BLOG

Lidská práva jako výbava na cestu

Lidská práva jako výbava na cestu

10.12.18 | Lidé s handicapem | Kateřina Pivoňková
První článek Všeobecné deklarace lidských práv začíná: „Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní v důstojnosti a právech.“
Více...
 
Lidská práva jako výbava na cestu

První článek Všeobecné deklarace lidských práv začíná: „Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní v důstojnosti a právech.“

 

Marek se před dvaceti lety narodil svobodný a ostatním rovný v důstojnosti a právech. Bylo to zjevné postižení miminka, osamělost mladé maminky, nebo nedostatek rodinné soudržnosti, co dostalo malého Marka do kojeneckého ústavu a pak do dětského domova? Nenaplnilo se jeho právo na dětství v původní rodině, ani na inkluzivní vzdělávání mezi ostatními dětmi. Přestože celé dětství a dospívání strávil v institucích, naštěstí se mu dostalo laskavé péče. Jeho vychovatelé uměli pracovat s dítětem s lehkým mentálním postižením s autistickými rysy a poruchami přizpůsobení.

 

Pak přišla dospělost a s ní „dobrý úmysl“ na omezení svéprávnosti. Návrh zněl: omezit Marka při jednáních s institucemi, při řešení vlastního bydlení a určení místa pobytu a také při nakládání s finanční hotovostí. To Marek už několik měsíců žil v chráněném bydlení. Tady jsme uvažovali jinak. Ať je Marek svobodný a rovný ostatním v důstojnosti a právech. S pomocí to dokáže a je to správné.

 

Soudkyně okresního soudu tak rozhodla. Marek uzavřel se zlínskou NADĚJÍ smlouvu o nápomoci při rozhodování a právním jednání. Žádné omezení svéprávnosti se nekoná. Žije svůj život svobodně a zodpovědně tak, jak sám uváží. Soudkyně hleděla víc ke svobodě a lidskému právu na důstojnost, než na posudky, staré zátěže, obavy ze zneužití. Pro všechny účastníky to znamenalo mimořádnou zkušenost.

 

Je to jen jeden příběh, jeden život jednoho mladého muže.

 

Přední česká filosofka 20. století Božena Komárková ve své knize Lidská práva píše: „Lidská práva od svých osvícenských počátků až po poslední dokumenty OSN jsou výbavou člověka na cestu nedokonalým světem a pomocí, aby mohl žít odpovědně. Svoboda je těžkým darem.“

 

Lidská práva jako výbava na cestu – zvláštní obraz, tak aktuální. Jsou výbavou sociálním pracovníkům, když se vydávají na společnou cestu se svými klienty. Jsou navigací všem, kteří rozhodují o druhých lidech. K 70. výročí podpisu Všeobecné deklarace lidských práv si můžeme přát: Pojďme tuhle výbavu používat, když vedeme debatu o sociálním bydlení, o inkluzivním vzdělávání, o problému uprchlictví, o podmínkách života ve vyloučených lokalitách. Svoboda, ve které žijeme, je totiž těžkým darem. Žádá po nás, abychom ji přáli a vymáhali i pro druhé.

 

Kateřina Pivoňková je ředitelkou pobočky NADĚJE ve Zlíně.

 

 


 


Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi s handicapem.

 


Méně...
 

Dobrovolnictví po chlapsku

04.12.18 | Naděje | Kateřina Pivoňková
 
Dobrovolnictví po chlapsku

Dobrovolníci jsou lidé, kteří umějí darovat něco velmi vzácného – svůj čas. Většinou si jako dobrovolníka představíme ženu, která sedí u lůžka nemocného, povídá a naslouchá, předčítá, doprovází. To je skvělé. Ale může to být i jinak. Zrovna dnes, kdy si připomínáme Mezinárodní den dobrovolníků, mám chuť představit méně obvyklé dobrovolnictví: po chlapsku.

 

František a Jiří jsou dva muži v nejlepším věku, kteří rozhodně nemají času nazbyt. Přesto jednou za čtrnáct dní dojedou do místní potravinové banky, vyzvednou několik beden pomoci pro potřebné rodiny a jednotlivce. Přetřídí je a rozvezou tam, kam je potřeba. Aktuálně jde o konkrétní osamělé staré ženy nebo rodiny s více dětmi v insolvenci. Zabere jim to tak tři hodiny a je to práce pro chlapy. Je potřeba ji udělat.

