Otrokovice

Černé, bílé, hnědé, barevné… Pro dámy i pro pány, pro děti i babičky. Dne 17. října 2019 se v Otrokovické BESEDĚ konal již tradiční Kabelkový veletrh pořádaný otrokovickou pobočkou Naděje. „Výběr kabelek, tašek či baťůžků a dalších doplňků byl opravdu bohatý. Kdo přišel, neprohloupil a s úsměvem na rtu odcházel s krásným nákupem a dobrým pocitem, že přispěl na dobrou věc,“ řekla Kateřina Martínková, fundraiserka otrokovické NADĚJE.

Výtěžek letošního Kabelkového veletrhu činí krásných 26 524 Kč a bude za něj pořízeno vybavení do denního stacionáře NADĚJE Otrokovice.

Děkujeme všem, kteří nám poskytli svůj prostor pro sběr kabelek a také všem, kteří zde kabelky přišli darovat. Děkujeme také ZLÍNSKÉMU DENÍKU za spolupořádání akce. Největší poděkování pak patří všem návštěvníkům akce za jejich nákup a vytvoření příjemné atmosféry na této již tradiční akci, která pomáhá lidem s mentálním postižením.

Amerikou se na jedno odpoledne stala zahrada Domu Naděje, kde v pátek 13. září probíhala tradiční Zahradní slavnost pro klienty Naděje Otrokovice. Po zahradě se pohybovali indiáni, Kryštof Kolumbus, obyvatelé Bronxu a New Yorku a další postavy, které jsou spjaty s Amerikou. Byl to krásný slunečný den a klienti i pracovníci si ho jaksepatří užili.

Program slavnosti byl bohatý. Na cestu po „amerických zákoutích“ vyvezl klienty turistický vláček. Do doby, kdy byla objevena Amerika, nás zavedl divadelní kroužek klientů Naděje. Nechybělo ani překvapení zaměstnanců, kteří všechny pobavili scénkou „Šuby duby Amerika“. Své taneční nadání mohli klienti předvést v taneční soutěži. Zatančily nám i krásné tanečnice z Tanečního centra OrianaDance ze Zlína, které následně roztancovaly všechny přítomné. Pohodová atmosféra panovala v indiánském koutku, kde si mohli klienti i pracovníci zatancovat a zahrát na nejrůznější nástroje. Byly připraveny také tvořivé dílny, v nichž probíhalo malování na obličej a výroba náramků. Kdo měl chuť na něco dobrého z americké kuchyně, zavítal do stánku Naděje, otrokovické o.p.s., která na slavnosti zajišťovala občerstvení. Celé odpoledne nám hrál a zpíval, jak jinak než v americkém stylu, skvělý muzikant Jiří Kura, který se na závěr převtělil do Elvise Presleyho a potěšil tak nejednoho posluchače.

Letošní Zahradní slavnost, tentokrát v americkém duchu, se vydařila a my už se těšíme na další ročník.

Máte doma kabelky, tašky či baťůžky, které už nenosíte, a to třeba jen proto, že už jsou okoukané, ale mohly by ještě dělat radost někomu dalšímu? Přineste je na některé z našich sběrných míst! Kabelky můžete darovat až do 7. října 2019. Darované kabelky pak budeme prodávat za symbolické ceny na Kabelkovém veletrhu, který se uskuteční dne 17. října 2019 ve foyer Otrokovické Besedy od 15 - 18 hod. Z výtěžku letošního ročníku pořídíme vybavení do denního stacionáře Naděje Otrokovice.

Dovolte mi, abych se představila, jmenuji se Břeťa a jsem želva, která bydlí v domově pro osoby se zdravotním postižením NADĚJE Otrokovice. Vím, že to zní dosti divně, jméno Břeťa pro želvu není kdovíjaké, ale mně už se líbí. Možná se chcete zeptat, jak se želva ocitne v takovém domově? Je to vlastně hodně podobné jako v kterékoliv jiné domácnosti. Někteří lidé chtějí mít nějakého mazlíčka. Někdo má doma psa nebo kočku. Štěpánka s Tomášem, kteří jsou doma v domově pro osoby se zdravotním postižením, si vybrali za mazlíčka mě. Tak se můžete podívat na život v takovém domově mýma očima, pokud budete chtít.

