BLOG

Lidská práva jako výbava na cestu

Lidská práva jako výbava na cestu

10.12.18 | Lidé s handicapem | Kateřina Pivoňková
První článek Všeobecné deklarace lidských práv začíná: „Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní v důstojnosti a právech.“
Více...
 
Lidská práva jako výbava na cestu

První článek Všeobecné deklarace lidských práv začíná: „Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní v důstojnosti a právech.“

 

Marek se před dvaceti lety narodil svobodný a ostatním rovný v důstojnosti a právech. Bylo to zjevné postižení miminka, osamělost mladé maminky, nebo nedostatek rodinné soudržnosti, co dostalo malého Marka do kojeneckého ústavu a pak do dětského domova? Nenaplnilo se jeho právo na dětství v původní rodině, ani na inkluzivní vzdělávání mezi ostatními dětmi. Přestože celé dětství a dospívání strávil v institucích, naštěstí se mu dostalo laskavé péče. Jeho vychovatelé uměli pracovat s dítětem s lehkým mentálním postižením s autistickými rysy a poruchami přizpůsobení.

 

Pak přišla dospělost a s ní „dobrý úmysl“ na omezení svéprávnosti. Návrh zněl: omezit Marka při jednáních s institucemi, při řešení vlastního bydlení a určení místa pobytu a také při nakládání s finanční hotovostí. To Marek už několik měsíců žil v chráněném bydlení. Tady jsme uvažovali jinak. Ať je Marek svobodný a rovný ostatním v důstojnosti a právech. S pomocí to dokáže a je to správné.

 

Soudkyně okresního soudu tak rozhodla. Marek uzavřel se zlínskou NADĚJÍ smlouvu o nápomoci při rozhodování a právním jednání. Žádné omezení svéprávnosti se nekoná. Žije svůj život svobodně a zodpovědně tak, jak sám uváží. Soudkyně hleděla víc ke svobodě a lidskému právu na důstojnost, než na posudky, staré zátěže, obavy ze zneužití. Pro všechny účastníky to znamenalo mimořádnou zkušenost.

 

Je to jen jeden příběh, jeden život jednoho mladého muže.

 

Přední česká filosofka 20. století Božena Komárková ve své knize Lidská práva píše: „Lidská práva od svých osvícenských počátků až po poslední dokumenty OSN jsou výbavou člověka na cestu nedokonalým světem a pomocí, aby mohl žít odpovědně. Svoboda je těžkým darem.“

 

Lidská práva jako výbava na cestu – zvláštní obraz, tak aktuální. Jsou výbavou sociálním pracovníkům, když se vydávají na společnou cestu se svými klienty. Jsou navigací všem, kteří rozhodují o druhých lidech. K 70. výročí podpisu Všeobecné deklarace lidských práv si můžeme přát: Pojďme tuhle výbavu používat, když vedeme debatu o sociálním bydlení, o inkluzivním vzdělávání, o problému uprchlictví, o podmínkách života ve vyloučených lokalitách. Svoboda, ve které žijeme, je totiž těžkým darem. Žádá po nás, abychom ji přáli a vymáhali i pro druhé.

 

Kateřina Pivoňková je ředitelkou pobočky NADĚJE ve Zlíně.

 

 


 


Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi s handicapem.

 


Méně...
 
Dobrovolnictví po chlapsku

Dobrovolnictví po chlapsku

04.12.18 | Naděje | Kateřina Pivoňková
Dobrovolníci jsou lidé, kteří umějí darovat něco velmi vzácného – svůj čas. 
Více...
 
Dobrovolnictví po chlapsku

Dobrovolníci jsou lidé, kteří umějí darovat něco velmi vzácného – svůj čas. Většinou si jako dobrovolníka představíme ženu, která sedí u lůžka nemocného, povídá a naslouchá, předčítá, doprovází. To je skvělé. Ale může to být i jinak. Zrovna dnes, kdy si připomínáme Mezinárodní den dobrovolníků, mám chuť představit méně obvyklé dobrovolnictví: po chlapsku.

 

František a Jiří jsou dva muži v nejlepším věku, kteří rozhodně nemají času nazbyt. Přesto jednou za čtrnáct dní dojedou do místní potravinové banky, vyzvednou několik beden pomoci pro potřebné rodiny a jednotlivce. Přetřídí je a rozvezou tam, kam je potřeba. Aktuálně jde o konkrétní osamělé staré ženy nebo rodiny s více dětmi v insolvenci. Zabere jim to tak tři hodiny a je to práce pro chlapy. Je potřeba ji udělat.