 

Jeff je Angličan, který část roku žije v České republice a druhou část u sebe doma, v menším městě nedaleko Londýna. Když je tam, pravidelně dobrovolnicky vozí svým autem starší nebo nemocné lidi, kam potřebují. Doprovodí k lékaři, do obchodu, na úřady. Dělá to u nich prý mnoho lidí, kteří už jsou v důchodu, mají čas a chuť pomáhat. Je to prostě normální a navíc, až někdy oni budou potřebovat, jistě se také budou mít na koho obrátit. Jeff uvažuje jinak, než jsme zvyklí u nás. Vím o něm, že taky neváhá darovat na dobré účely svoje peníze. Řekl mi svojí roztomilou češtinou: „Nechci být jednou ta nejbohatší mrtvola na hřbitově.“

 

Antonia jsem potkala v italském Miláně při výcviku pro pracovníky nově vzniklých potravinových bank ve střední a východní Evropě. Svoji kariéru ukončil jako vysoký manažer v IBM. Když to přenechal mladším, rozhlížel se, co rozumného bude dělat. Teď jednou týdně na své velké motorce dojíždí do obrovského překladiště ovoce a zeleniny. S farmáři se už zná. Přebere od nich ovoce a zeleninu, které si prodejci a restauratéři nekoupili, a naloží vše do připraveného auta potravinové banky. Pak už odfrčí na své mašině s vědomím, že to má smysl.

 

Díky Bohu za každého, kdo dobrovolně, zadarmo a rád pomáhá zlepšovat svět a konkrétní životy. Už skoro třicet let žijeme ve svobodné zemi. Přesto jsme ještě v dobrovolnictví nedospěli tak daleko jako v jiných evropských zemích. Není to pro nás samozřejmé ani běžné. Možná je problém v tom, že jsme ještě neodkryli nejrůznější tváře dobrovolnictví. Potřebujeme přijít na to, co všechno na dobrovolnictví může lidi bavit. Dobrovolnictví nejen jako soucit a blízkost, ale také jako energická pomoc, fortel a zábava.

 

Kateřina Pivoňková je ředitelkou pobočky NADĚJE ve Zlíně.



Jsme vděčni za každý příspěvek na služby NADĚJE.

 


Méně...
 
Má práce zubařky pro lidi bez domova

Má práce zubařky pro lidi bez domova

21.11.18 | Lidé bez domova | Daniela Šebestová
  Lákalo mě vyjet s Lékaři bez hranic do oblastí, kde je potřeba dentální péče. Nakonec přišla příležitost pomoci přímo doma.
Více...
 
Má práce zubařky pro lidi bez domova

 

Lákalo mě vyjet s Lékaři bez hranic do oblastí, kde je potřeba dentální péče. Nakonec přišla příležitost pomoci přímo doma.

 

V září 2015 se mi ozval Jan Kadlec, ředitel pražské pobočky neziskové organizace NADĚJE. Prosil mě o pomoc se zařízením stomatologické ambulance v Praze. Protože jsem dva roky předtím zařizovala tu svou v Tanvaldě v Libereckém kraji, měla jsem vše v živé paměti a ráda jsem pomohla. Během šesti měsíců vznikla ordinace zubního lékaře pro lidi bez domova ve středisku U Bulhara. Toto středisko už fungovalo delší dobu - bylo zde denní centrum, ordinace praktického lékaře, gynekologa, psychologa a psychiatra - a tak šlo jen o rozšíření o další obor.

 

Myslela jsem, že zařízením ordinace naše spolupráce skončí, ale protože jsme nemohli najít žádného stomatologa, který by zde chtěl pracovat, rozhodla jsem se dojíždět jednou za čtrnáct dní na čtyři hodiny odpoledne. Otevřeli jsme v březnu 2016. Média to docela zajímalo - jak asi vypadá ordinace pro bezdomovce?

 

Byla to pro mě úplně nová zkušenost. Šlo sice jen o akutní péči, takže pohotovostní službu, ale pacienti byli převážně klienti NADĚJE - většinou lidé z ulice nebo z azylových domů. Lidé bez pojištění, kteří ale už navštěvovali denní centrum nebo i ordinace praktického lékaře NADĚJE, a tak se dozvěděli o tom, že by si měli zajít také na zubní.  

 

Velice brzy jsem pochopila, proč NADĚJE tolik stála o to zařídit si vlastní ambulanci. Na běžných pohotovostech to funguje tak, že se péče buď nárokuje vaší zdravotní pojišťovně, nebo si ji zaplatíte sami přímo na místě. A tak někteří zdejší klienti ani na pohotovost nešli, nebo nebyli ošetřeni. Tady v NADĚJI, pokud klient nemá pojištění, hradí se péče z dotací či sponzorských darů.

