Neopomenutelná část lidí bez domova prožila buď celé, nebo významný kust svého dětství v ústavní péči. V kojeneckých ústavech (mimochodem ČR je poslední zemí v EU, kde tyto instituce fungují) či dětských domovech.
A právě proti kojeneckým ústavům mnoho odborníků také ostře brojí.
Proč?
Protože dítě, již od prvních měsíců věku, potřebuje jednoho „svého“ člověka.
Takového, který odpovídá na všechny jeho potřeby – nakrmí, přebalí, utěší, pochová, pohladí.
Takového, k němuž si může vytvořit silnou citovou vazbu. Z toho pak čerpá celý život ve svých vlastních vztazích, při zvládání svých emočních projevů apod.
V ústavním prostředí toto bohužel získat nemůže.
V žádném případě to neznamená, že daný kojenecký ústav nebo dětský domov neposkytuje dobrou péči. Poskytuje. Ale není dostatečná vzhledem k tomu, co malé dítě nebo dospívající jedinec skutečně potřebuje. Na to nemá kapacity.
V souvislosti s ústavní péči se často mluví o tzv. poruše attachmentu. To je právě ono nedostatečné naplnění potřeby mít jednu pečující osobu, která má – zjednodušeně řečeno – dítě naučit porozumět sobě i světu, a sebe i svět zvládat a orientovat se v něm. Když toto ve velmi raném dětství člověk nedostane, jen velmi obtížně se to dohání. A svět a svůj život pak takový člověk nemusí „ukočírovat“.
Celá problematika je samozřejmě mnohem obšírnější a komplikovanější a také ne každé dítě, které prošlo ústavní výchovou, bude mít zásadní potíže zvládat svůj život. V závislosti na dalších okolnostech a podmínkách to tak ovšem mnohdy dopadá a počet takových lidí, kteří poté potřebují péči nejen našich služeb, rozhodně není zanedbatelný.
Vyrůstání mimo rodinu si ovšem nikdo z nich nevybral. Významným nežádoucím důsledkem bývá také to, že nemá právě rodinu, o kterou se později v těžkých životních situacích může opřít.
Text: Mgr. Pavlína Zoubková, psycholožka
Foto: Tomáš Kozohorský
Celý seriál můžete sledovat zde:
https://nadeje.cz/praha/duse_bez_domova1
Méně...