 

Jeff je Angličan, který část roku žije v České republice a druhou část u sebe doma, v menším městě nedaleko Londýna. Když je tam, pravidelně dobrovolnicky vozí svým autem starší nebo nemocné lidi, kam potřebují. Doprovodí k lékaři, do obchodu, na úřady. Dělá to u nich prý mnoho lidí, kteří už jsou v důchodu, mají čas a chuť pomáhat. Je to prostě normální a navíc, až někdy oni budou potřebovat, jistě se také budou mít na koho obrátit. Jeff uvažuje jinak, než jsme zvyklí u nás. Vím o něm, že taky neváhá darovat na dobré účely svoje peníze. Řekl mi svojí roztomilou češtinou: „Nechci být jednou ta nejbohatší mrtvola na hřbitově.“

 

Antonia jsem potkala v italském Miláně při výcviku pro pracovníky nově vzniklých potravinových bank ve střední a východní Evropě. Svoji kariéru ukončil jako vysoký manažer v IBM. Když to přenechal mladším, rozhlížel se, co rozumného bude dělat. Teď jednou týdně na své velké motorce dojíždí do obrovského překladiště ovoce a zeleniny. S farmáři se už zná. Přebere od nich ovoce a zeleninu, které si prodejci a restauratéři nekoupili, a naloží vše do připraveného auta potravinové banky. Pak už odfrčí na své mašině s vědomím, že to má smysl.

 

Díky Bohu za každého, kdo dobrovolně, zadarmo a rád pomáhá zlepšovat svět a konkrétní životy. Už skoro třicet let žijeme ve svobodné zemi. Přesto jsme ještě v dobrovolnictví nedospěli tak daleko jako v jiných evropských zemích. Není to pro nás samozřejmé ani běžné. Možná je problém v tom, že jsme ještě neodkryli nejrůznější tváře dobrovolnictví. Potřebujeme přijít na to, co všechno na dobrovolnictví může lidi bavit. Dobrovolnictví nejen jako soucit a blízkost, ale také jako energická pomoc, fortel a zábava.

 

Kateřina Pivoňková je ředitelkou pobočky NADĚJE ve Zlíně.



Jsme vděčni za každý příspěvek na služby NADĚJE.

 


Méně...
 
Jídlo jako paradox

Jídlo jako paradox

příspěvek k Mezinárodnímu dni za odstranění chudoby

16.10.18 | Naděje | Kateřina Pivoňková
Jak se měří chudoba? Složitými vzorečky se spoustou proměnných, které stejně nedokážou postihnout reálnou životní situaci člověka
Více...
 
Jídlo jako paradox

Jak se měří chudoba? Složitými vzorečky se spoustou proměnných, které stejně nedokážou postihnout reálnou životní situaci člověka nebo rodiny.

 

V Česku to máme spočítané takto: hranice příjmové chudoby je pro jednotlivce 11 195 korun, pro jednoho rodiče s dítětem do 13 let je to 14 553 korun. Pod hranicí příjmové chudoby žije necelý milion lidí. Průměrný důchod české staré ženy je 11 219 korun. Kolik žen však hospodaří s důchodem podprůměrným? K tomu připočítejme, že každý desátý člověk starší 15 let má exekuci. Jak se žije dětem, jejichž rodič je takhle zadlužen, a kolika dětí se to týká?

 

Hospodářský růst v naší zemi vůbec neznamená, že se všem lidem daří lépe. Své o tom víme v potravinových bankách. Ve světě zachraňují jídlo a sytí hladové od šedesátých let minulého století. První česká potravinová banka vznikla v devadesátých letech v pražské NADĚJI, v posledních třech letech jí najdete konečně v každém kraji.

 

Za rok 2017 potravinové banky v Čechách a na Moravě zachránily 2 336 tun jídla před vyhozením a rozdaly je 96 000 lidí, kteří nemají dostatek. Nejde jen o pomoc těm, kteří si nemůžou dovolit denně pořádné jídlo. Stejně důležitý je dopad na životní prostředí, které ničíme likvidací potravin.

