BLOG

Naděje

Úvod  BLOG  Naděje
Milena odešla

Milena odešla

16.09.21| Ilja Hradecký

Na chvíli jsem si sedl od počítače a poslouchám rádio. Právě dozněla kajícná píseň - modlitba Kol nidrei, která doprovází židovský vysoký svátek Den smíření, Jom kippur.


Více...
 
Milena odešla

Na chvíli jsem si sedl od počítače a poslouchám rádio. Právě dozněla kajícná píseň - modlitba Kol nidrei, která doprovází židovský vysoký svátek Den smíření, Jom kippur. Ten letošní připadá právě na dnešek, 16. září. Vtom zvoní telefon. Dozvídám se smutnou zprávu: zemřela paní doktorka Milena Černá.

 

Poprvé jsem se s ní setkal na jaře 1991 na konferenci Vysokého komisaře pro uprchlíky v Praze. Milena tam zastupovala Výbor dobré vůle – Nadaci Olgy Havlové, já jsem se účastnil za Naději. Vyjádřil jsem se tehdy nahlas kriticky k postoji státu vůči rumunským uprchlíkům. Milena mne o přestávce vyhledala a podpořila. Tehdy jsme si poprvé porozuměli.

 

Později jsme spolu přišli několikrát do styku při její magistrátní funkci. Po několika letech nás svedla dohromady cesta do Bruselu na sociální konferenci. Nevěděli jsme o sobě, uviděli jsme se až na letišti. Byla ve společnosti dvou ministerských úřednic, starých struktur. Přišla za mnou, abychom si vybrali místa společně, že nechce mít vedle sebe „ty dvě ...“ Celou cestu jsme měli o čem mluvit, pak ve vlaku z letiště a pěšky z nádraží do hotelu. Tehdy jsme si ještě vykali.

 

Když po smrti paní Olgy převzala řízení Výboru dobré vůle, setkávali jsme se častěji. Na konferencích, v síťových a střešních organizacích, při jednání s úřady i v její kanceláři. Náš vztah přerostl v upřímné přátelství, při každém setkání mne čekalo její objetí. Při loučení po loňském předávání Ceny Olgy Havlové jí bylo těžko. Nestěžovala si, ale bylo to na ní vidět.

 

Opustil nás dobrý a laskavý člověk. Mileno, těším se, že se jednou sejdeme!

 

Ilja Hradecký, 16. září 2021

 

Ilja Hradecký je zakladatel a emeritní ředitel NADĚJE.


Méně...
 
Pestrý a svobodný

Pestrý a svobodný

15.11.19| Kateřina Pivoňková

Co znamená pro můj život, že už z něj větší část žiju ve svobodě?


Více...
 
Pestrý a svobodný

Co znamená pro můj život, že už z něj větší část žiju ve svobodě?

 

Vzpomínám na svoje první zaměstnání v roce 1985. Bylo mi 18 let a nastoupila jsem jako pomocná vychovatelka do internátní mateřské školy pro nevidomé v Praze na Loretě. Nějakou shodou okolností jsem podepsala pracovní smlouvu dříve, než si někdo přečetl můj kádrový profil. Pro ty, co už nerozumějí: každý potenciální zaměstnanec byl posuzován podle třídního původu a politické angažovanosti své nebo svých rodičů. Jako dcera evangelického faráře jsem se ve školství ocitla opravdu omylem. Indoktrinace od ředitelky ústavu proběhla hned první den. „Soudružko, tady jsme všichni soudružky a soudruzi.“ Následoval výčet toho, co nesmím s těmi čtyřletými nevidomými dětmi dělat, co nesmím říkat, a vůbec - abych se držela co nejvíc zpátky. Ten strach a ustrašenost, lež a šeď, zaslepenost lidí v instituci, která měla rozvíjet slepé děti! Ještě dnes si tu atmosféru dokážu vybavit.

 

S třicetiletým výročím návratu svobody se bude spojovat řada výročí nevládních organizací, které mohly vznikat a působit ve vzdělávání a sociální práci. Raduji se z té pestrosti. Před měsícem do naší zlínské pobočky zavítalo na návštěvu přes 30 lidí z ostravských sociálních služeb, které zřizuje město. Měli jsme si tolik co říct a sdílet. Zároveň jsme vnímali rozdílnost přístupů – co je ekonomicky smysluplné, co je efektivní, na co máme a nemáme peníze, na jaké potřeby veřejnosti svojí prací chceme odpovídat. Všechny nás ten rozhovor bavil, pestrost je přínosem. Společné hledání dává sílu pro vlastní směřování.

