Česká Třebová

 
 

Aktuality

 
 
Hurá prázdniny! 2014

Hurá prázdniny! 2014

12.06.14
Akce v Javorce naladila na prázdniny
Více...
 
Hurá prázdniny! 2014

Akce v Javorce naladila na prázdniny

 

Letošní premiéra bleších a farmářských trhů se uskutečnila v sobotu v parku Javorka od 14 do 18 hodin. A protože se blížil konec školního roku, doplnila je akce pro děti Hurá prázdniny. Rozličné aktivity v parku pro ně připravilo Rodinné centrum Rosa, Český svaz ochránců přírody, vodní skauti, Lingvia group, Naděje, městská knihovna, kynologové a sdružení In­Spiral.

Na bleších trzích bylo možné koupit a prodat nejen poklady z půd a sklepů, ale také například originální autorské šperky. Na farmářských trzích byly k dostání produkty regionálních výrobců a pěstitelů. Sobotní odpoledne v Javorce doplnil také kulturní program. Představily se kapely Willow Lake z Litomyšle, Guy­G z České Třebové a soubor ze ZUŠ Česká Třebová.

 

Vyšlo: 12.června 2014, Orlický deník, str. 2, Orlicko

 

 

    

 

 

 


Méně...
 
Češi si dělají novou generaci nepřátel

Češi si dělají novou generaci nepřátel

27.05.14
O českém rasismu či o vylučování Romů, které se nám jednou vymstí
Více...
 
Češi si dělají novou generaci nepřátel

Jeho film Cesta ven je po šestnácti letech našim prvním celovečerním snímkem, který se představil na festivalu v Cannes, byť v nesoutěžní přehlídce. Silný příběh mladé Romky, která se snaží najít cestu z obtížné životní situace, vstupuje tento týden do českých kin.

 

Jak vidí Petr Václav současný vztah Čechů a Romů, a proč se rozhodl o něm opět točit? 

 

Petr Václav patří k nejpozoruhodnějším českým režisérům své generace, přestože má za sebou pouze dva celovečerní snímky. Do českého filmového světa se nyní vrací po více než deseti letech působení v zahraničí. Po intimní studii rozpadu vztahuParalelní světy (2001) se ve svém novém filmu obrací opět do prostředí, kterému věnoval svůj celovečerní debutMarian(1996).Cesta venje syrovou, přitom nijak citově vyděračskou sondou do života lidí, kteří se ocitli na okraji společnosti a snaží se odrazit ode dna.

 

Klaudia Dudová v hlavní roli filmu Cesta ven.

Klaudia Dudová v hlavní roli filmu Cesta ven.

 

LN: Scénář k filmu Cesta ven vznikl v roce 2012, v době, kdy jste už více než deset let nežil v Česku, a také to bylo už přes deset let od doby, kdy jste natočil svůj poslední celovečerní film, Paralelní světy. Co vás vedlo k tomu, znovu točit tady? 
Shoda několika okolností. Producent Jan Macola, kterého jsem potkal dva roky předtím v Cannes, se mnou chtěl natočit film v Čechách a ke svému producentskému debutu získal ještě Miloše Lochmana. Taková nabídka se nedala odmítnout. Jenže jaký film a proč? Projekty, které jsem měl rozepsané, buď nebyly pro Čechy, anebo měly vyšší rozpočet. Pokud jsem se měl takzvaně vrátit, lákali mě nejvíc lidé, s nimiž jsem natočil Mariana. Bylo to spontánní rozhodnutí. Věděl jsem, v jak svízelné situaci se nacházejí. Bylo jasné, že můj film může nabýt zásadního smyslu, pokud se mi podaří podat pravdivou zprávu o tom, co se s Romy stalo za posledních patnáct let. O tom, jak jsou vytlačováni stále více na okraj a mají se hůř než kdy předtím. A pak tu asi byl i lehký pocit dluhu. Marian mi pomohl, objel jsem s ním svět, zatímco moji herci se vrátili do pasťáků a z nich do životů, kde jim každý házel klacky pod nohy.

