Uvnitř NADĚJE jsem to už udělal, ale chtěl bych nyní veřejně poděkovat svým kolegům, že se ve zhruba prvních čtrnácti dnech „Covid krize“, kdy v médiích zaznívaly katastrofické scénáře a prognózy, kdy ze strany státu nebyly k dispozici adekvátní ochranné prostředky, kdy vůkol existovala panika a chaos, chovali disciplinovaně, nepanikařili a hodinu po hodině, den za dnem přijímali informace a pokyny a věnovali se svým klientům.
Ve zužujícím se prostoru ochranných opatření nehledali mezery, ale bezpečný prostor pro to, aby se jejich klientům mohlo dařit co nejlépe a stav věcí vnějších na ně měl co nejméně negativní dopady. Děkuji těm, kteří se sami předem hlásili do nejobtížnějších a nejvíce riskantních situací, které mohly nastat, a to v době, kdy jsme si ještě sami museli šít roušky, abychom jich měli dostatek, a respirátory byly stejně jako jednorázové roušky a další prostředky ještě uloženy někde ve skladech v Číně, nevědělo se, kdo a na čem pro ně poletí.
Nechce se mi nyní hodnotit ty, kteří nesou zodpovědnost. Nechce se mi nyní ani vyjadřovat se k nápisům na krabicích s pomocí, které prohovořují o nekonečném česko-čínském přátelství a ani o výroku pana premiéra, který postrádá zapojení neziskového sektoru.
Chci poděkovat lidem kolem sebe, kteří dělali v danou chvíli přesně to, co museli a měli, a nevyjadřovali u toho jakoukoliv pochybnost, neutíkali, jistě měli strach, ale nebyli ustrašení. Vědomí odpovědnosti a smyslu dává člověku, který je opravdu vnímá, sílu, aby se „nepodělal“. Jakkoliv dobře formulované a deklarované veřejné závazky bývají prověřeny až v takovýchto situacích, ne v době klidu a ani v době drobných nepříjemností.
Moc děkuju Pavel
Méně...