 

Mě to tu vždy bavilo. Byla to pěkná interdisciplinární spolupráce - měla jsem náhled do celé léčby klienta i v jiných oborech, byla jsem tedy připravena a přibližně věděla, o koho jde. Často nám klienty odeslal praktik nebo i psycholog. Podařilo se nám spoustu klientů sanovat, takže mají ústa bez infekce, nejsou ze stomatologického hlediska ohroženi, a tudíž nebudou muset navštívit pohotovostní služby jinde v Praze.

 

Vím, že se na středisko U Bulhara někdy veřejnost dívá skrz prsty, ale popravdě já jsem ráda, že situaci NADĚJE takto řeší. Lidí na ulici je čím dál víc, ať už vlastní vinou, nebo zadlužením, nebo po návratu z věznice, z nešťastné lásky - těch příběhů jsou mraky. Je potřeba zajistit jim péči. Pokud to nikdo neudělá, přitíží se nemocnicím a celá léčba každého takového člověka se extrémně prodraží. Nehledě na sociální úroveň.

 

Pracovníci NADĚJE se snaží klienty motivovat k návratu zpátky do běžného života. Pomáhají jim vyřídit si základní náležitosti jako platný občanský průkaz, zdravotní pojištění, bydlení v azylovém domě, psychicky je podporují v boji proti závislostem a tak dále. Má to smysl a ráda se sem jednou po mateřské dovolené vrátím.

 

Díky.

 

Daniela Šebestová je praktická zubní lékařka.



Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi bez domova.

 


Méně...
 
Když ne lidští, buďme alespoň chytří

Když ne lidští, buďme alespoň chytří

12.11.18 | Lidé bez domova | Gabriela Sčotková
„Tramvaj není noclehárna.“ „Pořádek proti anarchii.“ „V klinice se léčí, v klinice se nefetuje.“ Video zdrogovaného mladého
Více...
 
Když ne lidští, buďme alespoň chytří

„Tramvaj není noclehárna.“ „Pořádek proti anarchii.“ „V klinice se léčí, v klinice se nefetuje.“ Video zdrogovaného mladého muže doplněné o větu: „Ten taky půjde volit?“ Návrh novely přestupkového zákona umožňující vyhostit „potížistu“ z území obce nebo městské části, pokud spáchá tři vážné přestupky. „Nepřizpůsobiví nesmí obtěžovat slušné občany.“

 

To je jen krátký výčet letošních předvolebních hesel a témat. Nepřibližujeme se k Maďarsku, které bezdomovectví, tedy život na ulici, zakázalo prostřednictvím změny v ústavě?

 

A jak si to vláda Viktora Orbána představuje? V ulicích Maďarska podle dostupných odhadů žije něco mezi dvaceti a třiceti tisíci lidmi bez domova, kapacita lůžek v azylových domech, útulcích a ubytovnách je zhruba devatenáct tisíc. O životě v takových ubytovacích zařízení nelze mluvit ani jako o uspokojivém. Co s těmi lidmi bude? Budou zavíráni do vězení? Nemusíme být ekonomové, abychom si spočítali, že by tak došlo k drastickému navýšení rozpočtu. Ať se nám to líbí nebo ne, člověk ve vězení něco stojí, a to budou platit občané Maďarska.

 

Dobře, bezdomovec si pobyde chvilku v „chládku“. Pro člověka žijícího na ulici v létě v zimě asi nic drastického. Pak vyjde ven a světe div se, s velkou pravděpodobností nebude mít pořád kde bydlet. Jeho sociální situace bude stejná, nebo spíše horší. Bude mít totiž „flastr“, takže jeho znovuzapojení na trhu práce bude velmi omezené, ne-li nemožné. Bude tedy žít dál na ulici, pravděpodobně v podmínce, a bude jen otázkou času, kdy ho pokutují muži zákona. On pokutu nebude mít šanci uhradit, protože nebude mít z čeho, a zase na chvíli pobyde ve vězení. Tak to půjde dokola a výdaje Maďarska budou zbytečně narůstat. Nakonec to povede k další nesmyslné kriminalizaci lidí bez domova, kteří budou viněni z úpadku ekonomiky. Co bude dalším řešením? Levné lágry s dozorci?

