víme to nejlépe?

Jistě tyhle výroky všichni známe. Vždyť je to přece jednoduché. Pokud bych se dostala na ulici já, tak si práci a bydlení hned najdu. Nenechala bych to dojít tak daleko. Proč to nedělají oni? Proč nemůžou chodit na pohovory jako ostatní? Proč si nezaplatí ubytovnu? Vždyť na tom nic není. Ať jdou všichni makat!

 

Je těžké lidem, kteří takto uvažují, vysvětlit, že problém člověka bez domova může být složitější.

 

Vezměme si za příklad některého z našich klientů, říkejme mu Olda. Olda byl vždycky citlivý chlapec. Neměl moc přátel. Dobře se učil. Když mu bylo sedmnáct let, zemřela mu matka. Zůstal sám s otcem. Nikoho jiného z rodiny už neměl. Otec propadl alkoholu. Olda se začal toulat venku. Potkal nové přátele. Líbilo se mu, že jdou proti proudu. Jeho parta rekreačně užívala drogy a Olda je po čase také zkusil. Být pod vlivem se mu zalíbilo, protože vypustil vše špatné, co zažíval doma. Pouze si užíval trip.

 

Otec ho začal bít a dávat mu za vinu, že je matka mrtvá. V osmnácti se Olda rozhodl, že odejde z domova. Nastěhoval se do domu k přátelům. Žili bez vody a elektřiny. Olda byl rád, že ho k sobě domů pozvali, že o něj má někdo zájem. Protože ho přátelé přesvědčili, že je vzdělání k ničemu, odešel ze školy. Prostě si chtěl užívat ten moment, kdy nemusí myslet na minulost ani na budoucnost. Život tady a teď.

 

Protože neměli peníze na jídlo, účastnil se s kamarády malých krádeží v obchodech. Jednou ho chytili a dostal podmínku. Tu po čase porušil a byl odsouzený k trestu odnětí svobody. Do vězení dostal zprávu, že otec zemřel při autonehodě. Řídil pod vlivem alkoholu.

 

Ve vězení si Olda uvědomil, že takto žít nechce, že tohle není on. Po propuštění měl však problém si bez školy a se zápisem v trestním rejstříku najít práci a bydlení. Když se mu podařilo přes agenturu sehnat práci i s ubytováním, byl šťastný. Bohužel po měsíci ho z práce vyhodili. Zaplatili mu pouze část výplaty a už se neozvali.

 

Vrátil se tedy na to jediné místo, kde s ním dobře zacházeli. Jeho přátelé se za tu dobu změnili, byli agresivnější. Okradli ho o vydělané peníze.

 

Olda neměl kam jít. Ustlal si na lavičce v parku. Tam ho našli policisté. Poslali ho do NADĚJE, kde by mu mohli pomoci. V NADĚJI se dozvěděl o organizaci, která mu našla zaměstnání i přes záznam v trestním rejstříku. Také mu pomohla kontaktovat psychologa a nabídla noclehárnu do jeho první výplaty zdarma.

 

V praxi se s tím setkáváme denně. Klient je odtržený od rodiny svojí či její chybou. Často jde o děti z dětských domovů, které v osmnácti letech odešly a o životě nevěděly zhola nic. Neměly nikoho, na koho by se mohly obrátit. Bývají to také lidé s psychiatrickou nemocí, pro které mohou být běžné denní úkoly - které nám přijdou obtěžující, ale zvládnutelné - velice stresující. Je mnoho důvodů, proč není lehké se prostě zvednout a jít do práce. Říci, že si za to člověk může sám, ať jde makat, je jednoduché.

 

Popsaným příkladem jsem chtěla naznačit, jaké příběhy mohou mít naši klienti za sebou. Někdy je pro nás jejich stav tak nepochopitelný, protože se na situaci nedokážeme podívat jejich očima. Díváme se očima svýma. Ty ale mohou vidět úplně jinak.

