Téměř dvě stovky uprchlíků z Ukrajiny pobývaly nedaleko Litoměřic v letních ubytovacích zařízeních nedaleko Litoměřic, zcela nevhodných pro život v chladných měsících.
To, že byly tamní podmínky hluboko pod běžným standardem, sice vyšlo najevo už dříve, ale jakékoli řešení se zdálo komplikované a nikomu se nechtělo do jeho realizace. Když se zprávy o tomto nevyhovujícím ubytování dostaly k IOM Česko, začala organizace spolu s NADĚJÍ okamžitě jednat.
„Zavolala mi pracovnice z IOM, ptala se nás na situaci a nabídla podporu s poskytováním pomoci uprchlíkům ubytovaným v kempu,“ vzpomíná Lucie Putnová z neziskové organizace NADĚJE, která v regionu působí. „O špatné situaci, která tam panovala, jsme věděli. Kemp jsme navštěvovali, byli jsme s těmi lidmi v kontaktu, znali jsme jejich příběhy. Ale neměli jsme finanční, materiální ani personální kapacity na to, abychom mohli skutečně něco změnit. IOM nás podpořila a pomohla nám přesunout lidi do lepších podmínek. Pomohli nám ale i psychicky, protože byli první organizací, která se o situaci opravdu zajímala a nabídla podporu,“ dodává Lucie.
V kempu v Horním Vysokém se čtyři rodiny pocházející z různých oblastí Ukrajiny spojily v komunitu. Těchto 18 lidí si navzájem důvěřuje a podporuje se. Společně se starají o děti a sdílejí své pocity – prostě jako jedna velká rodina. Proto byli vděční zaměstnancům NADĚJE, kteří je dokázali společně ubytovat v hotelu Magnolia v Roudnici nad Labem.
Natalia přijela z Chersonu koncem května 2022 se svou postarší matkou a třemi dětmi. Jedno z nich, osmiletá Nasťa, má Downův syndrom.
Kvůli válce se rodina několikrát pokusila opustit území okupované Ruskem. Následovala dlouhá cesta do Česka. Po tom všem, co prožili, jim kemp, kde strávili čtyři měsíce, nepřipadal jako špatné místo. „Nemůžu říct, že by podmínky byly nějak špatné, ale kemp je určený na léto. Když přišel podzim, mrzli jsme. Dalším problémem byla jeho odlehlost. Jediný autobus do nedalekého města odjížděl v sedm ráno a vracel se ve čtyři odpoledne, takže když synovi v poledne skončilo vyučování, musel na autobus čekat čtyři hodiny. V okolí nebyly žádné obchody, lékárny ani nemocnice. Co máte dělat, když vaše dítě onemocní?“
V odlehlých ubytovacích zařízeních byl také problém získat humanitární pomoc. „Jídlo, kuchyňské potřeby, hygienické potřeby a oblečení nám přivezla organizace NADĚJE,“ vzpomíná Natalia. „Jednoho dne nám Martina (Martina Rulfová, koordinátorka pomoci ukrajinským občanům z NADĚJE) zavolala a požádala nás, abychom se připravili na zítřejší autobus. Nevěděli jsme, co nás čeká, a měli jsme velké obavy. Druhý den, 30. září, jsme dorazili do hotelu Magnolia. Bylo tam topení, teplá voda a Wi-Fi. Tereza, správkyně hotelu, byla moc milá. Školy, lékárny a nemocnice na dosah ruky... Nemohli jsme uvěřit, že se nám to nezdá!“
Nataliino rodné město bylo i po osvobození v listopadu 2022 nadále vystaveno každodennímu bombardování z území okupovaných Ruskem. „Ráno se probudíte a první, co uděláte, je, že si přečtete zprávy. Co všechno v noci zasáhli? Stojí ještě náš dům? Jsou naši příbuzní naživu? Trhy, obytné domy, nemocnice, porodnice, školy.... Den za dnem ničí naše město. V Chersonu byla první inkluzivní škola, kam měla Nasťa chodit. Zničili ji. Stadion, kde Danylo, můj starší syn, hrál fotbal, byl také zničen ruskou raketou.“
Nyní Nasťa navštěvuje inkluzivní školu v Roudnici nad Labem a Danylo si zde našel tým, kde hraje fotbal. „Děti mají výukový program s extra hodinami češtiny. Jsme vděční České republice, že nás ochránila, dala nám všechno – jídlo, bydlení, vzdělání a lékařskou péči pro děti,“ říká Natalia.
Olena spolu se svou starší matkou a šestnáctiletým synem přijela z Kostiantynivky v Doněcké oblasti. Dne 24. února 2022, v den, kdy vypukla agrese na Ukrajině naplno, zemřel Olenin otec. „Chvíli trvalo, než jsme se vzpamatovali. Když jsme se rozhodli opustit náš domov, bylo už to v okolí nebezpečné. Na vlakové nádraží v Kramatorsku jsme přijeli 7. dubna. Byl to zázrak, že jsme nastoupili do vlaku a nezůstali jsme tam přes noc.“ Následující den, 8. dubna, zemřelo na tomto nádraží v důsledku ruského raketového útoku 60 lidí.