LN: Právě těch posledních deset patnáct let ovšem žijete v zahraničí. Jak se vám podařilo do prostředí Romů proniknout? Film působí velmi autenticky.
Vracel jsem se mezi kamarády. Nejezdil jsem za jakousi většinou Romů, ale především za konkrétními lidmi, kteří mají vztah k nějaké konkrétní problematice. A kterých se nikdo na nic ptát nechodí. Když se rozhodnete natočit film, který se bude odehrávat v 18. století v Itálii v prostředí opery, postup je stejný. Musíte mluvit s lidmi, kteří věc znají.

LN: Takže jste chtěl natočit jakési pokračování Mariana? Svědectví o Romech v Česku dnes?
Takhle bych to neformuloval. Jde o jinou dobu, jiný příběh. Také nemohu mluvit o Romech jako o celku. Celek je neobsažitelný. Já se zajímám o jednotlivce. Hledám lidi, kteří se pro mne mohou stát událostí. Díky nimž mohu lépe pochopit svět, sebe sama, žít city nebo je zkoumat. Zajímá mne hlavní hrdinka Žaneta. Tedy to, co je být touto konkrétní mladou Romkou, jejíž otec přijel v roce 1972 do Čech ze Slovenska a v roce 2001 ztratil definitivně práci. Co to je, být její sestrou. Také mne zajímá můj kamarád Milan Cifra. Jaké to je, žít asimilován od kojeneckého ústavu až do věku devatenácti let v pasťácích, být odebrán vlastním rodičům, přežít to, stát se opravdovým romským chlapem a otcem rodiny, kterého žádné asimilační násilí nedokázalo zlomit. Nezajímá mě fenomén ústavní výchovy, ale Milanův konflikt s ústavní výchovou v tom a tom konkrétním zařízení. Zájem o lidi musí být konkrétní. V tom smyslu, věřím, má pak film i pedagogické kvality. Ve chvíli, kdy jsme prožili dvě hodiny s jednou konkrétní Romkou, budeme pořád stejně zlí k obecné entitě Romů?

 

Petr Václav s aktéry svého snímku Cesta ven.

Petr Václav s aktéry svého snímku Cesta ven.

 

LN: Jeví se vám Češi jako rasisté?
Bohužel ano. Zkušenost nemám jen z romské perspektivy, která se skutečně nezlepšuje. V minulosti jsem také na vlastní kůži zažil dost smutné věci, když jsem byl v Čechách se svojí nebílou přítelkyní. V roce 1995 ji vyhodili z masny, nechtěli jí prodat "naše" maso. Lidé po nás několikrát na ulici plivali nebo naznačovali, že tisknou kohoutky střelných zbraní. Určitou odtažitost jsem bohužel zaznamenal i mezi svými vrstevníky a některými intelektuály. Ona po třech měsících mluvila lámanou češtinou a pak se ji velmi dobře naučila. To ale vedlo k tomu, že někteří z těch, kteří sami kromě češtiny žádný jazyk de facto neovládali, mysleli, že je blbá, protože mluví špatně česky.

 

LN: To bylo před dvaceti lety. Nemyslíte, že se situace od té doby přece jen trochu změnila?
Ve čtvrtek jsem šel v Paříži ze střižny do kavárny a během cesty – bylo to asi pět set metrů – jsem uslyšel útržky jedenácti řečí, opravdu nepřeháním. Od italštiny přes portugalštinu a arabštinu až po dva africké jazyky, které neumím identifikovat. A vzpomněl jsem si na Štefana, který hrál dvanáctiletého Mariana. Byl tenkrát pozván na festival do Francie. Do Paříže přiletěl v pruhovaném saku, pruhovaných tesilkách, košili a s motýlkem u krku. Úplná opička, kterou ústav vystrojil a odeslal reprezentovat do zahraničí. Štefan to ze sebe hned doma serval. Po dvou dnech pochopil, jak na věc. Pod sako si dal svetr, k tomu džíny. Byl prudce elegantní, měl styl jak malý Francouz. A řekl mi, že poprvé v životě se necítí jako v zoologický, protože na něj nikdo nekouká. Jde po ulici a nikdo se po něm neotáčí. Protože v pestrosti světa se ztratil a nikdo mu nedával najevo, že mu nedůvěřuje.

