Archiv zpráv

Včera jsme slavili v Otrokovicích 25 let existence NADĚJE. Byla to soukromá oslava pro klienty a zaměstnance. Bohoslužba, sázení stromu, hudba, lidská setkání. Nikdo nikoho nepřevyšoval, nikdo nebyl opomíjen. Nevím, jestli bylo jasné, kdo je klient a kdo je zaměstnanec. Podstatné pro mne bylo, že to nebylo podstatné. Jako by všichni byli organizátory a všichni byli zároveň účastníky.

Sázeli jsme strom jen kousek od toho, který byl vysazen v roce 2010 u příležitosti výročí dvaceti let celé NADĚJE. Sázení stromu je vzácný symbol. Před lety jsem četl knihu „Muž, který sázel stromy“. Chtěl jsem být někým takovým, ale tenkrát jsem neuměl docenit ono sázení - trpělivé, neokázalé, léta trvající, jehož význam v celistvosti překračuje generace. My jsme včera vysadili jen jednu Catalpu.

Ilja Hradecký a lidé kolem něj sázeli stromy v podobě služeb pro potřebné lidi, v podobě dalších a dalších poboček NADĚJE od roku 1990. Vysadili les. Dává stín, poskytuje útočiště. Pozval k té výsadbě, na rozdíl od hlavního hrdiny knihy, další lidi, desítky, stovky. A tak les NADĚJE vznikal ve společenství. To společenství jsou lidé, klienti, zaměstnanci a přátelé. Já sám jsem, v rozporu se svými dětskými a chlapeckými sny, jen jedním ze společenství těch, kteří sázejí stromy. Nikoliv nevýznamný, ale jeden z mnoha. Je to moc krásné zjištění a naplňující role.

Jak já vnímám logiku výsadby, sázeli jsme a sázíme tam, kde je toho nejvíce potřeba. Pak je tu ještě jedno související pravidlo. Sázíme bez ohledu na náročnost terénu. Bez ohledu na složitost osobního nasazení, náklady, komplikace. Naše výsadba nikdy nepostrádá smysl. Ať se v NADĚJI děje cokoliv, vždycky se sebezáchovně a zároveň životodárně přikloníme k jednání, které je smysluplné. Jakou větší jistotu si přát?

My často používáme Havlův citát o naději. Říká, že naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne. Přijde mi to naprosto ve shodě s biblickým dotekem naděje. To, že má Bůh smysl pro humor, dokazuje, že jsem si skutečný význam slova naděje uvědomil až v NADĚJI.

Pavel Polák je ředitel pobočky NADĚJE v Otrokovicích.

Co napsat jiného, než co už bylo napsáno ve Zlínském deníku a vyřčeno v Událostech v regionech v České televizi? Hlavou se mi honí milion myšlenek a křehkých okamžiků na pátek 8. června 2018, které se jen těžko dají zformulovat do pár vět.

Prohlédněte si svatební reportáž.

Požehnání Rosťovi a Jarce bylo velkou událostí pro celou zlínskou NADĚJI.

Jsme moc rádi, že se nám spolu s evangelickým farářem Petrem Pivoňkou podařilo zrealizovat velký sen páru. Rosťa nemůže po rozhodnutí soudu uzavřít manželství. Mohli si ale slíbit lásku, věrnost a pomoc jeden druhému. 

Všech se nás různými způsoby dotýkalo spojení dvou lidí, kteří se doplňují a jeden bez druhého by byli ztraceni a neúplní. A to v případě lidí s postižením platí dvojnásob! Očekávání před obřadem bylo viditelné na každém, kdo přišel dvojici do evangelického kostela podpořit - na zaměstnancích, klientech, rodinných příslušnících a přátelích páru. Takový obřad člověk zažije jednou za život... Petr Pivoňka dal slovům, písním a všem okamžikům lehkost, ale také vážnost, jakou si tento životní krok zaslouží.

Bylo to celé dojemné, plné úsměvů, smíchu, jiné a přece tak podobné každé jiné svatbě.

Přejeme Rosťovi a Jarce hodně štěstí v dalších společně strávených dnech. A vězte, že překážky máme v životě od toho, abychom se je naučili odstraňovat!

Zveme vás na jedinečné představení souboru Prague Youth Theatre - představení, které se už nebude opakovat!

