BLOG

Děti v exekuci

Děti v exekuci

21.03.19 | Ohrožené děti | Ilja Hradecký
Do sociálních služeb přicházejí mladí lidé, které si po dovršení plnoletosti našel exekutor. Někteří si nadělali dluhy po patnáctém
Více...
 
Děti v exekuci

Do sociálních služeb přicházejí mladí lidé, které si po dovršení plnoletosti našel exekutor. Někteří si nadělali dluhy po patnáctém roce věku, často u mobilních operátorů. Jistě mohli počítat s tím, že je někdy budou muset zaplatit. O těch dnes mluvit nechci.

 

Někteří se však zadlužili už v dětství, ani to netušili. Od narození třeba neplatili poplatky za popelnice, tzv. místní poplatek. Anebo nezaplatili při pobytu v nemocnici regulační poplatek, který se vybíral do roku 2014. Nemohli, neměli žádný majetek, neměli vlastní příjem. Selským rozumem chápáno, rodiče zanedbali vyživovací povinnost. Žel, naši zákonodárci selský rozum pravděpodobně nepoužili.

 

Problému místního poplatku za popelnice se věnuje advokátka, která pro bono (bezplatná právní pomoc pro veřejné dobro) zastupuje dětské dlužníky. Dlouhé tři roky apelovala na poslance, až se jí podařilo v roce 2015 dosáhnout novely zákona, která zavedla jednoduché pravidlo, že za děti platí rodiče. Jinými slovy: když je poplatník nezletilý, vyměří se místní poplatek jeho zákonnému zástupci. Tím se dosáhlo toho, že nové dluhy za popelnice dětem vznikat nebudou. Díky, paní Aleno Vlachová!

 

Ústavní soud v roce 2017 označil dřívější zákon jako protiústavní, nález Ústavního soudu říká, že soudy porušily práva dětí. Staré dluhy však stále zůstávají na dětech, vzniklé exekuce zastaveny nejsou.

 

Časté jsou případy černých jízd veřejnou dopravou. Někdy rodiče dětem nedávali peníze na dopravu, dokonce je při jízdě načerno doprovázeli. Jak se mají děti dostat do školy, když jim rodiče nepořídí tramvajenku a na jízdenku peníze nemají? Za devět let školní docházky je může revizor zkontrolovat i víckrát.

 

Co následuje? Dopravní podnik předá nezaplacenou pokutu advokátovi, advokát exekutorovi, exekutor koná. Odměny se navýšily v roce 2006 pro advokáty přibližně na deset tisíc, pro exekutory asi na sedm tisíc. Z jízdenky za pár korun a pokuty za několik stovek je najednou nějakých dvacet tisíc. Za pět šest jízd na černo se snadno dostaneme nad sto tisíc korun. Odměny se sice od té doby snížily, ale dřívější exekuce stále pokračují. Pohledávky od dopravních podniků začaly vykupovat vymahačské firmy. Státem podporovaný byznys s chudobou!

 

Člověk odchází z dětského domova jen s kufříkem osobních věcí a trochou peněz pro začátek a musí si najít bydlení a práci. Když se mu to podaří a dostane první mzdu, sebere mu ji exekutor kvůli tomu, že v sedmi nebo osmi letech jel do školy načerno. Bez pomoci se z toho nedostane, bude přežívat v šedé zóně, ne-li za hranou zákona. Systém si počká na plnoletost a pak ho pošle přímo do exekuce!

 

Stát si vytváří bezdomovce jen kvůli tezi, že „za dluhy je odpovědný sám dlužník, nikoli třetí osoby, tedy např. rodiče.“ Může stát spravedlivě chtít po dítěti, aby domyslelo důsledky jízdy na černo, když to nedomyslí ani jeho rodiče? Mám za to, že dluhy by měl platit ten, kdo je zavinil, tedy rodiče, kteří zanedbali péči o své dítě.

 

V Česku mohou být uvaleny exekuce za dluhy i na předškolní děti a ony musejí splácet dluhy, které nezpůsobily. U soudu je nemá kdo zastupovat, rodiče se nestarají a stát je aktivně vytlačuje na okraj společnosti.

 

Nedávno představila poslankyně Kateřina Valachová návrh novely insolvenčního zákona, který by měl usnadnit oddlužení v případech dluhů vzniklých v dětství. Je to dobře. Přesto jde jen o zmírňování následků, ne o odstranění příčin. Za dluhy dětí do určitého věku by měli odpovídat jejich rodiče. Platit výdaje spojené s potřebami dětí přece patří k vyživovací povinnosti. O věkové hranici je možné diskutovat.