 

LN: A když se tedy vrátíme k dnešku?
Nejtupější projevy rasismu snad opadávají; nevím, doufám. Ve vztahu k Romům ale žádnou změnu nevidím. Když jsem minulý rok při scenáristických obhlídkách chodil pár hodin s partou asi tak deseti až dvanáctiletých Romů poÚstí nad Labem, lidi – včetně policistů – se po nás dívali velmi ošklivě. Soustavně! Vůbec si nedovedu představit, jak se pod takovouto salvou zlých pohledů vyrůstá. Zase: film. Jak se konkrétní Honza, Mirek a Robert vyrovnají s těmito pohledy? A proč ta a ta konkrétní bába má potřebu se na ně takto dívat? To je téma. Ne názor omezence, který vám řekne, že všichni Romové kradou, a proto my všichni máme právo se na ně zle koukat. Nechme stranou, že je to nespravedlivé, nejhorší na tom je, že takové prohlášení je totalitární, mlživé, že se vám z toho zatemní mozek. Myslím, že Češi si vychovávají novou generaci nepřátel. Vždyť jaký vztah vztah k Čechům a k jejich rodné zemi můžou cítit romské děti, kterým chodí jejich spoluobčané řvát pod okna, aby jejich rodiče šli makat, nebo se vrátili do Indie? Rasismus je zaslepený. Nejenže ničí životy mnoha lidem, ale je nebezpečný i pro své nositele: generuje násilí a je zcela jasně ekonomicky kontraproduktivní.

 

Petr Václav s kameramanem Štěpánek Kučerou při natáčení filmu Cesta ven.

Petr Václav s kameramanem Štěpánem Kučerou.

 

LN: Někdy je slyšet názor, že předsudky jsou na obou stranách. Co na to říkáte?
Mám dojem, že o obou stranách mluví vždy především ti, kteří chtějí prosazovat tu vlastní. Neříkám, že to jsou rasisté, ale v každém případě to jsou lidé s malou empatií. Domnívám se, že po několika stoletích, kdy byli Romové utlačováni, pronásledováni, posíláni do koncentráků a poté všelijak ničeni komunistickým režimem v dětských domovech a pasťácích, by mělo být naprosto samozřejmé, že se k nim většinová společnost bude chovat velkoryse. Bylo by výhodnější, kdyby přistupovala ke své minoritě galantně. Jsme o mnoho silnější, je nás o mnoho víc, máme daleko lepší startovní pozice. Proč zadupávat do země ty, kteří potřebují pomoc?

 

LN: Jak řešit konkrétní problémy Romů ukázané ve vašem filmu, tedy především jejich potíže s nezaměstnaností?

Jsem optimista a věřím, že člověk je v zásadě dobrý, a dobrá vůle hory přenáší. Především by se mělo tvrdě zakročit proti lichvě, která pod rouškou legálního podnikání dostává lidi do bídy. O hernách ani nemluvě. Liberalismus, s jakým je povolováno dávat hrací automaty i do ubytoven pro ty nejchudší, je konsternující. Státní moci a obecním zastupitelům herny příliš nevadí, můžeme z toho usuzovat, že jsou na tomto podnikání zainteresováni. Způsob, jakým lichva poznamenala českou – a především romskou – společnost, je naprosto mimořádný úkaz.

 

LN: Existuje podle vás cesta ven?
Obecně existovat může, pokud by byla dobrá vůle. Kdybych ale měl poradit konkrétnímu Romovi, jak najít cestu ven, a viděl, že nemá silnou vazbu na rodinu, na kamarády a namísto, a že by mohl mít šťastnou povahu emigranta – takových lidí je ale málo – poradil bych mu, aby okamžitě zdrhnul, jelikož v Česku zlepšení nepřijde zdaleka tak rychle, jak se nám krátí naše mládí, naše životy.

 

LN: Říkáte dobrá vůle. Jak by se konkrétně měla projevit?
Kdybych se cítil povolán věnovat se situaci jinak než filmař, což se nestane, nesnažil bych se rasismus zakořeněný v lidech zrušit dekretem. Pokusil bych se dát dohromady a financovat bezplatné právní poradny, které by pomáhaly Romům – a nejen jim – se bránit právní cestou proti diskriminaci související s bydlením, sháněním práce, přístupem ke vzdělání, k zábavě. Nic jiného než uplatňování práva společnost nezmění. Drobné bezpráví ji naopak sune každým rokem o desítky let zpět. Největším neštěstím západní civilizace je, že naše společnosti produkují odpad, a ještě jsou přesvědčeny, že to tak musí být a že je to správné. Produkujeme materiální odpad, zahrabáváme radioaktivní prach s vírou, že nikdy nevyplave na povrch, a také si vytváříme stále víc slabých, chudých kriminálníků a marginálních jedinců. A myslíme si, že řešením je odsunout je do zón, kam "slušný" člověk nepřijde. To je náš koncept, který například severoamerický indián nemůže pochopit. A na tento koncept nakonec zahyneme.