 

Do sociální práce stále přicházejí nová témata, výzvy a dilemata: sebeobhajoba lidí žijících se znevýhodněním, komunitní řešení sociálních problémů, sdílená ekonomika jako součást prevence chudoby. Je to pestré a je radost věnovat tomu pozornost. Je radost vnímat, že významným hybatelem změn jsou lidé v organizacích vzniklých na základě občanské odpovědnosti.

 

Co znamená pro můj život, že v mojí zemi se tak často dostávají k moci lidé bez studu, bez zásad a morálních hodnot? Rozčiluje mě to a stydím se za ně, ale nikdo tam nebude sedět na věky. Výročí slavím s vděčností za občanskou společnost a za práci mnoha nevládních organizací. Slavím ho s nadějí, že je spousta lidí, kteří aktivně a zodpovědně mění k lepšímu tuhle pestrou a svobodnou zemi.

 

Kateřina Pivoňková je ředitelka pobočky NADĚJE ve Zlíně.

 


Jsme vděčni za každý příspěvek na služby NADĚJE.

 


Méně...
 
Potřebujeme zákon o eutanazii?

Potřebujeme zákon o eutanazii?

26.10.19| Ilja Hradecký

Zúčastnil jsem se konference o eutanazii. Uskutečnila se 14. října 2019 v Poslanecké sněmovně. Jejím záměrem bylo připravit


Více...
 
Potřebujeme zákon o eutanazii?

Zúčastnil jsem se konference o eutanazii. Uskutečnila se 14. října 2019 v Poslanecké sněmovně. Jejím záměrem bylo připravit půdu pro předložení zákona o eutanazii. Pozvali na ni právníky z několika evropských států, žádného lékaře, žádného filosofa.

 

Hned na začátku bylo sděleno, že k příspěvkům nebude diskuse, ta bude odpoledne. Otázku můžeme napsat, a „pokud bude dost času, tak se o ní pobavíme“.

 

V úvodním příspěvku „Eutanázie – sémantika a terminologie“ jsem očekával vymezení pojmů. Josef Kuře z brněnské lékařské fakulty, který přednáší lékařskou etiku, mluvil k české veřejnosti, nechápu proč, anglicky. Rychlosti jeho řeči tlumočníci nestačili, přeložili každou druhou třetí větu. Mnoho jsem se nedověděl, i když jsem si překlad jeho příspěvku poslechl třikrát ze záznamu.

 

Přiznal, že na Masarykově univerzitě mají akademičtí pracovníci jiné porozumění pojmům. Na obrázcích z wikipedie (spíš bych očekával odkaz na vědeckou práci) ukazoval, že eutanazie je přítomná zejména v západním světě. Držel se zastaralé zavádějící terminologie, která nerozlišuje morální rozdíl mezi aktivní eutanazií (lékař zabije pacienta) a pasivní eutanazií (odstoupením od léčby).

 

Pochopil jsem, že pod eutanazii zahrnuje taky paliativní péči. Příspěvek zakončil slovy (doslovný přepis překladu): Mnoho lidí má strach, že nebudou dostatečně léčeni, že se jim bude dostávat přílišné nebo malé péče, ve skutečnosti máme dystanazii* a nemáme jaksi čísla, ale myslím si, a mnoho lékařů to potvrzuje, že většina lidí umírá právě kvůli dystanazii, což je špatná smrt. Neuvedl žádný výsledek výzkumu, jen „myslím si“.


Po něm vystoupili právníci z Nizozemí, Belgie a Lucemburska. Mluvili o pravidlech eutanazie v jejich zemích, ukázali statistiky. Uvedu jen několik detailů:

 

  • v Nizozemí lze eutanazie vykonat na dětech od 12 let,
  • v Belgii není omezení věku, vytvořili konstrukt „schopnost vyjádřit přání“,
  • lékař, který provedl eutanazii, to musí nahlásit, a teprve dodatečně komise posuzuje zákonnost – tedy v době, kdy je pacient mrtev a nic už nelze napravit,
  • v Nizozemí se dostal před soud jen jeden případ, prokurátoři to prý nechtějí dělat, aby lékaři neskrývali provedenou eutanazii,
  • eutanazii lze vykonat i bez explicitní žádosti pacienta (lékař rozhoduje sám o životě a smrti svého pacienta; lékař rozhoduje, kdo má právo žít a kdo ne).