 

V mém dětství se bralo za samozřejmé, že rodiče odpovídají za výchovu svých dětí a ručí za škody, které způsobí. Jako malému klukovi se mi několikrát podařilo rozbít někomu v ulici okno. Někdy míčem, jindy sněhovou koulí. Tatínek nejdřív uplatnil přiměřený výchovný prostředek (paní Džamila by žasla, jak účinný!) a potom napravil škodu, kterou jsem způsobil. Pamatuju si, že jednou nesl sousedčino okno ke sklenáři. Pokládal to za spravedlivé.

 

Náš stát má podle Úmluvy o právech dítěte, ke které se zavázal v roce 1991, povinnost respektovat nejlepší zájem dítěte. Je žádoucí, aby tak konečně začal konat v případech dětských dluhů.

 

 

Ilja Hradecký je zakladatelem a emeritním ředitelem NADĚJE

 


Jsme vděčni za každý příspěvek na službu dluhových poraden.

 


Méně...
 

Čeká nás éra starých chudých žen?

05.02.19 | Lidé ve stáří | Kateřina Pivoňková
 
Čeká nás éra starých chudých žen?

Obyvatelstvo v Evropě stárne. Rodí se málo dětí a zvyšuje se věk dožití. Ženy žijí déle než muži. V České republice je to takto: porodnost klesla pod 1,6 dítěte na jednu ženu, což je pod hranicí prosté reprodukce. Muži se dožívají průměrného věku 76 let, ale ženy 82 let. Průměrný starobní důchod u mužů je 13 000 korun, u žen 10 000 korun. Ženy jsou tedy podstatně víc ohrožené chudobou ve stáří. Říká se, že nás čeká éra starých chudých žen.

 

Ale pojďme k ženám mladým, respektive v reprodukčním věku. Rozdíl mezi výdělkem mužů a žen (gender pay gap) je 22 procent - druhý největší v Evropě. Za námi je už jen Estonsko. Náklady na výchovu jednoho dítěte do dospělosti se odhadují na 1 – 1,5 milionu korun. Každé druhé manželství se rozpadá. Těžko odhadnout, kolik žen samoživitelek postrádá přiměřený finanční podíl otce dítěte na saturování jeho potřeb.

 

Tři konkrétní situace: moje sedmdesátiletá dobrá známá pobírá důchod 9 100 korun. Přitom porodila a vychovala tři děti, všichni dnes pracují, mají rodiny se dvěma nebo třemi dětmi, odvádí daně. Já vím, koeficienty, doba pojištění, procentní výměra, prostě to na vyšší důchod nevyšlo. Přijde vám to v pořádku? Nedala téhle zemi dost na to, aby teď nemusela být „nízkopříjmová“ seniorka?

 

Situace druhá: případová konference na odboru sociálně právní ochrany dětí v malém městě. Osamělá máma se dvěma dětmi, problémy ve škole, peníze nestačí na bydlení, nedaří se udržet si práci, vznikají dluhy. Sociální pracovníci, učitelé, všichni zúčastnění tlačí na matku, co všechno je potřeba ve prospěch dětí udělat. Kde je otec? Byl vůbec přizván, nebo se s ním už automaticky nepočítá? Kdo z obou rodičů bude asi mít ve stáří lepší příjem?

 

Situace třetí: Manželé středního věku se třemi dětmi se v bance ptají na možnost spotřebitelského úvěru. Ačkoliv žena vydělá podobně jako její manžel, úvěr je jí nabídnut mnohem nižší než muži. Zřejmě proto, že v případě rozvodu jí zůstanou děti, mnohem vyšší náklady a hrozí jí propad do chudoby a neschopnosti splácet.

 

Co když představa života staré chudé osamělé ženy podvědomě negativně ovlivňuje touhu mladé ženy mít víc dětí? Ta vysoká pravděpodobnost, že jako žena matka nevydělám to co muž a vstříc stáří půjdu s podstatně horšími materiálními vyhlídkami? Copak se to nedá změnit? Můj kamarád matematik říká: „Na to by musela stačit změna jednoho výpočtového vzorce.“

 

Chci věřit, že členy nově sestavené důchodové komise zajímá, že postupně vymíráme, že mnoho žen nemá chuť a odvahu mít víc dětí. Chci věřit, že v komisi jsou ženy odbornice, které vnímají tento problém. Začít by se mohlo třeba tím, že by lidé mohli část svého odvodu na sociální pojištění nasměrovat konkrétně na zvýšení důchodů svých rodičů.