 

LN: Nepropadáte občas pocitu zoufalství? Neříkají vám, že jste naivní?


Zdá se vám můj film naivní?

LN: Ne.
Podívejte se na hilsneriádu. V roce 1901 si tady většina obyvatel také myslela, že Židé dávají do macesů krev zavražděných panen. Lidé si téměř v každé době potřebují nalézt obětního beránka. Romové patří k oblíbeným obětinám. Uvidíte, že až se lidstvo konečně umoudří, začneme mlátit roboty.

Herečky Klaudia Dudová a Mária Ferencová-Zajacová  na festivalu v Cannes.

Herečky Klaudia Dudová a Mária Ferencová-Zajacová na festivalu v Cannes.

 

LN: Z čeho jste vycházel při psaní scénáře k Cestě ven? Měnil se nějak v průběhu natáčení?
Zadání bylo, jak za použití co nejmenších nákladů natočit co nejjednodušší obyčejný film, jehož zápletka umožňuje mít silné postavy, které nás provedou škálou sociálních vrstev současné romské společnosti. Nejdříve jsem situaci zkoumal v rámci několikatýdenní cesty po Čechách. Scénář jsem napsal na léto. To se bohužel nestihlo. Takže jsem ho musel přepracovat na zimní, což samozřejmě změnilo styl natáčení a prodražilo film, protože jsme měli krátké chmurné dny a museli svítit. Přizpůsobil jsem se tomu, film dostal tvrdší ráz. Počasí je také velmi důležitý herec. Při castingu, který trval asi šest měsíců a přivedl mě do desítek českých měst, ghett i Čunkových vesnic, jsem nabíral další a další zkušenosti, a ty jsem ještě dostával do dalších verzí scénáře a pak do několika scén, které jsme improvizovali přímo při natáčení.

 

Petr Václav s kameramanem Štěpánek Kučerou při natáčení filmu Cesta ven.

Petr Václav s kameramanem Štěpánek Kučerou při natáčení filmu Cesta ven.

 

LN: Jak konkrétně na Cestu ven reagovali vaši romští herci?
Ti, co zatím film viděli, velmi dobře. Říkali, že plakali a hned se smáli, že je to jak na horské dráze, rychlé změny pocitů. Jejich prožitek filmu je pro mne samozřejmě velmi důležitý.

 

LN: Fascinující je výkon Klaudie Dudové v hlavní roli. Jak jste ji objevil?
Na romské zábavě. Bylo tam mraky lidí, já jsem byl jediný gádžo a ohromně jsem si to tam užil a nafotil i několik dalších lidí, kteří se mi líbili, ale nenašel jsem pro ně uplatnění. S Klaudií jsem se poté viděl na kamerových zkouškách. Vycítil jsem, že má v sobě druh magnetismu, který mě a kameru fascinuje. Žádné další zkoušky jsem s ní nedělal. Ona je neskutečně rychlá a diskrétní, o zásadních věcech si nepovídá. Ale umí je ztělesnit na plátně.

LN: Co přineslo natáčení filmu vám?

Natáčení absolutně nic. Jenom práci, zoufalství, absenci spánku a vyčerpání. Tedy kromě natočeného materiálu. Nesmírně zajímavé byly ale scenáristické obhlídky a casting, který trval dlouho, vzal mnoho času a energie. Dovoluji si však tvrdit, že jsem se díky němu dozvěděl o problémech Romů a české společnosti víc než tým sociologů. Nemám však bohužel čas tuto zkušenost dále zpracovat.

