Za loňský rok jsme pomohli 89 ženám, z toho 69 mělo zkušenost s domácím násilím, 52 pak ze strany partnera/manžela.
Včera okolo třetí hodiny ranní volalo neznámé číslo, což je běžná praxe. To, že volali v otázce závažného domácího násilí, bohužel také. Žena a dvě děti nakonec skončily v nemocnici, kde zůstanou pár dní na pozorování. Pak budou následovat další kroky, které povedou k zajištění bezpečí jak pro ženu, tak i pro její děti. Zlomená lícní kost a děti s podezřením na otřes mozku. V otázce dětí vždy zamrazí. Zvláště pak, když máme azylový dům pouze pro ženy. V takových případech nezbývá než odkázat na pomoc jiné organizace. Někdy se také stane, že děti skončí u příbuzných a maminka u nás. Ta pak bojuje ze všech sil o to, aby byla s dětmi co nejdříve, a to v bezpečí bez pocitu strachu.
Není nic horšího než násilí přihlížet. Dělat, že není. Týrané ženy žijí ve strachu a častokrát ne o sebe, ale právě o děti. Neváhejte jim podat pomocnou ruku. Ale nenuťte. Někdy i jen rozhovor, který dodá ženě odvahu, nebo možnost sdílení je víc než přehlížení.
Pokusů udělejte několik. Nevzdávejte to jen proto, že to napoprvé nevyšlo. Že neuposlechla vaše rady typu "odejdi“, „tohle si nemůžeš nechat líbit“, „pojď k nám a nezůstávej tam". Strach, který zažívají, je hlubší, než si dokážeme představit. To stejné platí i pro muže, kteří domácí násilí zažívají taktéž, jen se o něm tolik nemluví. Očekává se, že jim se to stát nemůže, jelikož mají sílu a autoritu. Bohužel. Neměli bychom opomínat ani je.
Nikdo by nic takového zažívat neměl. Nikdo nám nedal do rukou právo získávat si respekt násilím. Protože se vždy snažíme nacházet cestu, jak problém řešit, podporujeme myšlenku Diakonie, která vede program Stop násilí. Ta se s lidmi, kteří se dopustili něčeho podobného na svém partnerovi, snaží pracovat a dopomoct jim ke změně, díky které se v budoucnu vyvarují agrese. Díky za to, že věci nejsou vždy jen černobílé!
Irena Burmeková, vedoucí azylového domu pro ženy ve Vršovicích
Méně...