Štěpánka mi nikdy nezapomene utrhnout něco zeleného, když jde s pracovnicí ven. Nyní je to pampeliška a tu mám ráda. Štěpánka nedokáže říct, co se jí líbí, co chce, tak jak každý jiný slovy, ale umí to říct správnou mimikou obličeje. Když se jí něco nelíbí, nebo ji něco bolí, tak to určitě poznáte. Kdybyste ji viděli, když má z něčeho radost, tak byste se do jejího úsměvu zamilovali. Potřebuje kolem sebe lidi, kteří jí pomáhají komunikovat s ostatními, kteří jí pomáhají se najíst, napít. Má moc ráda kávu, vždy po obědě si s ostatními vypije své kafíčko. Štěpánka nemůže zvednout ruku, aby pomohla čistit moje akvárko, ale vždycky se dívá a svým způsobem kontroluje, jestli to všichni pracovníci dělají stejně a jestli náhodou na něco nezapomněli. Kdyby mohla, věřím, že by ráda pomáhala třeba i s mým koupáním.

Ještě jsem vám nic neprozradila o Tomášovi. Tom je prostě borec. Má moc rád auta. Prochází se po celém domě, i venku po zahradě, aby mohl auta vidět. Tomáš taky nedokáže říct slovy, co by chtěl, ale všichni moc dobře poznají, že chce jet autem. Víte, jak to dělá? Tomáš si totiž velice dobře pamatuje, kde jsou klíče od auta, takže přijde do kanceláře, vezme ty klíče, vezme za ruku někoho, kdo umí řídit, a krásným úsměvem říká, že by se chtěl svést autem. Když má Tomáš radost, tak se směje svým způsobem, a přála bych vám, abyste viděli, jeho radost.

Abych pravdu řekla, je mi u nich doma velmi dobře. To víte, že jsou občas nešťastní, když se jim něco nepovede, ale umí být i velmi laskaví. Baví je hudba, tanec, rádi se dívají na televizi, úplně jako každý. Teď nás společně baví v televizi hokej, protože i někteří z nás rádi sportují, ačkoliv většina spíše pasivně. Takže se přidáváme k hokejovému šílenství s naším tichým radostným povzbuzováním: „Hoši do toho!“ A tak nějak si myslím, že je to všude, v každé domácnosti, i u vás, že?

Dům NADĚJE Otrokovice, domov pro osoby se zdravotním postižením slouží 35 lidem převážně s těžkým mentálním a kombinovaným zdravotním postižením, kteří žijí ve čtyřech menších domácnostech. V minulém roce oslavil čtvrtstoletí.

tým NADĚJE 2019

Snem mnoha lidí je mít vlastní dům nebo byt a žít si život po svém. Nikoho moc nepotřebovat, na všechno si vystačit sám. Jenže pak v životě zakopáváme a padáme, a když na všechno chceme být sami, tak nám nemá ani kdo pomoct se zvednout. 

Pavel snil také o svém bytě, jak si všechno zorganizuje podle svých představ. Dlouhou dobu žil se svou maminkou a sourozenci a měl kolem sebe plno lidí a takovou tu samozřejmou, přirozenou pomoc maminky. Když maminka zemřela, musel se postavit na vlastní nohy. Protože má Pavel mentální handicap a byla obava, jak to zvládne, nastěhoval se do bytu chráněného bydlení. Žil tu dlouho a zvládal to dobře a nepřestával snít. Snil o svém bytě, o ještě větší samostatnosti. Chtěl být samostatný, nepatřit pod žádnou instituci. A pak přišel ten velký okamžik. Pavel se dočkal. Dostal přidělený městský byt, ve kterém žije sám, který si zařídil, jak sám chtěl. A už tam žije dva roky. 

Pavel ale ví, že úplně na všechno sám nestačí, že potřebuje někoho, kdo by mu pomohl, a tak si požádal o pomoc, kterou nabízí Naděje formou sociální služby „podpora samostatného bydlení“. Pavel neumí číst a psát, tak třeba v tom mu asistentka pomáhá. Pomáhá mu také naplánovat si nákup a společně nakupují, protože ty počty mu moc nejdou. A taky má strach z lékařů, a tak je dobré, když může mít někoho k sobě, kdo tam jde s ním, podpoří ho, dodá mu odvahy, ale také třeba dovysvětlí, co tím ten lékař myslel.

A taky ještě ten volný čas. Co s ním? Pavel sice chodí pravidelně do práce, dokonce do několika zaměstnání, zvládne zahradnické práce, úklidy, ale i přes veškerou práci, kterou dělá hrozně rád, která ho naplňuje a kterou vyhledává, přesto mu zůstává i volný čas, který potřebuje nějak vyplnit. Ještě že to umí, říct si o pomoc i v této oblasti. Společně s asistentkou tedy plánují nejrůznější společenské aktivity, návštěvy, výlety apod. 