 

V Česku se ročně vyhodí přes 700 000 tun jídla. Nesvádějme to na supermarkety a výrobce. Nejvíc vyhodíme v domácnostech, z našich přeplněných lednic. To, jak se chováme k jídlu, má své dopady na planetu, na které chceme žít. Třetina světové obdělané zemědělské půdy vyprodukuje potraviny, které nikdy nikdo nesní. Při likvidaci odpadu potravin se ročně spotřebuje množství vody, které odpovídá velikosti tří Ženevských jezer, a vyprodukuje 8 procent množství globálních emisí skleníkových plynů.

 

To jsou paradoxy našeho zcela běžného života, naší denní reality. Tady víc než jinde platí výzva: „Mysleme globálně a jednejme lokálně!“ Víte o lidech nebo celých rodinách, které nemají dost jídla? O dětech, které nemají zaplacené obědy ve škole? Je čas zajímat se o činnost nejbližší potravinové banky. Upozorňujte komunální politiky a úředníky na možnost pomáhat prostřednictvím potravinových bank. Informujte obchodníky, kteří likvidují potraviny a netěší je to. Lepší je darovat, než vyhazovat. Lepší je chránit, než ničit.

 

Kateřina Pivoňková je ředitelkou pobočky NADĚJE ve Zlíně a místopředsedkyní Potravinové banky ve Zlínském kraji.

 

 

 


Jsme vděčni za každý příspěvek na služby NADĚJE.

 


Méně...
 
Svátek Alzheimerovy rodiny

Svátek Alzheimerovy rodiny

21.09.18 | Lidé ve stáří | Kateřina Pivoňková
„Prosím, zaveďte mě do koupelny, já jsem tady dnes poprvé,“ říká paní Jiřina pečovatelkám v domově pro lidi s Alzheimerovou
Více...
 
Svátek Alzheimerovy rodiny

„Prosím, zaveďte mě do koupelny, já jsem tady dnes poprvé,“ říká paní Jiřina pečovatelkám v domově pro lidi s Alzheimerovou demencí, přestože zde bydlí víc než půl roku. Pečovatelky ji trpělivě doprovázejí a snaží se jí dodat klid a pohodu. Díky jejich zkušenostem a empatii se to daří.

 

Máme tu Mezinárodní den Alzheimerovy choroby 21. září. Poslední Zpráva o stavu demence vydaná Českou alzheimerovskou společností říká, že v České republice 1 ze 13 lidí starších 65 let, 1 z 5 lidí starších 80 let a 1 ze 2 lidí starších 90 let trpí demencí. Při tom množství je na místě připomenout, že i když někdo žije s demencí, pořád je to on se svojí minulostí, přítomností i budoucností. Místo, kde žije, možná už nepoznává, ale rád by tady s námi dobře dožil.

 

Dnes máme příležitost uvědomit si velikou sílu a vytrvalost lidí, kteří se starají o nemocné. Vytrvalost dospělých dětí, vnuků, přátel a bývalých kolegů, kteří rozumějí tomu, proč jejich blízký nemluví, nebo třeba opakuje stále stejné věty. Snaží se pochopit jeho vnitřní život a neustávají ve snaze dobře vnímat, co je důležité. Jsou přítomní, i když je to těžké. Potřebují porozumět průvodním jevům nemoci, překonat pocit „on mi to snad dělá naschvál“. Stojí je to nepředstavitelné množství energie.

 

Dnes máme také příležitost vyzdvihnout práci pečovatelů, zdravotníků a sociálních pracovníků, kteří se starají o lidi s demencí. Musí prokazovat velkou laskavost a vlídnost, šířit klidnou atmosféru, přemýšlet o důvodech nejrůznějších projevů chování.

 

V červenci vydala organizace Alzheimer Europe zprávu, že spoluzakladatel Microsoftu a filantrop Bill Gates oznámil úmysl investovat 30 milionů dolarů do výzkumu a inovací pro dřívější a lepší diagnostiku Alzheimerovy demence. K projektu zve i další filantropy a doufá, že dojde k hlubšímu propojení mezi akademickým výzkumem a spolehlivou, dostupnou diagnostikou. Článek mluví o „venture“ filantropii, tedy investiční dobročinnosti, která musí být strategická a efektivní.