 

Michaela Bejblová je sociální pracovnice denního centra NADĚJE pro lidi bez domova do 26 let.



Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi bez domova.


Méně...
 
Má práce zubařky pro lidi bez domova

Má práce zubařky pro lidi bez domova

21.11.18| Daniela Šebestová

 

Lákalo mě vyjet s Lékaři bez hranic do oblastí, kde je potřeba dentální péče. Nakonec přišla příležitost pomoci přímo doma.


Více...
 
Má práce zubařky pro lidi bez domova

 

Lákalo mě vyjet s Lékaři bez hranic do oblastí, kde je potřeba dentální péče. Nakonec přišla příležitost pomoci přímo doma.

 

V září 2015 se mi ozval Jan Kadlec, ředitel pražské pobočky neziskové organizace NADĚJE. Prosil mě o pomoc se zařízením stomatologické ambulance v Praze. Protože jsem dva roky předtím zařizovala tu svou v Tanvaldě v Libereckém kraji, měla jsem vše v živé paměti a ráda jsem pomohla. Během šesti měsíců vznikla ordinace zubního lékaře pro lidi bez domova ve středisku U Bulhara. Toto středisko už fungovalo delší dobu - bylo zde denní centrum, ordinace praktického lékaře, gynekologa, psychologa a psychiatra - a tak šlo jen o rozšíření o další obor.

 

Myslela jsem, že zařízením ordinace naše spolupráce skončí, ale protože jsme nemohli najít žádného stomatologa, který by zde chtěl pracovat, rozhodla jsem se dojíždět jednou za čtrnáct dní na čtyři hodiny odpoledne. Otevřeli jsme v březnu 2016. Média to docela zajímalo - jak asi vypadá ordinace pro bezdomovce?

 

Byla to pro mě úplně nová zkušenost. Šlo sice jen o akutní péči, takže pohotovostní službu, ale pacienti byli převážně klienti NADĚJE - většinou lidé z ulice nebo z azylových domů. Lidé bez pojištění, kteří ale už navštěvovali denní centrum nebo i ordinace praktického lékaře NADĚJE, a tak se dozvěděli o tom, že by si měli zajít také na zubní.  

 

Velice brzy jsem pochopila, proč NADĚJE tolik stála o to zařídit si vlastní ambulanci. Na běžných pohotovostech to funguje tak, že se péče buď nárokuje vaší zdravotní pojišťovně, nebo si ji zaplatíte sami přímo na místě. A tak někteří zdejší klienti ani na pohotovost nešli, nebo nebyli ošetřeni. Tady v NADĚJI, pokud klient nemá pojištění, hradí se péče z dotací či sponzorských darů.

 

Mě to tu vždy bavilo. Byla to pěkná interdisciplinární spolupráce - měla jsem náhled do celé léčby klienta i v jiných oborech, byla jsem tedy připravena a přibližně věděla, o koho jde. Často nám klienty odeslal praktik nebo i psycholog. Podařilo se nám spoustu klientů sanovat, takže mají ústa bez infekce, nejsou ze stomatologického hlediska ohroženi, a tudíž nebudou muset navštívit pohotovostní služby jinde v Praze.

 

Vím, že se na středisko U Bulhara někdy veřejnost dívá skrz prsty, ale popravdě já jsem ráda, že situaci NADĚJE takto řeší. Lidí na ulici je čím dál víc, ať už vlastní vinou, nebo zadlužením, nebo po návratu z věznice, z nešťastné lásky - těch příběhů jsou mraky. Je potřeba zajistit jim péči. Pokud to nikdo neudělá, přitíží se nemocnicím a celá léčba každého takového člověka se extrémně prodraží. Nehledě na sociální úroveň.