 

Je to nespravedlivé. Nejsme schopni vyrovnat celoživotní příjmový příkop mezi ženami matkami a muži. Možná i proto je naše země odsouzena k vymírání.

 

Kateřina Pivoňková je ředitelkou pobočky NADĚJE ve Zlíně

 



Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi ve stáří.

 


Méně...
 
Lidská práva jako výbava na cestu

Lidská práva jako výbava na cestu

10.12.18 | Lidé s handicapem | Kateřina Pivoňková
První článek Všeobecné deklarace lidských práv začíná: „Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní v důstojnosti a právech.“
Více...
 
Lidská práva jako výbava na cestu

První článek Všeobecné deklarace lidských práv začíná: „Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní v důstojnosti a právech.“

 

Marek se před dvaceti lety narodil svobodný a ostatním rovný v důstojnosti a právech. Bylo to zjevné postižení miminka, osamělost mladé maminky, nebo nedostatek rodinné soudržnosti, co dostalo malého Marka do kojeneckého ústavu a pak do dětského domova? Nenaplnilo se jeho právo na dětství v původní rodině, ani na inkluzivní vzdělávání mezi ostatními dětmi. Přestože celé dětství a dospívání strávil v institucích, naštěstí se mu dostalo laskavé péče. Jeho vychovatelé uměli pracovat s dítětem s lehkým mentálním postižením s autistickými rysy a poruchami přizpůsobení.

 

Pak přišla dospělost a s ní „dobrý úmysl“ na omezení svéprávnosti. Návrh zněl: omezit Marka při jednáních s institucemi, při řešení vlastního bydlení a určení místa pobytu a také při nakládání s finanční hotovostí. To Marek už několik měsíců žil v chráněném bydlení. Tady jsme uvažovali jinak. Ať je Marek svobodný a rovný ostatním v důstojnosti a právech. S pomocí to dokáže a je to správné.

 

Soudkyně okresního soudu tak rozhodla. Marek uzavřel se zlínskou NADĚJÍ smlouvu o nápomoci při rozhodování a právním jednání. Žádné omezení svéprávnosti se nekoná. Žije svůj život svobodně a zodpovědně tak, jak sám uváží. Soudkyně hleděla víc ke svobodě a lidskému právu na důstojnost, než na posudky, staré zátěže, obavy ze zneužití. Pro všechny účastníky to znamenalo mimořádnou zkušenost.

 

Je to jen jeden příběh, jeden život jednoho mladého muže.

 

Přední česká filosofka 20. století Božena Komárková ve své knize Lidská práva píše: „Lidská práva od svých osvícenských počátků až po poslední dokumenty OSN jsou výbavou člověka na cestu nedokonalým světem a pomocí, aby mohl žít odpovědně. Svoboda je těžkým darem.“

 

Lidská práva jako výbava na cestu – zvláštní obraz, tak aktuální. Jsou výbavou sociálním pracovníkům, když se vydávají na společnou cestu se svými klienty. Jsou navigací všem, kteří rozhodují o druhých lidech. K 70. výročí podpisu Všeobecné deklarace lidských práv si můžeme přát: Pojďme tuhle výbavu používat, když vedeme debatu o sociálním bydlení, o inkluzivním vzdělávání, o problému uprchlictví, o podmínkách života ve vyloučených lokalitách. Svoboda, ve které žijeme, je totiž těžkým darem. Žádá po nás, abychom ji přáli a vymáhali i pro druhé.

 

Kateřina Pivoňková je ředitelkou pobočky NADĚJE ve Zlíně.

 

 


 


Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi s handicapem.

 


Méně...
 
Dobrovolnictví po chlapsku

Dobrovolnictví po chlapsku

04.12.18 | Naděje | Kateřina Pivoňková
Dobrovolníci jsou lidé, kteří umějí darovat něco velmi vzácného – svůj čas. 
Více...
 
Dobrovolnictví po chlapsku

Dobrovolníci jsou lidé, kteří umějí darovat něco velmi vzácného – svůj čas. Většinou si jako dobrovolníka představíme ženu, která sedí u lůžka nemocného, povídá a naslouchá, předčítá, doprovází. To je skvělé. Ale může to být i jinak. Zrovna dnes, kdy si připomínáme Mezinárodní den dobrovolníků, mám chuť představit méně obvyklé dobrovolnictví: po chlapsku.

 

František a Jiří jsou dva muži v nejlepším věku, kteří rozhodně nemají času nazbyt. Přesto jednou za čtrnáct dní dojedou do místní potravinové banky, vyzvednou několik beden pomoci pro potřebné rodiny a jednotlivce. Přetřídí je a rozvezou tam, kam je potřeba. Aktuálně jde o konkrétní osamělé staré ženy nebo rodiny s více dětmi v insolvenci. Zabere jim to tak tři hodiny a je to práce pro chlapy. Je potřeba ji udělat.