 

Zpráva je to více než dobrá! Bude potřeba mnoha aktérů a velkých hráčů světové vědy, medicíny i politiky, aby včasná diagnóza byla samozřejmostí. Vývoj nových léků i nefarmakologických metod a přístupů by měl zajímat každého z nás, kdo doufáme v pěkný život ve vyšším věku.

 

Ta nemoc je tu s námi. Patří k naší vyspělé společnosti a my se budeme muset naučit s ní žít a počítat. Nemoc je to ale zvláštní a zvláštním způsobem mění život nejen nemocného, ale i jeho blízkých. Každý nemocný a především každý pečující potřebuje informace, podporu a pomoc. Na demenci nesmí nikdo zůstat sám.

 

Kateřina Pivoňková je ředitelkou pobočky NADĚJE ve Zlíně.

Foto Rishabh Kaul.

 

 


Chcete-li podpořit služby pro lidi ve stáří, můžete přispět darem.


Méně...
 

Láska nad paragrafy

11.07.18 | Lidé s handicapem | Kateřina Pivoňková
Přemýšlíte o tom, jakou hodnotu má manželství spoutané ve 115 paragrafech Občanského zákoníku? A láska v časech sobectví a
Více...
 

Přemýšlíte o tom, jakou hodnotu má manželství spoutané ve 115 paragrafech Občanského zákoníku? A láska v časech sobectví a sebeprosazování?

 

On je společenský mladý muž s nadáním k hudbě, s množstvím přátelských vztahů a schopností je navazovat. Narodil se s mentálním postižením, vyrůstal v dětském domově a ústavech sociální péče. Před několika lety začal žít v chráněném bydlení. Je čím dál samostatnější a svobodnější díky podpoře sociálních pracovníků. Soud omezil jeho svéprávnost, mimo jiné i v tom, že nemůže uzavřít manželství.

 

Ona se narodila do láskyplné rodiny. To, v čem ji mentální handicap omezoval, kompenzovala svojí péčí milující maminka. Po její smrti se přestěhovala do chráněného bydlení, dobrou opatrovnicí je její sestra. Široká rodina je pro ni podporou a celoživotním zázemím.

 

Zamilovali se, sestěhovali se spolu do chráněného bytu a žijí podle svého. Spolu dokáží mnohem víc, než každý sám. Rosťa Jarku všude doprovodí, na rozdíl od ní nemá problémy s orientací a umí bezpečně přecházet přes silnici. Jarka za oba pohlídá peníze, nákupy, čistotu v domácnosti. Rosťa Jarce zpívá a hraje, když je jí smutno. Jarka Rosťu podporuje v jeho zálibách – hraní divadla a zpracovávání fotek a videí. Stará se, aby byl upravený.

 

Tady by to mohlo skončit s tím, že se už víc dělat nedá.


Česká republika podepsala v roce 2007 mezi prvními signatáři Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením. Článek 19 Úmluvy nese název „Nezávislý způsob života a zapojení do společnosti“. Na příběhu Rosti a Jarky vidíme, že cesty k jeho naplnění se dají nalézt. Oba dva, navzdory svému postižení a svým specifickým potřebám, anebo právě díky nim, mají touhu a vůli žít podle svého nezávislým způsobem života, plnit svou roli muže a ženy v partnerském vztahu. V tom je podpořila sociální služba, opatrovníci, pracovníci sociálního odboru a evangelická církev. Jednotliví aktéři v komunitě města se spojili a pomohli jim, aby si mohli veřejně slíbit lásku, úctu, věrnost a vzájemnou pomoc. Také si slíbili, že jeden na druhého budou dávat pozor a společně se postaví tomu, co by je mohlo ohrozit. Spolu s nimi jsme prožili slavnostní požehnání v evangelickém kostele. Připravovali se na ně s farářem poctivě půl roku, stejně jako se obvykle připravují snoubenci. Ne, nebyl to sňatečný obřad, jak stanoví Občanský zákoník, ale pro ně a pro nás okolo událost mimořádného významu.


Musíme uvažovat, jak dál. Jak například zajistit, aby v případě nemoci jednoho z nich ten druhý měl právo na informace? Možná jednou budou chtít opustit sociální službu a najmout si spolu bydlení podle svého. V těchto věcech jsou teď odkázáni na porozumění svých opatrovníků a na soudní posouzení svéprávnosti.