 

LN: Vizuální stránku jste zcela podřídil autenticitě prostředí a postav. Kameramanem byl váš dlouholetý spolupracovník Štěpán Kučera. Měli jste i jinou koncepci, nebo toto byla jasná volba od začátku?
Nám se koncepce vytvářela a rozpadala a přetvářela v podstatě za chodu. Podle lokací, podle světla, podle povětrnostní situace, podle toho, co se nestihlo, protože jsme měli kvůli nízkému rozpočtu velmi našlapaný natáčecí plán. Občas jsem se musel přizpůsobit tomu, co se dá zvládnout v dané chvíli a v daném čase, a ne původní představě. Člověk prostě tápe v poměrně komplexním bahně nástrah a překážek.

 

Petr Václav

Narodil se 11. června 1967 v Praze hudebnímu skladateli Jiřímu Václavovi a filmové dokumentaristce Ljubě Václavové. Vystudoval dokument na FAMU. Už během školy spolupracoval s kameramanem Štěpánem Kučerou. Školní snímek Paní Le Murie (1993) zvítězil na Mezinárodním festivalu filmových škol v Mnichově a byl nominován na Oscara v kategorii studentských filmů. V roce 1996 debutoval celovečerním hraným filmemMarian, který pak získal několik festivalových cen. O pět let později natočil vztahový snímekParalelnísvěty. Od roku 2003 žije ve Francii. Píše scénáře k celovečerním filmům, nyní přichází do kin jeho snímek Cesta ven.

 

Zdroj:http://www.lidovky.cz/cesi-si-delaji-novou-generaci-nepratel-rika-reziser-petr-vaclav-psk-/kultura.aspx?c=A140525_204733_ln_kultura_hep


Méně...
 
Nástěnka pomoci

Nástěnka pomoci

31.03.14
Rád/a bych Vám nějak pomohla - co teď nejvíc potřebujete?
Více...
 
Nástěnka pomoci

Rád/a bych Vám nějak pomohla - co teď nejvíc potřebujete?

 

Aktuálně uvítáme pro volnočasové aktivity tyto věci:

 

-          propisky

-          papíry na kreslení a malování / obyčejné, mohou být i z jedné strany popsané/ 

-          pexesa

-          ořezávátka

-          ručníčky

-          hodiny – obyčejné

-          přehozy/deky/ na válendy

-          věšák/stojan/ na švihadla a obruče

-          pastelky

-          voskovky

-          papíry do tiskárny

-          omalovánky

 

Můžete-li nám pomoci konkrétním věcným darem, nebo finančním příspěvkem na pořízení těchto potřeb, zbyde nám více času i energie pro přímou práci s dětmi. Děkujeme Vám! Kontakt: Jan Holub, DiS., email: ceska.trebova@nadeje.cz, tel: tel. 465 539 303 

 

 


Méně...
 
Děti připravované na neúspěch

Děti připravované na neúspěch

18.03.14
O segregaci romských žáků se dosud mluvilo hlavně v souvislosti s praktickými školami. Nyní se ale pozornost obrací k těm základním. Podle
Více...
 
Děti připravované na neúspěch

O segregaci romských žáků se dosud mluvilo hlavně v souvislosti s praktickými školami. Nyní se ale pozornost obrací k těm základním. Podle organizace Člověk v tísni jsou romské děti v některých z nich "připravovány na neúspěch".

 

Život v komunitě, dobrá zkušenost rodičů a starších sourozenců, odpolední zájmové kroužky. Taková je odpověď některých základních škol na otázku, proč do nich dochází až okolo 70 procent romských žáků. Podle organizace Člověk v tísni ale právě z těchto důvodů nejsou komunitní školy pro romské děti přínosem. "Důležité je zmínit, že rozumová úroveň žáků segregovaných škol je průměrně stejná jako žáků jiných škol, že mají stejný potenciál. Ale bohužel podléhají jednoduššímu školnímu životu a postupně zaostávají za srovnatelnými žáky jiných škol," zmínil Václav Kučera z Člověka v tísni. 

 

Děti, které z nich vyjdou, mají podle zkušeností pracovníků organizace problém dokončit i první ročník střední školy."Přičemž argumentace škol je opačná. Jako úspěch podávají četnost přechodu dětí do středního školství. Již ale nezkoumají, zda školu dokončí," zmínil také. Pozornost pracovníků této organizace se upnula hlavně na dvě pražské školy – Základní školu Grafická v Praze 5 a Základní školu Havlíčkovo náměstí v Praze 3. 

