Paní Nina přijala pozvání a navštívila Zlín - Kontaktní místo České alzheimerovské společnosti Zlín a Dům pokojného stáří. Věnovala svůj čas veřejnosti, pečovatelům, všem, kteří měli zájem, dozvědět se víc, než to co se dočtou z knih. Potřebujeme slyšet hlas těch, kteří žijí s konkrétním postižením nebo nemocí. Takový člověk nás může navést, jak dělat práci dobře.
Přestávala zvládat práci účetní. Zapomínala. Občas se ztratila na známých místech. Cítila, že pomaleji uvažuje, rozhodování jí působí problémy. "Zcela se mi změnil život," zavzpomínala Nina Baláčková na chvíle, kdy jí lékař sdělil diagnózu.
S Alzheimerovou nemocí žije již dvanáct let. O nemoci veřejně hovoří, otevírá téma demence, představuje nemoc tak, jak ji lidé prožívají. Na světě tato choroba postihne každé tři vteřiny jednoho člověka. V současnosti se určitá forma demence vyskytuje u více než sedmi miliónů obyvatel Evropy.
Otevřenost k tématu vnímá Nina Baláčková jako poslání. "Musela jsem se nemoci přizpůsobit, ale hlavně ji přijmout a začít s ní žít." Svým příběhem se snaží pomoci. Nemocným i pečujícím.
Díky lékům, pravidelnému cvičení, mentální aktivitě, stálému učení, bohatým sociálním kontaktům i podpoře rodiny se jí daří s nemocí bojovat. V mnoha směrech je zcela samostatná, v jiných ale samozřejmě potřebuje podporu rodiny a přátel.
Paní Nina nám přiblížila, o jaký přístup nemocní lidé stojí a co jim opravdu nepomůže, i když to třeba pečující myslí dobře.
Nezbytné seznámení s nemocí
"Důležité je, abyste pochopili změnu osobnosti člověka s demencí," zdůraznila paní Nina. Únava, sebestřednost, netrpělivost až agrese, podezíravost, vztahovačnost, nadměrné přitahování pozornosti či naopak apatie jsou běžné příznaky nemoci. "Nesnažte se nám ve všem porozumět, ale akceptujte nás," poradila.
Jedním uchem sem, druhým tam
"Obrňte se trpělivostí," zněla další rada. "Nic si neberte osobně," přidala. Nesmírně důležité podle ní je nepřipouštět si slovní napadání ze strany nemocných. "Většinou je to důsledek nějakého stresu nebo hladu, žízně, bolesti, obav či nepochopení," přiblížila. To prý musí pečovatelé pustit jedním uchem sem a druhým tam.
Z očí do očí
Mluvit na nemocné je vhodné v krátkých jednoduchých větách, nejlépe přímo z očí do očí, dostatečně hlasitě a srozumitelně. "Ale nekřičte," uvedla. "A rozhodně na nás nemluvte z vedlejší místnosti," poprosila.
Jako s malými dětmi ale důstojně
Nikdo by neměl zapomínat na důstojnost nemocných. "Byť naše chování připomíná chování malých dětí," připomněla. Je také důležité dbát na pitný režim postižených Alzheimerovou nemocí, nabízet jim dostatek nápojů. Vhodné je podporovat jejich aktivitu. Je možné je zapojit do prací v domácnosti, mohou se zabývat drobnými činnostmi, které je těší. Příjemné jsou procházky, mírné cvičení. Setkání s přáteli, rodinou, podporuje jejich mentální aktivitu. "Nebraňte se i mírnému, nejlépe nenápadnému nátlaku k aktivitě," poradila.
Bez výčitek prosím
Věty typu „Už jsi zase nezhasla v koupelně!“ určitě vynechejte. Nemocní je vnímají jako ponižující. Nedělají to určitě schválně. "Je nám to pak líto, nebo to vyvolá zbytečnou agresi. Problém to stejně nevyřeší," sdělila Nina Baláčková.
S láskou i k sobě samému
Péče o nemocné s jakoukoli formou demence je náročná. Je proto nezbytné, aby si pečující uvědomili, že musí myslet i na sebe. Měli by mít čas na sebe samé, odpočívat, pečovat o své zdraví. Nesnažit se za nemocné dělat všechno.
Paměť odchází, emoce zůstávají
"Nevím už, kde a kdy to bylo, kdo tam s námi byl a jak to tam vypadalo. Ale dobře vím, že jsem tam byla šťastná," dojala přítomné vyprávěním Nina Baláčková. Při Alzheimerově nemoci člověk postupně ztrácí paměť, orientaci, schopnost úsudku a rozlišování i řeč. Co ale zůstává nejdéle, jsou emoce.
Méně...