 

Nebo existuje jiná možnost. Bezdomovci už v Maďarsku nebudou chtít žít a půjdou o dům, v tomto případě o stát, dál. Maďarsko si zažilo uprchlickou krizi a teď, když už toto ožehavé téma není tak ožehavé, budou uprchlíky dělat z vlastních občanů.

 

Mnozí z bezdomovců trpí duševními poruchami, závislostmi, jsou staří, nemocní nebo doživotně zadluženi. Tito lidé pak propadávají už tak děravým sociálním sítem. Orbánova vláda je nechá spadnout až na dno a pořádně tvrdě. Proti bezdomovectví se v tomto případě bojuje tak, že se postaví mimo zákon. Může takovým způsobem uvažovat chytrá společnost?

 

Chytrá společnost dělá vše proto, aby lidé bez domova nebyli, a pokud jsou, tak jim zajistí přístup k sociálním službám a k sociálnímu bydlení. Poslední, co by chytrou společnost napadlo, je, aby lidi bez domova kriminalizovala.

 

Žijeme v tomto ohledu ve zvláštní době, ať už v Maďarsku nebo v České republice. Naše současná vláda zametla zákon o sociálním bydlení pod stůl, a to přesto, že se k jeho přijetí zavázala v programovém prohlášení. Pro většinu nevládních organizací je to mílový krok zpět. Doufám, že se stejně dlouhými kroky nebudeme přibližovat k Maďarsku a že nedojdeme do fáze, kdy budeme v ústavě definovat pojem „slušný občan“.

 

Gabriela Sčotková je vedoucí azylového domu NADĚJE v Praze.

 

Text vyšel v Deníku Referendum.

 

 

 


Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi bez domova.

 


Méně...
 
Chceme prohrát základní vlákno?

Chceme prohrát základní vlákno?

05.11.18 | Zákon o sociálním bydlení | Daniel Svoboda
Byl jednou jeden pavouk, který se rozhodl postavit si svoje vlastní bydlení. Na pečlivě vybraném místě spustil základní vlákno a začal
Více...
 
Chceme prohrát základní vlákno?

Byl jednou jeden pavouk, který se rozhodl postavit si svoje vlastní bydlení. Na pečlivě vybraném místě spustil základní vlákno a začal spřádat pavučinu. Pěkně od prostředka, pomalu a dokola. Občas se vrátil a vlákno opravil. Pracoval pilně několik dní.

 

Když byl hotov, rozhodl se své dílo ještě jednou projít. Byl spokojen. Až narazil na vlákno, které se mu zdálo, že do pavučiny konstrukčně nepasuje a ani esteticky nesedí. Nevěděl, co s ním. Jelikož usoudil, že je naprosto zbytečné, tak ho prostě ukousl. Bohužel se ukázalo, že to bylo ono základní vlákno, u kterého začal a které celou pavučinu drželo pohromadě. Pavučina se zhroutila, splaskla a spadla na zem. Pavouk záhy poté, co si svůj domov pracně a s láskou postavil, o své dílo v jediném krátkém okamžiku přišel.

 

Mít místo k bydlení je základní potřebou snad pro všechno živé, co sdílí tuto planetu. Pro člověka to platí obzvlášť. Bydlení je významné společenské téma. Pro mladé i staré, jednotlivce i rodiny, městské úřady, státní instituce, politické strany; pro lidi bohaté i chudé. Právě s ohledem na poslední uvedenou kategorii se před lety začal spřádat soubor pravidel s cílem přijmout zákon o sociálním bydlení. Ten by stanovil pravidla a způsob zajištění bydlení pro potřebné lidi. Horké téma mnoha debat. Proběhly stovky setkání, vznikla spousta různých projektů a další jsou plánovány.

 

Bude to snad už deset let, co se v naší zemi přede síť bydlení pro chudé a potřebné. Zatím ale a pavučina nevypadá nikterak upraveně. Některá oka jsou velká, jiná malá. Někde je to celé nakřivo. Místy dokonce kus pavučiny chybí. Setkáváme se s různými snahami najít vhodnou formu sociálního bydlení jako je Housing First, prostupné bydlení, Rapid Re-Housing či azylové domy. Sledujeme projekty v Brně, Liberci, Plzni.

 

Jakou roli může v této nedokonalé pavučině hrát zákon o sociálním bydlení? Očekáváme, že ji urovná, nefunkční oka opraví, zpevní, zkrátka, že dá vodítko, jak ji dokončit a potom co nejlépe udržovat. V minulém vládním období bylo řešení na spadnutí. Skoro dopleteno. Samozřejmě, nebylo vše dokonalé. Mnozí pavouci cítili potřebu na pavučině dále pracovat.