 

V jejich případě se odkazují na výsledky Scio testů, které mají zjistit úroveň vzdělávání. Obě školy z nich vycházejí podprůměrně. Své postoje opírají pracovníci organizace o výroky Agentury pro sociální začleňování, výsledky průzkumů OECD a v neposlední řadě i o nejnovější doporučení České školní inspekce. 

 

Jenže zmíněné školy kritiku důrazně odmítají. "Vadí mi, že se to všechno řeší za našimi zády. Kdyby za námi někdo přišel, mohli bychom to vysvětlit a dalo by se to případně řešit," řekla LN ředitelka Základní školy Havlíčkovo náměstí Irena Meisnerová. Vysoký počet romských dětí ve své škole vysvětluje tím, že v okolí bydlí hodně romských rodin. Pro děti, které pocházejí ze sociálně slabšího prostředí, před patnácti lety otevřela předškolní přípravný kurz. "Rodiče si to velmi chválí. Dětem to ulehčuje vstup do školy," vysvětlila ředitelka. Letos navíc zahájila činnost dětské skupiny pro děti okolo tří let, ve které se naučí základním hygienickým návykům, rozeznávání barev a počtům. Této školy se zastává i poslankyně Gabriela Pecková (TOP 09), která s ní spolupracuje. "K segregaci tam nedochází. Rodiče nejsou povinni dítě do této školy umístit. Oni si tu školu vybírají proto, že poskytuje nadstandardní péči a výchovněvzdělávací proces je tu pro děti daleko přátelštější. A v takovém prostředí dosahují lepších a rychlejších výsledků," řekla LN. Další vzdělávání a uplatnění na trhu práce je proto podle ní u těchto dětí dobré. Základní škola Grafická se zase odkazuje na výsledky kontroly České školní inspekce, která proběhla v roce 2011. Ta do školy přišla, protože dostala podnět od některých rodičů, jejichž děti docházely do přidružené mateřské školy a vytýkali instituci chyby v organizaci provozu. "Neshledala u nás žádnou chybu. To, jak naši žáci prospívají, nekontroluje Člověk v tísni, ale Česká školní inspekce," oponuje výtkám také Radka Jedličková, zástupkyně ředitele. Inspektoři ve své zprávě školu popisují jako komunitní s výrazným zastoupením žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. "Cíleně se zaměřuje na jejich inkluzivní vzdělávání," napsali také. Jedličková nechápe námitky Člověka v tísni i z toho důvodu, že dobrovolníci této organizace docházejí do školy a doučují žáky, kteří nestíhají učivo. Jenže právě děti uvádí organizace jako zdroj informací o školách. "Jejich sdělení jsou často nelichotivá a přesně pojmenovávají problémy škol," sdělil Kučera. Vychází ale i z podnětů dalších neziskových organizací, speciálních pedagogů i ze zkušeností ředitelů a zřizovatelů škol, kterým se podle Kučery podařilo podobné instituce zrušit nebo desegregovat. "V žádném případě nechci snižovat úsilí pedagogů, kteří v segregovaných školách působí. Jistě pracují podle svého nejlepšího vědomí a své práci dávají hodně," říká Kučera. Segregované školy ale i tak podle něho nejsou přínosem. "V negativním slova smyslu lze hovořit o dětech připravovaných na neúspěch," dodal. 

 

Česká školní inspekce na konci února vydala příručku Rovný přístup ke vzdělávání. Určena je hlavně pro tvůrce "vzdělávací politiky", pomoct by ale podle tvůrců mohla i pedagogům. Před dvěma lety nechal tehdejší ombudsman Pavel Varvařovský provést takzvaný etnický průzkum ve vybraných praktických, dříve zvláštních školách. Vyšlo z něj, že až 32 procent školáků v nich tvoří Romové. Sčítání probíhalo na základě optického pozorování po třídách zástupci ombudsmana a dotazníků, které vyplňovali třídní učitelé. "Výsledky svědčí o pokračující diskriminaci v přístupu ke vzdělání v Česku," shrnula Lucie Opavská, která analýzu garantovala. Nižší vzdělání podle ní bude znamenat obtížné uplatnění žáků na trhu práce. 