Prague Youth Theatre tvoří několik věkových skupin mladých lidí hrajících v angličtině. Hra „..this is a room“ měla světovou premiéru loni v Dublinu. Pojednává o nebezpečích, které přináší dospívání, a o bezdomovecké krizi v Irsku. Dramatik Dylan Coburn Gray si přál, aby divadlo věnovalo deset procent výtěžku na služby pro lidi bez domova.
Děkujeme, že si Prague Youth Theatre zvolilo právě naši organizaci.

Vstupenky k dostání kliknutím zde

Nápad uspořádat šestihodinový hudební maraton pro NADĚJI se mi už od začátku zdál šílený. V dnešní době, kdy je tolik kultury a nikdo nemá prakticky na nic čas? A co když nevyjde počasí? Celá akce je naplánovaná ven do Lidových sadů v Liberci a ještě mám v živé paměti, jak jsme tam před dvěma lety pěkně vymrzli. Zběžně čtu jména vystupujících kapel: Major Tom, Kůlna band, Tres Udos, NASEKÁČ, Jana s harmonikou a další. Opravdu chtějí podpořit NADĚJI a zahrát bez jakéhokoli nároku na odměnu a pokrytí nutných nákladů na dopravu? Pro každý případ je tady oblíbený a stále známější Kateřiny band. Po chvilce váhání předávám všechny své starosti "tam nahoru" a začínám se těšit na netradiční akci, která nás čeká.

31. květen je horký jako nikdy, všude slunce a teplo. U vchodu mě již vítá náš kamarád Robert, věrný hlídač pokladničky, od které se za šest hodin ani nehne. Dále následují workshopy pro děti - výroba a malování tašek, zvířátek z papíru a další aktivity pro ně - balancování na provaze a skákání na trampolíně.

Přichází na řadu trochu nervózní spíkr Martin - obdivuji, co informací nastudoval, aby mohl celý večer provázet. Mluví o zakladatelích Iljovi a Vlastě Hradeckých, o pomoci lidem, občas vtipně zaglosuje a přidá k dobrému básničku. Jdu se podívat dál a vidím stánky s občerstvením, které obsluhují naši klienti.

Pak už hudební maraton. Jedna skupina střídá druhou, skvělá hudba, skvělý zvuk, profesionalita všech hudebníků. Přicházejí lidé z ulice: "Slyšíme krásnou hudbu, tak se jdeme podívat, co se tady děje." Přicházejí naši známí, zaměstnanci současní i bývalí. Pomalu se stmívá a lidí přibývá. Ještě nás čeká finále - skupina Tres Udos ve španělském rytmu a k tomu jako bonus fireshow. To je bomba! Všichni se zvedají z lavic a začíná se tančit.

Čas je neúprosný, v deset musíme končit, aby byl zachován noční klid. Jen neradi se loučíme a já volám: "Díky Markéto, Eri, Václave a další! Za rok na stejném místě alespoň třídenní, už se těším!"

Míla Havrdová,

oblastní ředitelka, Jablonec nad Nisou

Mezinárodní den dětí si snadno spojíme s pestrobarevnými skákacími hrady na náměstích, rozdáváním cukrlat a všeobecným veselím. To je sice hezké, ale je to pro každé dítě?

Jak se žije dětem v České republice? Vodítkem v uvažování se může stát Úmluva o právech dítěte, kterou ČR ratifikovala stejně jako většina států. Naposledy v květnu 2011 naši zástupci podávali periodickou zprávu o naplňování Úmluvy a teď v červnu je to znovu čeká.

V roce 2011 členové Výboru pro práva dítěte OSN nejvíce vytýkali českému státu velké množství dětí v ústavech, oddělenost školství pro děti s handicapem a neexistenci orgánu, který by koordinoval dodržování Úmluvy.

Jaké bude teď stát skládat účty po dalších letech snahy o naplňování Úmluvy? Jsem zvědavá na zprávy, jak se daří prohlubovat inkluzi dětí s disabilitou do hlavního vzdělávacího proudu. Snad nám přinesou radost i čísla dokazující, jak ubývá dětí v ústavech a přibývá pěstounů, a tím i skutečně rodinného prostředí pro ty děti, o které se nemohou starat vlastní rodiče.

Pohled z terénu

Rozhodně se nedaří dobře dětem v rodinách, které jsou postižené exekucí nebo insolvencí. Pokud máme dnes přes 860 tisíc lidí v exekuci, kolika rodin s dětmi se to asi týká? Naši zákonodárci jsou zodpovědní za to, aby zákony umožnily lidem co nejdříve dosáhnout oddlužení. Situace je neúnosná a podle odborníků nesnese srovnání s žádnou evropskou zemí na západ od Česka. Úmluva vede státy k dosahování nejlepšího zájmu dítěte - v článku 27 uznává právo každého dítěte na životní úroveň nezbytnou pro jeho tělesný, duševní, duchovní, mravní a sociální rozvoj -  proto už dávno měli naši politici nemravnost celé problematiky dluhů u nás řešit.