 

Jeff je Angličan, který část roku žije v České republice a druhou část u sebe doma, v menším městě nedaleko Londýna. Když je tam, pravidelně dobrovolnicky vozí svým autem starší nebo nemocné lidi, kam potřebují. Doprovodí k lékaři, do obchodu, na úřady. Dělá to u nich prý mnoho lidí, kteří už jsou v důchodu, mají čas a chuť pomáhat. Je to prostě normální a navíc, až někdy oni budou potřebovat, jistě se také budou mít na koho obrátit. Jeff uvažuje jinak, než jsme zvyklí u nás. Vím o něm, že taky neváhá darovat na dobré účely svoje peníze. Řekl mi svojí roztomilou češtinou: „Nechci být jednou ta nejbohatší mrtvola na hřbitově.“

 

Antonia jsem potkala v italském Miláně při výcviku pro pracovníky nově vzniklých potravinových bank ve střední a východní Evropě. Svoji kariéru ukončil jako vysoký manažer v IBM. Když to přenechal mladším, rozhlížel se, co rozumného bude dělat. Teď jednou týdně na své velké motorce dojíždí do obrovského překladiště ovoce a zeleniny. S farmáři se už zná. Přebere od nich ovoce a zeleninu, které si prodejci a restauratéři nekoupili, a naloží vše do připraveného auta potravinové banky. Pak už odfrčí na své mašině s vědomím, že to má smysl.

 

Díky Bohu za každého, kdo dobrovolně, zadarmo a rád pomáhá zlepšovat svět a konkrétní životy. Už skoro třicet let žijeme ve svobodné zemi. Přesto jsme ještě v dobrovolnictví nedospěli tak daleko jako v jiných evropských zemích. Není to pro nás samozřejmé ani běžné. Možná je problém v tom, že jsme ještě neodkryli nejrůznější tváře dobrovolnictví. Potřebujeme přijít na to, co všechno na dobrovolnictví může lidi bavit. Dobrovolnictví nejen jako soucit a blízkost, ale také jako energická pomoc, fortel a zábava.

 

Kateřina Pivoňková je ředitelkou pobočky NADĚJE ve Zlíně.



Jsme vděčni za každý příspěvek na služby NADĚJE.

 


Méně...
 
Má práce zubařky pro lidi bez domova

Má práce zubařky pro lidi bez domova

21.11.18 | Lidé bez domova | Daniela Šebestová
  Lákalo mě vyjet s Lékaři bez hranic do oblastí, kde je potřeba dentální péče. Nakonec přišla příležitost pomoci přímo doma.
Více...
 
Má práce zubařky pro lidi bez domova

 

Lákalo mě vyjet s Lékaři bez hranic do oblastí, kde je potřeba dentální péče. Nakonec přišla příležitost pomoci přímo doma.

 

V září 2015 se mi ozval Jan Kadlec, ředitel pražské pobočky neziskové organizace NADĚJE. Prosil mě o pomoc se zařízením stomatologické ambulance v Praze. Protože jsem dva roky předtím zařizovala tu svou v Tanvaldě v Libereckém kraji, měla jsem vše v živé paměti a ráda jsem pomohla. Během šesti měsíců vznikla ordinace zubního lékaře pro lidi bez domova ve středisku U Bulhara. Toto středisko už fungovalo delší dobu - bylo zde denní centrum, ordinace praktického lékaře, gynekologa, psychologa a psychiatra - a tak šlo jen o rozšíření o další obor.

 

Myslela jsem, že zařízením ordinace naše spolupráce skončí, ale protože jsme nemohli najít žádného stomatologa, který by zde chtěl pracovat, rozhodla jsem se dojíždět jednou za čtrnáct dní na čtyři hodiny odpoledne. Otevřeli jsme v březnu 2016. Média to docela zajímalo - jak asi vypadá ordinace pro bezdomovce?

 

Byla to pro mě úplně nová zkušenost. Šlo sice jen o akutní péči, takže pohotovostní službu, ale pacienti byli převážně klienti NADĚJE - většinou lidé z ulice nebo z azylových domů. Lidé bez pojištění, kteří ale už navštěvovali denní centrum nebo i ordinace praktického lékaře NADĚJE, a tak se dozvěděli o tom, že by si měli zajít také na zubní.  