 

Číslo vyděsilo i tehdejší zmocněnkyni pro lidská práva Moniku Šimůnkovou: "Třetinové zastoupení romských žáků na těchto školách je opravdu nepatřičné a je třeba podniknout všechny možné kroky pro to, aby se tento stav změnil." Podle Varvařovského za takový stav můžou školy, psychologové, kteří o umístění žáků do praktických škol rozhodují, ale i rodiče. Výzkum ale vyvolal negativní reakce. Kritikům se nelíbilo zvláště optické vyhodnocování, během kterého podle nich do kategorie "romský žák" mohl spadnout každý, kdo má třeba černé vlasy. Důvodem pro etnický průzkum bylo zjištění Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, podle kterého do českých praktických škol chodí romských dětí mnoho.

 

Autor: Michaela Kabátová, článek vyšel v Lidových novinách dne 18.3.2014


Méně...
 
Máte odvahu?

Máte odvahu?

16.03.14
Nespokojíte se s povrchními nebo "senzačními" zprávami?  Máte odvahu občas změnit stereotypy ve svém myšlení? Přečtěte si zajímavou
Více...
 
Máte odvahu?

Nespokojíte se s povrchními nebo "senzačními" zprávami?  Máte odvahu občas změnit stereotypy ve svém myšlení? Přečtěte si zajímavou knihu. 

 

Máme Romy litovat, nebo se před nimi mít na pozoru? Jak je to s jejich ochotou integrovat se? Potřebujeme dekádu romské inkluze, nebo je to ztráta peněz? A kdo vlastně jsou ti Romové? Tyto provokativní otázky si Norbert Mappes-Niediek, dlouholetý zpravodaj pro oblast jihovýchodní Evropy, položil v době, kdy Evropská unie kvůli přílivu Romů hrozila Srbsku a Makedonii znovuzavedením vízové povinnosti a zároveň se schylovalo k slavnostnímu odhalení památníku romským obětem nacismu přímo před budovou německého parlamentu. Východiskem knihy se staly četné předsudky, které vůči Romům panují jak ve východní, tak v západní Evropě: údajná lenost, sklony ke kriminalitě či iracionální zacházení s penězi. Podrobná analýza životních poměrů východoevropských Romů, založená na autorových bohatých znalostech, přináší kompetentní, veskrze věcný a především poučný pohled na takzvanou romskou problematiku, který představuje zásadní změnu v dosavadních úvahách o tomto tématu. Odvážná hlavní teze, vzbuzující četné kontroverze, zní: Evropa nepotřebuje romskou politiku podporující pozitivní identitu této menšiny, ale sociální politiku zaměřenou na potírání chudoby. Kniha, která se na první pohled jeví jako jedna z nespočtu povrchních publikací nabízejících jednoduchá černobílá vysvětlení, tak nastavuje zrcadlo západní i východní Evropě a nabízí věru překvapivý a místy nepříjemný pohled.

 

Kniha: Chudáci Romové, zlí Cikáni 
Autor: Mappes-Niediek, Norbert

 

Zdroj: nakladatelství HOST


Méně...
 
Přátelský turnaj ve stolním fotbálku

Přátelský turnaj ve stolním fotbálku

22.02.14
Na jaře sehrajeme přátelská utkání s týmy hráčů z dalších nízkoprahových zařízení v regionu. Vyjedeme například do Letohradu.       
Více...
 
Přátelský turnaj ve stolním fotbálku

Na jaře sehrajeme přátelská utkání s týmy hráčů z dalších nízkoprahových zařízení v regionu. Vyjedeme například do Letohradu. 

 

"Zdraví drží, fotbalově tomu snad mám co dát," řekl ....na srazu před utkáním s ....... Běžel teprve začátek druhé minuty duelu s ........, když kapitán ............ týmu svá skromná slova potvrdil. Přihrál ........, ten mu míč asi nechtěně vrátil a ....... vypálil z pravé strany pokutového území. Pumelice do protějšího růžku! Připomíná Vám to něco? Takhle nějak by klidně mohlo takové naše utkání probíhat a probíhá :-) Ale nebudu Vás déle napínat. Tohle řekl Rosický před utkáním s Norskem :-) Ať žije fotbal! I ten stolní!

 


 

 

 

 

 

 


Méně...