Výročí naší "Bolzanky" oslavíme tentokrát netradičně, a to e-mailem, který nedávno přistál v poště Míši Bejblové, vedoucí denního centra. Opravdu stojí za přečtení. Panu Vlastimilovi moc děkujeme.
Rád si na Facebooku přečtu příběhy lidí, které občas zveřejňujete. Proto bych Vám nejprve chtěl vyjádřit uznání za Vaši velice obětavou a velmi těžkou práci. Pomáháte lidem v těžké životní situaci. Vaše práce je těžká a často bych řekl, že i nevděčná. Mnoho lidí, kteří se ocitnou na ulici, tam zůstává mnoho let. Někteří z nich snad i nastálo. Vím, o čem hovořím. Sám jsem se v roce 1999 ocitnul na ulici.
Jednoho dne, mě na Václavském náměstí oslovili dva manželé. Byly to terénní pracovníci NADĚJE. Jmenovali se, jak jsem později zjistil, Klingerovi. Ti mně řekli o NADĚJI. Nezačal jsem Vašich služeb využívat hned, ale až v dalším roce.
V březnu roku 2000 jsem se rozhodl, že už se nějak z té ulice musím prostě dostat. Přišel jsem tenkrát k vám do denního centra pro mladé. Vaše sociální pracovnice se mě ujala. Dokonce když jsem se byl vysprchovat, tak mě zastavila na chodbě a věnovala mi peníze na tři noci v noclehárně. Od té doby jsem se snažil sehnat peníze na další noci. Po několika dnech začal v NADĚJI ordinovat pan doktor Pavel Plecháč a ten mě poslal do nemocnice. Vrátil jsem se zdráv a šel na nějakou dobu prodávat Nový prostor. Vašich služeb jsem využíval pouze na spaní a mohl se postupně odpoutat.
Znám i Vašeho zaměstnance Petra Ševčíka. Jednou jsem mu řekl, že dostat se z ulice je něco, jako když startuje letadlo. Vy těm lidem pomůžete rozjet se po té dráze, odlepit se od země a dostanete je do určité výšky. Dál oni už musí sami a je na nich, zda se dostanou až nahoru nebo opět spadnou zpět.
Já jsem si postupně našel práci a jeden čas i podnikal. Manželé Klingerovi jsem pravidelně, až do jejich odjezdu do zahraničí, navštěvoval. Jednou se mnou přišli natočit i rozhovor jako svědectví, že se z ulice lze dostat.
Na konec mého e-mailu mně dovolte abych Vám všem popřál mnoho klientů, kteří se z ulice dostanou. Dostat se totiž na ulici je velice jednoduché a rychlé. Je to jako když sjedete po ledové stěně rovnou na samé dno propasti. Stejně náročná cesta Vás čeká zpět.
Zůstávám s úctou a ještě jednou Vám za vše děkuji a to nejen za sebe, ale i za lidi, pro které Vaši práci děláte.
Pan Vlastimil, bývalý klient denního centra Bolzanova
Méně...