 

Pracovníci NADĚJE se snaží klienty motivovat k návratu zpátky do běžného života. Pomáhají jim vyřídit si základní náležitosti jako platný občanský průkaz, zdravotní pojištění, bydlení v azylovém domě, psychicky je podporují v boji proti závislostem a tak dále. Má to smysl a ráda se sem jednou po mateřské dovolené vrátím.

 

Díky.

 

Daniela Šebestová je praktická zubní lékařka.



Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi bez domova.

 


Méně...
 
Když ne lidští, buďme alespoň chytří

Když ne lidští, buďme alespoň chytří

12.11.18| Gabriela Sčotková

„Tramvaj není noclehárna.“ „Pořádek proti anarchii.“ „V klinice se léčí, v klinice se nefetuje.“ Video zdrogovaného mladého


Více...
 
Když ne lidští, buďme alespoň chytří

„Tramvaj není noclehárna.“ „Pořádek proti anarchii.“ „V klinice se léčí, v klinice se nefetuje.“ Video zdrogovaného mladého muže doplněné o větu: „Ten taky půjde volit?“ Návrh novely přestupkového zákona umožňující vyhostit „potížistu“ z území obce nebo městské části, pokud spáchá tři vážné přestupky. „Nepřizpůsobiví nesmí obtěžovat slušné občany.“

 

To je jen krátký výčet letošních předvolebních hesel a témat. Nepřibližujeme se k Maďarsku, které bezdomovectví, tedy život na ulici, zakázalo prostřednictvím změny v ústavě?

 

A jak si to vláda Viktora Orbána představuje? V ulicích Maďarska podle dostupných odhadů žije něco mezi dvaceti a třiceti tisíci lidmi bez domova, kapacita lůžek v azylových domech, útulcích a ubytovnách je zhruba devatenáct tisíc. O životě v takových ubytovacích zařízení nelze mluvit ani jako o uspokojivém. Co s těmi lidmi bude? Budou zavíráni do vězení? Nemusíme být ekonomové, abychom si spočítali, že by tak došlo k drastickému navýšení rozpočtu. Ať se nám to líbí nebo ne, člověk ve vězení něco stojí, a to budou platit občané Maďarska.

 

Dobře, bezdomovec si pobyde chvilku v „chládku“. Pro člověka žijícího na ulici v létě v zimě asi nic drastického. Pak vyjde ven a světe div se, s velkou pravděpodobností nebude mít pořád kde bydlet. Jeho sociální situace bude stejná, nebo spíše horší. Bude mít totiž „flastr“, takže jeho znovuzapojení na trhu práce bude velmi omezené, ne-li nemožné. Bude tedy žít dál na ulici, pravděpodobně v podmínce, a bude jen otázkou času, kdy ho pokutují muži zákona. On pokutu nebude mít šanci uhradit, protože nebude mít z čeho, a zase na chvíli pobyde ve vězení. Tak to půjde dokola a výdaje Maďarska budou zbytečně narůstat. Nakonec to povede k další nesmyslné kriminalizaci lidí bez domova, kteří budou viněni z úpadku ekonomiky. Co bude dalším řešením? Levné lágry s dozorci?

 

Nebo existuje jiná možnost. Bezdomovci už v Maďarsku nebudou chtít žít a půjdou o dům, v tomto případě o stát, dál. Maďarsko si zažilo uprchlickou krizi a teď, když už toto ožehavé téma není tak ožehavé, budou uprchlíky dělat z vlastních občanů.

 

Mnozí z bezdomovců trpí duševními poruchami, závislostmi, jsou staří, nemocní nebo doživotně zadluženi. Tito lidé pak propadávají už tak děravým sociálním sítem. Orbánova vláda je nechá spadnout až na dno a pořádně tvrdě. Proti bezdomovectví se v tomto případě bojuje tak, že se postaví mimo zákon. Může takovým způsobem uvažovat chytrá společnost?

 

Chytrá společnost dělá vše proto, aby lidé bez domova nebyli, a pokud jsou, tak jim zajistí přístup k sociálním službám a k sociálnímu bydlení. Poslední, co by chytrou společnost napadlo, je, aby lidi bez domova kriminalizovala.