 

V Nizozemí lékaři usmrtili nebo dopomohli k sebevraždě za rok 2018 celkem 6100 pacientů, z toho 430, to je 7 %, zemřelo nedobrovolně, lékař rozhodl bez jejich žádosti. To znamená, že o každé čtrnácté eutanazii rozhodl jen lékař bez vůle pacienta, možná proti jeho vůli.

 

Bylo mi úzko z toho, jak chladně a bez emocí se mluvilo o zabíjení lidí bezbranných a zranitelných. Dokonce dětí. Jen čísla, techniky a postupy, jako by nešlo o lidské životy.

 

Nebyl jsem dál schopen poslouchat další řečníky, před obědem jsem odešel.

 

Listina základních práv a svobod, která je ústavním zákonem, říká v článku 6: Každý má právo na život. Nikdo nesmí být zbaven života. Je v ní však nebezpečná klička, kterou by mohli propagátoři eutanazie zneužít: Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné.

 

Jsem přesvědčený, že zákon o eutanazii nepotřebujeme. Potřebujeme kvalitní paliativní péči. Jejím principem je kvalitní odborná léčba bolesti a řešení psychické, sociální a duchovní součásti pacientovy osobnosti. Trpící člověk potřebuje více péče a doprovázení v umírání. Smrt musí být chápána jako přirozená součást života.

 

Nedopusťme schválení zákona o eutanazii! Nedopusťme, aby lékaři beztrestně zabíjeli své pacienty!

 

                                 Ilja Hradecký je zakladatel a emeritní ředitel NADĚJE.



*Dystanázie - umělé a násilné prodlužování přirozeného procesu umírání léčbou, jejíž nevýhody z pohledu pacienta nebo jeho blízkých převažují nad jejími výhodami. Dystanázie, neboli zadržená smrt, je nepříjemným důsledkem uplatňování postupů vítězné medicíny v situacích, kdy potřeby umírajícího vyžadují paliativní přístup. Zdroj: Hospice.cz

 

 

 

 


Méně...
 
Sestra v nebezpečném terénu sociálních služeb

Sestra v nebezpečném terénu sociálních služeb

aneb příspěvek k Mezinárodnímu dni sester 12. 5.

10.05.19| Kateřina Pivoňková

Zdravotní sestry slaví svůj mezinárodní den a je to dobře. Každý máme svou zkušenost. Jak je to povzbuzující a uklidňující, když se v


Více...
 
Sestra v nebezpečném terénu sociálních služeb

Zdravotní sestry slaví svůj mezinárodní den a je to dobře. Každý máme svou zkušenost. Jak je to povzbuzující a uklidňující, když se v nemoci nebo starosti o blízkého nemocného setkáte se sestrou – zkušenou profesionálkou, která je zároveň laskavá a chápe vaši situaci. Všechno má perfektně zorganizované, její ruce jsou nadmíru šikovné, hlava bystrá, pamatuje si o vás i ostatních pacientech spoustu věcí.

 

Uplatnění zdravotních sester je velmi rozmanité. Jak to mají ty, které svojí prací spojují sociální a zdravotní péči? Od sester v domovech pro lidi ve stáří čekáme, že budou samostatně a na vlastní zodpovědnost činit dobrá a komplexní rozhodnutí v nejrůznějších situacích svých klientů. Koho volat, kdy volat, jak rychle volat, s kým bude konzultovat, jak zohlednit předem vyslovená přání. Taková sestra svým přístupem ovlivní hloubku toho, co se lékař o klientovi dozví, zda se dostane k dalším odborníkům, nebo naopak, zda nebude vláčen zbytečnými vyšetřeními. Čekáme od ní, že bude ošetřovat ve stejné kvalitě jako sestra v nemocnici, o nic míň. Je stejně dobrá, vzdělaná, schopná, ale na rozdíl od nemocniční sestry nemá za zády přítomné lékařské autority a před sebou má podstatně víc klientů.