 

Jenže pak na scénu vstoupil nový osminohý tvor. „Je to sekáč, pánové! Ten se nezakecá.“ Sekáč obchází upředenou síť. Nelíbí se mu. Pohrdá jí. Nechápe, k čemu vlastně je. A tak se chystá ukousnout základní vlákno... Andrej Babiš zatím neslyší nespokojené volání pavouků, kteří na pavučině léta pracovali. Pavouci nejlépe tuší, co se stane, jestli to opravdu udělá. Pavučina se zhroutí, splaskne a spadne na zem.

 

Jistě, mnozí si dokáží poradit i bez zákona. V některých městech si například postaví svoji malou pavučinu. Jiným městům se ale jejich vlastní pavučina bydlení z různých důvodů postavit nepodaří.  Ve většině měst se nestane vůbec nic. A chudí lidé nebudou mít kde bydlet.

 

Daniel Svoboda je ředitelem poboček NADĚJE v Písku a v Plzni.

 

 

 


Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi bez domova.


Méně...
 
Jídlo jako paradox

Jídlo jako paradox

příspěvek k Mezinárodnímu dni za odstranění chudoby

16.10.18 | Naděje | Kateřina Pivoňková
Jak se měří chudoba? Složitými vzorečky se spoustou proměnných, které stejně nedokážou postihnout reálnou životní situaci člověka
Více...
 
Jídlo jako paradox

Jak se měří chudoba? Složitými vzorečky se spoustou proměnných, které stejně nedokážou postihnout reálnou životní situaci člověka nebo rodiny.

 

V Česku to máme spočítané takto: hranice příjmové chudoby je pro jednotlivce 11 195 korun, pro jednoho rodiče s dítětem do 13 let je to 14 553 korun. Pod hranicí příjmové chudoby žije necelý milion lidí. Průměrný důchod české staré ženy je 11 219 korun. Kolik žen však hospodaří s důchodem podprůměrným? K tomu připočítejme, že každý desátý člověk starší 15 let má exekuci. Jak se žije dětem, jejichž rodič je takhle zadlužen, a kolika dětí se to týká?

 

Hospodářský růst v naší zemi vůbec neznamená, že se všem lidem daří lépe. Své o tom víme v potravinových bankách. Ve světě zachraňují jídlo a sytí hladové od šedesátých let minulého století. První česká potravinová banka vznikla v devadesátých letech v pražské NADĚJI, v posledních třech letech jí najdete konečně v každém kraji.

 

Za rok 2017 potravinové banky v Čechách a na Moravě zachránily 2 336 tun jídla před vyhozením a rozdaly je 96 000 lidí, kteří nemají dostatek. Nejde jen o pomoc těm, kteří si nemůžou dovolit denně pořádné jídlo. Stejně důležitý je dopad na životní prostředí, které ničíme likvidací potravin.

 

V Česku se ročně vyhodí přes 700 000 tun jídla. Nesvádějme to na supermarkety a výrobce. Nejvíc vyhodíme v domácnostech, z našich přeplněných lednic. To, jak se chováme k jídlu, má své dopady na planetu, na které chceme žít. Třetina světové obdělané zemědělské půdy vyprodukuje potraviny, které nikdy nikdo nesní. Při likvidaci odpadu potravin se ročně spotřebuje množství vody, které odpovídá velikosti tří Ženevských jezer, a vyprodukuje 8 procent množství globálních emisí skleníkových plynů.

 

To jsou paradoxy našeho zcela běžného života, naší denní reality. Tady víc než jinde platí výzva: „Mysleme globálně a jednejme lokálně!“ Víte o lidech nebo celých rodinách, které nemají dost jídla? O dětech, které nemají zaplacené obědy ve škole? Je čas zajímat se o činnost nejbližší potravinové banky. Upozorňujte komunální politiky a úředníky na možnost pomáhat prostřednictvím potravinových bank. Informujte obchodníky, kteří likvidují potraviny a netěší je to. Lepší je darovat, než vyhazovat. Lepší je chránit, než ničit.

 

Kateřina Pivoňková je ředitelkou pobočky NADĚJE ve Zlíně a místopředsedkyní Potravinové banky ve Zlínském kraji.

 

 

 


Jsme vděčni za každý příspěvek na služby NADĚJE.

 


Méně...