 

Žijeme v tomto ohledu ve zvláštní době, ať už v Maďarsku nebo v České republice. Naše současná vláda zametla zákon o sociálním bydlení pod stůl, a to přesto, že se k jeho přijetí zavázala v programovém prohlášení. Pro většinu nevládních organizací je to mílový krok zpět. Doufám, že se stejně dlouhými kroky nebudeme přibližovat k Maďarsku a že nedojdeme do fáze, kdy budeme v ústavě definovat pojem „slušný občan“.

 

Gabriela Sčotková je vedoucí azylového domu NADĚJE v Praze.

 

Text vyšel v Deníku Referendum.

 

 

 


Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi bez domova.

 


Méně...
 
Jsem slušnej

Jsem slušnej

10.10.18| Jan Kadlec

Vstávám brzy ráno a vyrážím do ulic města. Cestou se nasnídám z toho, co mi zbylo z předchozího dne, protože jídlo se


Více...
 
Jsem slušnej

Vstávám brzy ráno a vyrážím do ulic města. Cestou se nasnídám z toho, co mi zbylo z předchozího dne, protože jídlo se nevyhazuje. Prohlídnu pár popelnic, jestli se nedá ještě něco využít. Je až s podivem, co dnes lidi vyhoděj. Ušel jsem tři kiláky, tak si na chvíli sednu na lavičku v parku, zavřu oči a zasním se.

 

V noci mě budili nějací neslušní. Nikdy nepochopím, proč někomu vadím, když v noci spím. Nedělám hluk, po nikom nic nechci, ráno si sbalím věci a odejdu.

 

Umím poprosit, poděkovat, pochválit. Jsem slušnej bezdomovec, kterej to v životě zvoral. Znám víc podobných, jako jsem já. Znám i několik, se kterýma bych si nepodal ruku, a raději se jim vyhýbám, i když jsou bezdomovci jako já. Jsou to ale taky lidi, přežití pro nás všechny není jednoduchý a někdy nám všem z toho ujedou nervy. A pak vypadáme neslušně.

 

Komu ale nervy neujížděj? Kdo byl vždycky slušnej? Ke mně se taky každej nechová slušně. Slušnej policajt se mě zeptá, jestli jsem v pohodě a měl jsem šanci si odpočinout, a řekne, že mi to nezávidí. Neslušnej mi řekne, ať někam táhnu a přestanu tady slušnejm lidem smrdět. Slušnej člověk mě nestrká do jednoho pytle z druhejma. Nechá mě být v klidu, nebo se zeptá, jestli něco nepotřebuju. Neslušnej mě pomlouvá za zády, kouká na mě z nadhledu, nebo na mě řve, ať vypadnu, že tady je to jen pro slušný. Tak je to pořád dokola.

 

Lidi, řeknu vám, jak já bych rád slušně bydlel! Tak jako bydlej slušný lidi! Možná, kdybych slušně bydlel, taky by se o mě říkalo, že jsem slušnej. Byl bych pak stejně slušnej jako ty druhý, co bydlej. A to bych si fakt přál.

 

Úvahu fiktivního klienta napsal Jan Kadlec, ředitel pobočky NADĚJE v Praze.


Méně...
 

Pod magistrálou zůstává naděje

28.06.18| Jan Kadlec

Tak si snad můžu na pár měsíců oddechnout. Je za námi každoroční boj o zachování denního centra pro bezdomovce. Pražský magistrát s


Více...
 

Tak si snad můžu na pár měsíců oddechnout. Je za námi každoroční boj o zachování denního centra pro bezdomovce. Pražský magistrát s námi podepsal roční nájemní smlouvu na pozemek, kde budova centra stojí. Můžeme opět nabízet sprchu, jídlo, ošacení, poradenství a zdravotní ošetření dvou tisícovkám lidí bez domova, kteří za námi každý rok přicházejí, přivádějí je terénní pracovníci, nebo je přiváží sanitka se zprávou "propuštěn do domácího léčení". Můžeme chránit město před rizikem šíření infekčních a parazitárních onemocnění, kterých řešíme několik set ročně.

