BLOG

Úvod  BLOG
Když ne lidští, buďme alespoň chytří

Když ne lidští, buďme alespoň chytří

12.11.18 | Lidé bez domova | Gabriela Sčotková

„Tramvaj není noclehárna.“ „Pořádek proti anarchii.“ „V klinice se léčí, v klinice se nefetuje.“ Video zdrogovaného mladého


Více...
 
Když ne lidští, buďme alespoň chytří

„Tramvaj není noclehárna.“ „Pořádek proti anarchii.“ „V klinice se léčí, v klinice se nefetuje.“ Video zdrogovaného mladého muže doplněné o větu: „Ten taky půjde volit?“ Návrh novely přestupkového zákona umožňující vyhostit „potížistu“ z území obce nebo městské části, pokud spáchá tři vážné přestupky. „Nepřizpůsobiví nesmí obtěžovat slušné občany.“

 

To je jen krátký výčet letošních předvolebních hesel a témat. Nepřibližujeme se k Maďarsku, které bezdomovectví, tedy život na ulici, zakázalo prostřednictvím změny v ústavě?

 

A jak si to vláda Viktora Orbána představuje? V ulicích Maďarska podle dostupných odhadů žije něco mezi dvaceti a třiceti tisíci lidmi bez domova, kapacita lůžek v azylových domech, útulcích a ubytovnách je zhruba devatenáct tisíc. O životě v takových ubytovacích zařízení nelze mluvit ani jako o uspokojivém. Co s těmi lidmi bude? Budou zavíráni do vězení? Nemusíme být ekonomové, abychom si spočítali, že by tak došlo k drastickému navýšení rozpočtu. Ať se nám to líbí nebo ne, člověk ve vězení něco stojí, a to budou platit občané Maďarska.

 

Dobře, bezdomovec si pobyde chvilku v „chládku“. Pro člověka žijícího na ulici v létě v zimě asi nic drastického. Pak vyjde ven a světe div se, s velkou pravděpodobností nebude mít pořád kde bydlet. Jeho sociální situace bude stejná, nebo spíše horší. Bude mít totiž „flastr“, takže jeho znovuzapojení na trhu práce bude velmi omezené, ne-li nemožné. Bude tedy žít dál na ulici, pravděpodobně v podmínce, a bude jen otázkou času, kdy ho pokutují muži zákona. On pokutu nebude mít šanci uhradit, protože nebude mít z čeho, a zase na chvíli pobyde ve vězení. Tak to půjde dokola a výdaje Maďarska budou zbytečně narůstat. Nakonec to povede k další nesmyslné kriminalizaci lidí bez domova, kteří budou viněni z úpadku ekonomiky. Co bude dalším řešením? Levné lágry s dozorci?

 

Nebo existuje jiná možnost. Bezdomovci už v Maďarsku nebudou chtít žít a půjdou o dům, v tomto případě o stát, dál. Maďarsko si zažilo uprchlickou krizi a teď, když už toto ožehavé téma není tak ožehavé, budou uprchlíky dělat z vlastních občanů.

 

Mnozí z bezdomovců trpí duševními poruchami, závislostmi, jsou staří, nemocní nebo doživotně zadluženi. Tito lidé pak propadávají už tak děravým sociálním sítem. Orbánova vláda je nechá spadnout až na dno a pořádně tvrdě. Proti bezdomovectví se v tomto případě bojuje tak, že se postaví mimo zákon. Může takovým způsobem uvažovat chytrá společnost?

 

Chytrá společnost dělá vše proto, aby lidé bez domova nebyli, a pokud jsou, tak jim zajistí přístup k sociálním službám a k sociálnímu bydlení. Poslední, co by chytrou společnost napadlo, je, aby lidi bez domova kriminalizovala.

 

Žijeme v tomto ohledu ve zvláštní době, ať už v Maďarsku nebo v České republice. Naše současná vláda zametla zákon o sociálním bydlení pod stůl, a to přesto, že se k jeho přijetí zavázala v programovém prohlášení. Pro většinu nevládních organizací je to mílový krok zpět. Doufám, že se stejně dlouhými kroky nebudeme přibližovat k Maďarsku a že nedojdeme do fáze, kdy budeme v ústavě definovat pojem „slušný občan“.

 

Gabriela Sčotková je vedoucí azylového domu NADĚJE v Praze.

 

Text vyšel v Deníku Referendum.

 

 

 


Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi bez domova.

 


Méně...
 

Znevýhodněme znevýhodněné

19.04.18 | Zákon o pomoci v hmotné nouzi | Gabriela Sčotková

Tímto heslem se zřejmě řídili v případě Zákona o pomoci v hmotné nouzi naši zákonodárci. Jakoby říkali: „Pojďme udělat ze


Více...
 

Tímto heslem se zřejmě řídili v případě Zákona o pomoci v hmotné nouzi naši zákonodárci. Jakoby říkali: „Pojďme udělat ze sociálně slabých lidí ještě slabší a ještě bezbrannější, pojďme se do nich obout.“

Od prosince 2017 se změnil systém výplaty dávek pomoci v hmotné nouzi. Úřad práce nyní musí lidem, kteří za poslední rok pobírali déle než 6 měsíců dávku v hmotné nouzi, vyplácet část dávky v poukázkách. Rozsah je od 35 do 65 % výše dávky. Jen pro upřesnění: příspěvek na živobytí je 3 410 Kč měsíčně. Někteří z našich klientů však berou existenční minimum, což je 2 200 Kč. A z těchto částek dostávají zhruba třetinu v poukázkách. Kde je zádrhel? Vždyť poukázky nahrazují peníze a může se za ně nakoupit jídlo nebo hygiena. Tak o co jde?