 

Pohybuje se ovšem v nebezpečném terénu: rodina – klient – lékař – management. Rodina očekává zdravotní péči na stejné úrovni jako ve zdravotnickém zařízení. Klientů je na jednu sestru mnohem víc než v nemocnici, trpí vícero nemocemi, atypickými obtížemi, specifickými geriatrickými potřebami. Lékař je omezeně dostupný, očekává, že si setra poradí sama. Sestra mu je vděčná za konzultace po telefonu. Management sociálních služeb většinou zdravotnické části péče vůbec nerozumí a trápí se především snahou získat na odměny sestrám peníze ze zdravotních pojišťoven.

 

Sestra v sociálních službách je poslem i terčem zpráv, vysvětlování, osvěty, zprostředkování. Je hůře placená než sestra v nemocnici, jako by byla zdravotníkem „druhé kategorie“. Přesto čekáme, že bude předvídat kritické problémy péče a předejde zhoršení a zdravotním komplikacím. Pro zdravotní pojišťovny je absolutně nejlevnějším nástrojem, jak se postarat po zdravotní stránce o staré lidi a lidi s těžkým postižením.

 

Osm let praxe sestry u lůžka na chirurgickém oddělení nemocnice mě naučilo všímat si některých podobných rysů u žen, které si vyberou tuto profesi. Vysoká laťka smyslu pro odpovědnost, schopnost multitaskingu, rychlost rozhodování a rychlý krok. Pro nezdravotníky je to někdy docela nesnesitelné. Ještě více let praxe ředitelky v sociálních službách mě naučilo, že čím pevnější sepětí perfektní práce zdravotních sester a sociálních pracovníků, tím líp se žije křehkým starým lidem v sociálních službách.

 

Kateřina Pivoňková je ředitelka pobočky NADĚJE ve Zlíně.

 



Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi ve stáří.


Méně...
 
Dobrovolnictví po chlapsku

Dobrovolnictví po chlapsku

04.12.18| Kateřina Pivoňková

Dobrovolníci jsou lidé, kteří umějí darovat něco velmi vzácného – svůj čas. 


Více...
 
Dobrovolnictví po chlapsku

Dobrovolníci jsou lidé, kteří umějí darovat něco velmi vzácného – svůj čas. Většinou si jako dobrovolníka představíme ženu, která sedí u lůžka nemocného, povídá a naslouchá, předčítá, doprovází. To je skvělé. Ale může to být i jinak. Zrovna dnes, kdy si připomínáme Mezinárodní den dobrovolníků, mám chuť představit méně obvyklé dobrovolnictví: po chlapsku.

 

František a Jiří jsou dva muži v nejlepším věku, kteří rozhodně nemají času nazbyt. Přesto jednou za čtrnáct dní dojedou do místní potravinové banky, vyzvednou několik beden pomoci pro potřebné rodiny a jednotlivce. Přetřídí je a rozvezou tam, kam je potřeba. Aktuálně jde o konkrétní osamělé staré ženy nebo rodiny s více dětmi v insolvenci. Zabere jim to tak tři hodiny a je to práce pro chlapy. Je potřeba ji udělat.

 

Jeff je Angličan, který část roku žije v České republice a druhou část u sebe doma, v menším městě nedaleko Londýna. Když je tam, pravidelně dobrovolnicky vozí svým autem starší nebo nemocné lidi, kam potřebují. Doprovodí k lékaři, do obchodu, na úřady. Dělá to u nich prý mnoho lidí, kteří už jsou v důchodu, mají čas a chuť pomáhat. Je to prostě normální a navíc, až někdy oni budou potřebovat, jistě se také budou mít na koho obrátit. Jeff uvažuje jinak, než jsme zvyklí u nás. Vím o něm, že taky neváhá darovat na dobré účely svoje peníze. Řekl mi svojí roztomilou češtinou: „Nechci být jednou ta nejbohatší mrtvola na hřbitově.“

 

Antonia jsem potkala v italském Miláně při výcviku pro pracovníky nově vzniklých potravinových bank ve střední a východní Evropě. Svoji kariéru ukončil jako vysoký manažer v IBM. Když to přenechal mladším, rozhlížel se, co rozumného bude dělat. Teď jednou týdně na své velké motorce dojíždí do obrovského překladiště ovoce a zeleniny. S farmáři se už zná. Přebere od nich ovoce a zeleninu, které si prodejci a restauratéři nekoupili, a naloží vše do připraveného auta potravinové banky. Pak už odfrčí na své mašině s vědomím, že to má smysl.