 

Obhajování existence centra je každý rok obtížné. Většinou se to na magistrátu i přes včasné podání žádosti o prodloužení nájemní smlouvy nestihne v termínu, a tak nejdříve dostaneme smlouvu na měsíc a pak na zbývajících jedenáct. Přece jen se rozhoduje mezi tím, zda se starat o nuzáky a přivandrovalce z jiných koutů republiky, kteří otravují spořádaný život ostatních, "těch slušných" lidí, nebo to raději pronajmout na parkoviště podnikateli, který vedle v ulici pronajímá drahé kanceláře, či provozuje luxusní hotel. V místě jedné z nejfrekventovanějších pražských křižovatek, nájezdu na Severojižní magistrálu, zázemí pro směnaře aut, která svážejí odpad z pouličních košů, mezi dvěma vlakovými nádražími, byl totiž nalezen viník bránící rozkvětu byznysu - bezdomovecké centrum NADĚJE.

 

Ať nejsem jednostranný: mám jisté pochopení pro nářky lidí žijících v sousedství zařízení, které navštíví kolem sto osmdesáti bezdomovců denně. Většina z nás nechce být v přímém kontaktu s bídou, nemocí a zoufalstvím. Je nám nepříjemné být s tím konfrontováni. Zvláště pokud někteří žijí v přesvědčení, že si za to můžou ti „nemakačenkové“ sami, a ti v těch buňkách (středisko je postaveno z modulárního systému) je vykrmují a rozmazlují.

 

Faktem je, že i my bychom byli rádi, pokud by návštěv v denním centru bylo méně. Více by to odpovídalo jeho prostorovému uspořádání i našemu přesvědčení, že je nutné mít na ty, kteří potřebují pomoc, dostatek času k individuální práci a nalezení vhodné podpory.

 

Jak vidno, i v době ekonomického růstu budou mezi námi lidé, jejichž místem k životu se stala ulice. Tím spíš bychom mohli otevřít potřebná zařízení, kterých je v případě nízkoprahových denních center na území Prahy nedostatek (aktuálně šest, z nichž dvě mají úžeji vymezenou cílovou klientelu). Prostředky na to máme. Lidé bez domova by si tak našli zařízení, které by jim bylo nejblíž, více by sedělo jejich potřebám a cítili by se v něm dobře. Mohli by si v něm odpočinout a nabrat sílu na řešení nelehké životní situace. Bylo by to lepší než stát ve frontě, sníst za dvacet minut oběd a muset zase ven na lavičku do parku.

 

Díky Bohu za udržení zdravého rozumu, který říká, že vedle toho komerčního a ziskového je nutné zachovat alespoň něco prospěšného pro ty, kteří nemají z čeho zaplatit, těžko prosazují svá práva a pro zlepšení svého života potřebují podporu druhých. Že pod magistrálou se nachází naděje, která chrání před další a další bídou v ulicích sedmého nejbohatšího regionu Evropy.

 

Jak dopadne rozhodování o nájmu pozemku příští rok po podzimních volbách, nevím. Pokud vám stejně jako mně leží na srdci život nuzných a "nadbytečných" lidí, modleme se společně za zachování přinejmenším toho, co je pro ně dnes dostupné. A pokud se Bůh smiluje a otevře srdce těch, kteří dostanou do rukou mandát rozhodovat, možná lidem bez domova nabídneme vedle jídla a sprchy i trvalou střechu nad hlavou, teplou postel, soukromí a štěstí důstojného života.

 

Jan Kadlec je ředitel pobočky NADĚJE v Praze.


Méně...