 

Realita držitelů poukázek

Začnu s příklady lidí žijících v azylových domech. Ti za poukázky nemohou nakoupit v kterémkoliv obchodě. Sice často sledují výhodné letákové akce jednotlivých supermarketů, ale obchody jako např. Lidl nebo Kaufland platbu poukázkami neakceptují. Přičemž řetězce Žabka nebo COOP, které se řadí k dražším, poukázky berou. Za poukázky nelze nakupovat v second-handech ani v obchodech se zdravotnickými pomůckami. Za poukázku si nelze pořídit kupon na MHD v Praze na delší, tím pádem i cenově výhodnější období. Poukázkou nelze uhradit telefonní kredit ani zaplatit dluh na ubytování z předchozího pobytu. Poukázka člověka velmi omezuje i v dodržování jednotlivých splátek u sjednaných splátkových kalendářů.

Naši klienti jsou limitováni i výší poukázky. Jelikož v případě nevyužití celé její hodnoty zbývající suma propadá, kupují si majitelé poukázek u pokladen alespoň doplňkové zboží, jako jsou žvýkačky nebo bonbony, ačkoliv je nepotřebují.
Toto jsou případy z Prahy. Ale co lidé žijící v malých městech? Kde ti mají nakupovat? Mají cestovat někdy i několik desítek kilometrů tam, kde budou moci poukázku uplatnit?

 

Člověče, snaž se!

Jiný příklad. Pan Zbyněk je naším klientem od září 2017. O bydlení přišel kvůli dlouhodobé hospitalizaci po mozkové příhodě. Jeho zdravotní stav, dezorientace a zmatenost byly hlavními příčinami nemožnosti najít si práci. Panu Zbyňkovi byl přiznán příspěvek na živobytí v prosinci 2016. Od ledna 2017 čerpal i další dávku v hmotné nouzi, doplatek na bydlení, kterou využil na úhradu ubytování v jednom z našich azylových domů. Vzhledem ke zdravotnímu stavu pana Zbyňka a neodpracování povinných hodin v rámci institutu veřejné služby mu byla snížena částka příspěvku na živobytí a ponecháno mu bylo pouze existenční minimum, tedy 2 200 Kč. Pan Zbyněk se v září 2017 přestěhoval z azylového domu do tréninkového bytu. Po prosincovém zavedení vyplácení části příspěvku na živobytí v poukázkách pan Zbyněk dostává v hotovosti nejvýše 1 430 Kč. Z této částky si navíc musí hradit část nájemného ve výši 897 Kč, protože ani doplatek na bydlení mu není vyplácen v celé výši nájemného. Na živobytí, včetně zaplacení léků, panu Zbyňkovi každý měsíc zůstává v hotovosti 533 Kč. Tak, člověče, snaž se! Pokud někdo dokáže přežít s pětistovkou měsíčně, musí mít opravdu mimořádné schopnosti.

 

Z noclehárny zpátky na ulici - s poukázkami

V neposlední řadě jeden příklad z ulice. Pan Roman, 59 let, přespával venku, někdy u známých. Když se dostal do našeho denního centra v Liberci, pomohli jsme mu zařídit občanku a později i příspěvek na živobytí. Během té doby se začaly projevovat zdravotní problémy. Po epileptických záchvatech pan Roman ztrácel krátkodobou paměť (netrefil k lékaři, na Úřad práce apod.). Byl několikrát hospitalizován. S příchodem zimy začal přespávat v naší noclehárně. Z příspěvku na živobytí si hradil 30 Kč za noc a naši sociální pracovníci s ním mohli v denním centru pracovat na zlepšení jeho situace. Po zavedení poukázek však panu Romanovi zbývá 1 000 Kč v hotovosti. Od té doby pan Roman na noclehárnu nechodí. Spí venku. V Liberci, kde bývá velmi tuhá zima.

 

Základní životní potřeby?

Jde tu o nemožnost svobodně nakládat s přiznanými financemi. Lidé bez domova jsou tak mnohdy systémem nuceni k obstarání si peněz i jinou cestou, např. směnou poukázek v nevýhodném kurzu za hotovost. Zkuste si někdy vzít poukázku v ceně 50 Kč a jít s ní do nějaké večerky. Dostanete za to výhodných 30 Kč v hotovosti. Trochu byznys s chudobou, ne?
Z uvedených příkladů jasně vyplývá, že vyplácení části příspěvku na živobytí v poukázkách se v mnoha případech míjí účinkem a je více než nesystémové. Jestli poukázky mají sloužit k zajištění základních životních potřeb, potřebujeme zřejmě novou definici životních potřeb, která bude hodně „osekaná“ oproti té původní.

 

Gabriela Sčotková je vedoucí azylového domu NADĚJE v Praze.


Méně...