Po čtyřech měsících v kempu Horním Vysokém se Olena s radostí přestěhovala do Roudnice nad Labem. „V kempu byla zima, nebyly tam obchody, lékárny, školy ani pracovní příležitosti,“ říká. Na Ukrajině Olena pracovala v továrně na cukrovinky. V Roudnici nad Labem si také našla práci cukrářky. I když ji po zkušební době propustili, je si jistá, že si najde jinou oficiální práci. Pro Ninu, Oleninu 64letou matku, je mnohem větším problémem sehnat práci a naučit se nový jazyk.
Naproti tomu adaptace Olenina šestnáctiletého syna na nové prostředí probíhá hladce. Umí dobře mluvit česky, našel si mnoho českých kamarádů a připravuje se na nástup na technickou školu a na dráhu stavebního dělníka.
Serhij, Inna a jejich tři děti přijeli do Horního Vysokého v polovině září. Pocházejí z vesnice Mala Bilozerka v Záporožské oblasti, kde se, jak Serhij hrdě podotýká, nachází nejkvalitnější železná ruda na světě. Stejně jako jeho otec i Serhij pracoval dlouhá léta v dole, kde Inna zároveň vařila v závodní jídelně. Po dvou měsících strávených pod ruskou okupací se rodině podařilo dostat do města Záporoží, které bylo pod kontrolou Ukrajiny.
„Když začala okupace, většina okolních nemocnic byla uzavřena. Abyste se dostali k lékaři, museli jste překonat nejméně deset kontrolních stanovišť. A nám se zrovna měla narodit Liza,“ vzpomíná Serhij. „Liza se narodila v Záporoží, ale nemůžu říct, že by její první týdny byly zrovna bezpečné. Nikdy nezapomeneme, jak nám ‚blahopřáli‘ ke Dni nezávislosti Ukrajiny. Spolu s našimi dětmi, z nichž té nejmladší byl teprve měsíc, jsme kvůli ostřelování strávili celý den v koridoru.“ Ten den se rozhodli přestěhovat na bezpečnější místo.
V době, kdy byla rodina ubytována v kempu v Horním Vysokém, byly Lize pouhé dva měsíce. Pobyt ve spartánských podmínkách kempu byl náročný. „Majitel nám nedovolil zapnout topení. Řekl, že nám naúčtuje 500 korun za den, pokud ho zapneme. Pořád jsme chodili v bundách a Lize jsme museli na ruce navlékat ponožky. Aby jí bylo teplo, pověsili jsme na palandu prostěradla a udělali jsme si z ní ‚stan‘. Obkládali jsme ji lahvemi s horkou vodou. Nemohli jsme se sprchovat, protože tam nebyl přívod teplé vody,“ říká Serhij. „Skoro všichni kašlali a měli rýmu. Bylo děsivé zůstat tak daleko od jakékoli lékařské péče,“ dodává jeho žena.
Po přestěhování do Roudnice nad Labem se všichni cítili lépe. Trvalo necelý týden, než se podařilo najít školu pro starší děti, které nyní umí česky tak dobře, že pomáhají rodičům vyplňovat dokumenty a komunikovat s lékaři. Jejich nejstarší, čtrnáctiletá dcera, která má problémy se srdcem, prošla důkladnou lékařskou prohlídkou a nyní se jí dostává odborné péče.
Serhij si stále hledá oficiální zaměstnání, a zatím se živí pomocnými pracemi, jako je manipulace s těžkými břemeny ve skladu. „Kvůli jazykové bariéře vás mohou podvést,“ říká a dodává, že jednou podepsal smlouvu, která se zdála být falešná.
Martina Rulfová, koordinátorka pomoci ukrajinským občanům v NADĚJI, spolu se svými kolegy pomáhá rodinám ubytovaným v hotelu s překlady, vyplňováním úředních formulářů a s objednáváním k lékařům. „Po roce se mnozí uprchlíci osamostatnili, ale ti nejzranitelnější z nich, jako jsou rodiny s malými dětmi nebo s postiženými osobami, stále potřebují podporu. Mnozí z těch, kterým je více než 60 let, ale nedosáhli důchodového věku, mají problémy s hledáním práce.“
„Díky podpoře IOM se nám podařilo najít pro tyto lidi důstojné životní podmínky. IOM pomohla nejen s přestěhováním, ale také vyčlenila peníze na vybavení kuchyně, ledničky, tonometr a glukometr. Důležité také bylo, že lidé, kteří do Česka přijeli jen s malými kabelkami, dostali poukázky a po několika měsících používání věcí z druhé ruky si mohli vybrat alespoň něco nového,“ říká Martina Rulfová.
Pomoc organizace IOM je možná díky finanční podpoře Úřadu pro obyvatelstvo, uprchlíky a migraci (PRM) Spojených států amerických.
Článek je překladem anglické verze na webové stránce IOM Czechia.
Méně...