Rozumíme tomu, proč soudce znemožnil Rosťovi uzavřít manželství. Právní důsledky a všechny souvislosti jsou natolik komplikované, že by jim nedokázal plně porozumět. Ale cítit, milovat a odpovědně žít jeden pro druhého můžou Jarka a Rosťa jako každý z nás.

 

Kateřina Pivoňková je ředitelkou pobočky NADĚJE ve Zlíně.


Méně...
 

Mezinárodní den (ohrožených) dětí

01.06.18 | Ohrožené děti | Kateřina Pivoňková
Mezinárodní den dětí si snadno spojíme s pestrobarevnými skákacími hrady na náměstích, rozdáváním cukrlat a všeobecným veselím. To je
Více...
 

Mezinárodní den dětí si snadno spojíme s pestrobarevnými skákacími hrady na náměstích, rozdáváním cukrlat a všeobecným veselím. To je sice hezké, ale je to pro každé dítě?

 

Jak se žije dětem v České republice? Vodítkem v uvažování se může stát Úmluva o právech dítěte, kterou ČR ratifikovala stejně jako většina států. Naposledy v květnu 2011 naši zástupci podávali periodickou zprávu o naplňování Úmluvy a teď v červnu je to znovu čeká.

 

V roce 2011 členové Výboru pro práva dítěte OSN nejvíce vytýkali českému státu velké množství dětí v ústavech, oddělenost školství pro děti s handicapem a neexistenci orgánu, který by koordinoval dodržování Úmluvy.

 

Jaké bude teď stát skládat účty po dalších letech snahy o naplňování Úmluvy? Jsem zvědavá na zprávy, jak se daří prohlubovat inkluzi dětí s disabilitou do hlavního vzdělávacího proudu. Snad nám přinesou radost i čísla dokazující, jak ubývá dětí v ústavech a přibývá pěstounů, a tím i skutečně rodinného prostředí pro ty děti, o které se nemohou starat vlastní rodiče.

 

Pohled z terénu

Rozhodně se nedaří dobře dětem v rodinách, které jsou postižené exekucí nebo insolvencí. Pokud máme dnes přes 860 tisíc lidí v exekuci, kolika rodin s dětmi se to asi týká? Naši zákonodárci jsou zodpovědni za to, aby zákony umožnily lidem co nejdříve dosáhnout oddlužení. Situace je neúnosná a podle odborníků nesnese srovnání s žádnou evropskou zemí na západ od Česka. Úmluva vede státy k dosahování nejlepšího zájmu dítěte - v článku 27 uznává právo každého dítěte na životní úroveň nezbytnou pro jeho tělesný, duševní, duchovní, mravní a sociální rozvoj -  proto už dávno měli naši politici nemravnost celé problematiky dluhů u nás řešit.

 

Do čeho ses narodil, v tom zůstaneš

Vidíme to hlavně v rodinách s dětmi ve vyloučených lokalitách, a to v nich sociální práce probíhá už mnoho let. Zeptejte se terénních pracovníků na životní šance dětí rodící se chudým, zadluženým a málo vzdělaným rodičům. Mnozí z „teréňáků“ už znají děti těchto dětí. Jejich cesta vzhůru je o tolik těžší než u dětí drtivé většiny čtenářů těchto řádků.

 

Síť, spolupráce, otevřenost

Jaká je praktická zkušenost z terénu sociální práce na malém městě nebo ve vyloučené lokalitě? Už léta vnímáme, kolik aktérů se snaží nějakým způsobem podpořit ohrožené dítě z rodiny v potížích. Něco dělá státní úředník sociálně právní ochrany, něco dětský lékař, psycholog, někdy psychiatr. Zajímá se učitel. Snaží se lidé v nestátních sociálních službách – nízkoprahových klubech pro děti a mládež, přímo do rodiny dochází sociálně aktivizační služba. Nejednou stejně dítě stráví dva měsíce ve středisku výchovné péče. Víme to už dlouho a je to potvrzené zkušenostmi ze zahraničí: musíme to dát dohromady! Netříštit péči o ohrožené rodiny a pomoc dítěti mezi sektory školství, zdravotnictví a sociální péče, propojit se, síťovat, dávat pomoci smysl a efektivitu.

 

Kateřina Pivoňková je oblastní ředitelkou pobočky NADĚJE ve Zlíně.



Méně...