 

Díky Bohu za každého, kdo dobrovolně, zadarmo a rád pomáhá zlepšovat svět a konkrétní životy. Už skoro třicet let žijeme ve svobodné zemi. Přesto jsme ještě v dobrovolnictví nedospěli tak daleko jako v jiných evropských zemích. Není to pro nás samozřejmé ani běžné. Možná je problém v tom, že jsme ještě neodkryli nejrůznější tváře dobrovolnictví. Potřebujeme přijít na to, co všechno na dobrovolnictví může lidi bavit. Dobrovolnictví nejen jako soucit a blízkost, ale také jako energická pomoc, fortel a zábava.

 

Kateřina Pivoňková je ředitelka pobočky NADĚJE ve Zlíně.



Jsme vděčni za každý příspěvek na služby NADĚJE.

 


Méně...
 
Jídlo jako paradox

Jídlo jako paradox

příspěvek k Mezinárodnímu dni za odstranění chudoby

16.10.18| Kateřina Pivoňková

Jak se měří chudoba? Složitými vzorečky se spoustou proměnných, které stejně nedokážou postihnout reálnou životní situaci člověka


Více...
 
Jídlo jako paradox

Jak se měří chudoba? Složitými vzorečky se spoustou proměnných, které stejně nedokážou postihnout reálnou životní situaci člověka nebo rodiny.

 

V Česku to máme spočítané takto: hranice příjmové chudoby je pro jednotlivce 11 195 korun, pro jednoho rodiče s dítětem do 13 let je to 14 553 korun. Pod hranicí příjmové chudoby žije necelý milion lidí. Průměrný důchod české staré ženy je 11 219 korun. Kolik žen však hospodaří s důchodem podprůměrným? K tomu připočítejme, že každý desátý člověk starší 15 let má exekuci. Jak se žije dětem, jejichž rodič je takhle zadlužen, a kolika dětí se to týká?

 

Hospodářský růst v naší zemi vůbec neznamená, že se všem lidem daří lépe. Své o tom víme v potravinových bankách. Ve světě zachraňují jídlo a sytí hladové od šedesátých let minulého století. První česká potravinová banka vznikla v devadesátých letech v pražské NADĚJI, v posledních třech letech jí najdete konečně v každém kraji.

 

Za rok 2017 potravinové banky v Čechách a na Moravě zachránily 2 336 tun jídla před vyhozením a rozdaly je 96 000 lidí, kteří nemají dostatek. Nejde jen o pomoc těm, kteří si nemůžou dovolit denně pořádné jídlo. Stejně důležitý je dopad na životní prostředí, které ničíme likvidací potravin.

 

V Česku se ročně vyhodí přes 700 000 tun jídla. Nesvádějme to na supermarkety a výrobce. Nejvíc vyhodíme v domácnostech, z našich přeplněných lednic. To, jak se chováme k jídlu, má své dopady na planetu, na které chceme žít. Třetina světové obdělané zemědělské půdy vyprodukuje potraviny, které nikdy nikdo nesní. Při likvidaci odpadu potravin se ročně spotřebuje množství vody, které odpovídá velikosti tří Ženevských jezer, a vyprodukuje 8 procent množství globálních emisí skleníkových plynů.

 

To jsou paradoxy našeho zcela běžného života, naší denní reality. Tady víc než jinde platí výzva: „Mysleme globálně a jednejme lokálně!“ Víte o lidech nebo celých rodinách, které nemají dost jídla? O dětech, které nemají zaplacené obědy ve škole? Je čas zajímat se o činnost nejbližší potravinové banky. Upozorňujte komunální politiky a úředníky na možnost pomáhat prostřednictvím potravinových bank. Informujte obchodníky, kteří likvidují potraviny a netěší je to. Lepší je darovat, než vyhazovat. Lepší je chránit, než ničit.

 

Kateřina Pivoňková je ředitelka pobočky NADĚJE ve Zlíně a místopředsedkyně Potravinové banky ve Zlínském kraji.

 

 

 


Jsme vděčni za každý příspěvek na služby NADĚJE.

 


Méně...