Do čeho ses narodil, v tom zůstaneš

Vidíme to hlavně v rodinách s dětmi ve vyloučených lokalitách, a to v nich sociální práce probíhá už mnoho let. Zeptejte se terénních pracovníků na životní šance dětí rodící se chudým, zadluženým a málo vzdělaným rodičům. Mnozí z „teréňáků“ už znají děti těchto dětí. Jejich cesta vzhůru je o tolik těžší než u dětí drtivé většiny čtenářů těchto řádků.

Síť, spolupráce, otevřenost

Jaká je praktická zkušenost z terénu sociální práce na malém městě nebo ve vyloučené lokalitě? Už léta vnímáme, kolik aktérů se snaží nějakým způsobem podpořit ohrožené dítě z rodiny v potížích. Něco dělá státní úředník sociálně právní ochrany, něco dětský lékař, psycholog, někdy psychiatr. Zajímá se učitel. Snaží se lidé v nestátních sociálních službách – nízkoprahových klubech pro děti a mládež, přímo do rodiny dochází sociálně aktivizační služba. Nejednou stejně dítě stráví dva měsíce ve středisku výchovné péče. Víme to už dlouho a je to potvrzené zkušenostmi ze zahraničí: musíme to dát dohromady! Netříštit péči o ohrožené rodiny a pomoc dítěti mezi sektory školství, zdravotnictví a sociální péče, propojit se, síťovat, dávat pomoci smysl a efektivitu.

Kateřina Pivoňková je ředitelka pobočky NADĚJE ve Zlíně.

Když se Eva před šedesáti lety narodila, bylo zřejmé, že kvůli mozkové obrně nebude nikdy taková, jako zdravé děti. Fyzické i mentální postižení sice nebylo tak hluboké, ale optikou tehdejšího přístupu k lidem jiným než zdravým vlastně neměla šanci na samostatný život.

To však nebylo nic pro její rodiče. Zvlášť maminka ji vychovávala k samostatnosti, společenskému chování, trpělivě ji vedla k četbě, udělala všechno možné pro její zdraví. Rodina byla velmi přátelská, pevně zasazena v komunitě sousedů, malého města i farnosti. A tak Evu každý bral úplně normálně. Lidé z domu, z kostela, nově získaní přátelé v lázních, na rekreačních pobytech, které Eva milovala. Dokázala cestovat, posílala pohledy, telefonovala známým, kupovala dárky. Když rodiče zemřeli, samozřejmě zůstala ve své domácnosti a zvládala to. Potřebovala pomoc, jistě, od své opatrovnice, sousedů i od sociálních pracovníků. Ale obstála.

Obstála taky její maminka. Nevzdala naději, že její dcera bude žít samostatný a důstojný život navzdory postižení. Dát Evu do ústavu pro ni nebylo alternativou. Obstáli Evini sousedé a známí, vždycky ji brali jako sobě rovnou, a to Evě pomáhalo žít normálně. Obstáli přátelé z kostela, pro něž byla Eva sestrou a kteří se na ni těšili, rádi s ní promlouvali, vážili si jí. Obstála její opatrovnice, když věřila Evě, že dokáže samostatně žít i po smrti rodičů. Hlavně obstála Eva, její přátelství, její starost o nás. Její dobré srdce neschopné zloby a postranních myšlenek pro nás bylo mimořádné.

Teď odešla a mě to nutí přemýšlet, proč je její příběh tak ojedinělý. Tuším, že podstatná pro život lidí se ztíženými podmínkami je podporující komunita. Přijímající společenství sousedů, přátel, spolupracovníků, souputníků. Proto má smysl připomínat si Svátek sousedů, který připadá na 30. května. Nejde jen o pěkné sousedské vztahy, klábosení přes plot a půjčování potravin, které jako naschvál zrovna došly. Dobrý život může být tam, kde přirozeně žijí zdraví s nemocnými, společensky úspěšní s těmi, pro které je úspěchem zvládnutý každý obyčejný den. Jde o nás, kterým bude Eva chybět. Ten příběh nás oslovuje – patříme k sobě, i když jsme každý jiný. Jeden druhého potřebuje i obohacuje. Tak je to normální, tak to má být.

Kateřina Pivoňková je ředitelka pobočky NADĚJE ve Zlíně.