Do svého domova také přibral ještě jednoho člena, zakrslého králíka Ferdu, aby mu dělal společnost, aby se měl o koho starat. Mít se o koho starat, to je taky hodně důležité, tak může nejen pomoc přijímat, ale taky někomu kus sebe dávat. A co když se přesto cítí někdy sám, protože být sám je těžké? To pak ví, že může zavolat nebo přijít do kanceláře a že si s asistentkou mohou popovídat, třeba o životě, jak se cítí, co by chtěl, nebo o tom, co se děje v Otrokovicích.

Pavel prostě umí to, co mnozí neumí. Umí si říct o pomoc, umí ji přijímat. Ví, že není na světě sám. A tak možná proto zvládne přes svůj handicap žít samostatný život ve svém bytě. Teď může říct: „bydlím ve svém“ a to mu dává ohromný pocit důležitosti. 

Tým NADĚJE 2019

Já mluvím hodně a rád. Nejraději pořád dokola o tom, co zajímá mě. Také musím přetlumočit všechno, co slyším, protože se zrakem to nemám úplně na jedničku. Jsem zvědavý a všechny ve stacionáři vyslýchám. Proto vím, že pracovnice Karolína chystá svatbu pro syna Davida, Barbara pojede za dcerou Zuzkou do Prahy, Marcela má dcerku Evu, která se chystá na školu v přírodě. Musím vědět, kdo volá, kdo přijel a kdo kam jede.

Těším se na kamarády. Na Solnou jeskyni, do které jedeme mluvícím autobusem, co hlásí zastávky. Opravdu umím v jeskyni relaxovat a být chvíli zticha. (Naši tomu doma nevěří.) Rád se dívám na kamarádky Beatu a Jíťu, jak hrají „Člověče“, vyrábějí přáníčka k Vánocům, nebo pro maminky k svátku. A tulení s Beatkou mám taky moc rád. A písničky! Jak rád poslouchám písničky! Někdy i zpívám, když si Marcela nebo Simona vezmou kytaru a zahrají třeba něco od Kryštofa.

Taky to u nás často voní. To pečeme perníčky, nebo sladkost jen tak pro radost, nebo mícháme zdravé pomazánky. (Já teda spíš poslouchám, co dělají. Ale třeba Jíťa s Beatou pomáhají.) A když jsou Vánoce! To máme opravdový živý stromeček a připravíme si smaženou rybu a bramborový salát a upečeme cukroví.

Asistentky s námi chodí často i na procházky. (To jim taky pravidelně kladu otázky, aby mi venku neuniklo vůbec nic.) Víte co? Chodíme do kavárny, do kina a do divadla. (Tam taky umím být zticha!) Občas za námi přijedou pejsci, to mám rád. I když hladit je až tak nemusím, to se spíš líbí Beatce.

Úplně nejlepší je Rusava. Jezdíme tam dvakrát do roka. Dokonce tam spíme. Je s námi spousta práce (než nás třeba všechny večer uloží, nebo přes den všem dají jídlo!). Jede Danča, která má kočár, Filip, Anička, Beata a Robert, kteří mají vozík, a my, co umíme chodit: já, Jíťa, Libor, Pavla 1 a Pavla 2 (tak je mám označené).

Chodíme tam na procházky, večer zpíváme, a dokonce míváme živou hudbu. Hrají naše asistentky nebo jezdí jejich kamarádi. Máme rádi táborák se špekáčky.

No, někdy bývá ve stacionáři hodně živo. Ne každý má vždycky dobrou náladu. Tak se stane, že asistentky mají plné nejen ruce, ale i hlavu, aby to s námi všechno ustály a vyhověly všemu, co chceme a potřebujeme a musíme mít.

Asi si řeknete, že to takhle funguje i jinde. To já nevím. Ale podle mámy a táty takové zařízení, kde by spolu byli takto těžce postižení mladí lidé, a třeba v kombinaci vozíčkáři s autisty, v okolí není. A aby jezdili na společný pobyt – to už vůbec ne.

Víte, já sice umím mluvit, ale všechno, co jsem vám popsal, říct nedokážu. Tak rád bych asistentkám za všechno poděkoval. Naši taky. I ostatní rodiče, aspoň myslím. Oni totiž umí ocenit, když je někdo dokáže zastoupit a postarat se o nás.

Neumím to všechno popsat, ale doma na mně vidí, jestli jsem spokojený. Usmívám se, podělím se o zážitky (i když po svém). Prostě že jsem svým způsobem šťastný. A vidět své dítě šťastné, to je pro každou maminku ten nejhezčí pocit. Aspoň tak to říká ta moje.

Napsáno očima klienta a rukou jeho maminky