 

Velice brzy jsem pochopila, proč NADĚJE tolik stála o to zařídit si vlastní ambulanci. Na běžných pohotovostech to funguje tak, že se péče buď nárokuje vaší zdravotní pojišťovně, nebo si ji zaplatíte sami přímo na místě. A tak někteří zdejší klienti ani na pohotovost nešli, nebo nebyli ošetřeni. Tady v NADĚJI, pokud klient nemá pojištění, hradí se péče z dotací či sponzorských darů.

 

Mě to tu vždy bavilo. Byla to pěkná interdisciplinární spolupráce - měla jsem náhled do celé léčby klienta i v jiných oborech, byla jsem tedy připravena a přibližně věděla, o koho jde. Často nám klienty odeslal praktik nebo i psycholog. Podařilo se nám spoustu klientů sanovat, takže mají ústa bez infekce, nejsou ze stomatologického hlediska ohroženi, a tudíž nebudou muset navštívit pohotovostní služby jinde v Praze.

 

Vím, že se na středisko U Bulhara někdy veřejnost dívá skrz prsty, ale popravdě já jsem ráda, že situaci NADĚJE takto řeší. Lidí na ulici je čím dál víc, ať už vlastní vinou, nebo zadlužením, nebo po návratu z věznice, z nešťastné lásky - těch příběhů jsou mraky. Je potřeba zajistit jim péči. Pokud to nikdo neudělá, přitíží se nemocnicím a celá léčba každého takového člověka se extrémně prodraží. Nehledě na sociální úroveň.

 

Pracovníci NADĚJE se snaží klienty motivovat k návratu zpátky do běžného života. Pomáhají jim vyřídit si základní náležitosti jako platný občanský průkaz, zdravotní pojištění, bydlení v azylovém domě, psychicky je podporují v boji proti závislostem a tak dále. Má to smysl a ráda se sem jednou po mateřské dovolené vrátím.

 

Díky.

 

Daniela Šebestová je praktická zubní lékařka.



Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi bez domova.

 


Méně...
 
Když ne lidští, buďme alespoň chytří

Když ne lidští, buďme alespoň chytří

12.11.18 | Lidé bez domova | Gabriela Sčotková
„Tramvaj není noclehárna.“ „Pořádek proti anarchii.“ „V klinice se léčí, v klinice se nefetuje.“ Video zdrogovaného mladého
Více...
 
Když ne lidští, buďme alespoň chytří

„Tramvaj není noclehárna.“ „Pořádek proti anarchii.“ „V klinice se léčí, v klinice se nefetuje.“ Video zdrogovaného mladého muže doplněné o větu: „Ten taky půjde volit?“ Návrh novely přestupkového zákona umožňující vyhostit „potížistu“ z území obce nebo městské části, pokud spáchá tři vážné přestupky. „Nepřizpůsobiví nesmí obtěžovat slušné občany.“

 

To je jen krátký výčet letošních předvolebních hesel a témat. Nepřibližujeme se k Maďarsku, které bezdomovectví, tedy život na ulici, zakázalo prostřednictvím změny v ústavě?

 

A jak si to vláda Viktora Orbána představuje? V ulicích Maďarska podle dostupných odhadů žije něco mezi dvaceti a třiceti tisíci lidmi bez domova, kapacita lůžek v azylových domech, útulcích a ubytovnách je zhruba devatenáct tisíc. O životě v takových ubytovacích zařízení nelze mluvit ani jako o uspokojivém. Co s těmi lidmi bude? Budou zavíráni do vězení? Nemusíme být ekonomové, abychom si spočítali, že by tak došlo k drastickému navýšení rozpočtu. Ať se nám to líbí nebo ne, člověk ve vězení něco stojí, a to budou platit občané Maďarska.

 

Dobře, bezdomovec si pobyde chvilku v „chládku“. Pro člověka žijícího na ulici v létě v zimě asi nic drastického. Pak vyjde ven a světe div se, s velkou pravděpodobností nebude mít pořád kde bydlet. Jeho sociální situace bude stejná, nebo spíše horší. Bude mít totiž „flastr“, takže jeho znovuzapojení na trhu práce bude velmi omezené, ne-li nemožné. Bude tedy žít dál na ulici, pravděpodobně v podmínce, a bude jen otázkou času, kdy ho pokutují muži zákona. On pokutu nebude mít šanci uhradit, protože nebude mít z čeho, a zase na chvíli pobyde ve vězení. Tak to půjde dokola a výdaje Maďarska budou zbytečně narůstat. Nakonec to povede k další nesmyslné kriminalizaci lidí bez domova, kteří budou viněni z úpadku ekonomiky. