Přelom ledna a února tohoto roku byl v našem azylovém domě v Radotíně ve znamení velkého smutku.
Koncem ledna zemřel pan Jindřich. Jindra rád mluvil o svém životě, i přesto že se s ním vůbec „nemazlil“. On to však nevzdal, i přes nepřízeň osudu byl stále pozitivní a do poslední chvíle svého života měl naději, že se uzdraví. Když jsem ho byla navštívit v Nemocnici na Pleši, povídal, že nám opraví tu příšernou dlažbu před domem, až ho propustí a trochu se dá do kupy. A já mu s radostí přitakala, že se budu moc těšit, i když mi dal k nahlédnutí své lékařské zprávy. Rakovina ho nakonec zdolala, zdolala tělo, ducha nikdy. Zemřel skvělý chlap a já jsem vděčná, že jsem ho mohla poznat. Díky němu jsme se seznámili s nadací Úsměv nejen pro Kryštofa, které moc děkuji, protože hlavně díky manželům Abelovým zažíval Jindřich v posledních měsících radost.
Hned na začátku února nás opustil pan Jan. Honza (HOKR – přezdívka v azylovém domě) byl chlap pro každou práci, tzv. všeuměl. Honza výborně vařil, staral se o zahradu, a když bylo třeba někde něco opravit, přinést, podržet, vždycky byl po ruce. Kdyby nebylo té prazvláštní otevřené rány na chodidle, se kterou si nevěděli rady ani doktoři, byl by někde s chutí pracoval. Třeba zase v kuchyni, jako dříve, než přišel Covid. Odchod Honzy byl náhlý a nečekaný, pro mnoho z nás velmi náročný.
Chlapi, s láskou a úctou na Vás vzpomínáme a děkujeme za obohacení našich životů.
Markéta Lietavcová, vedoucí azylového domě v Radotíně
Méně...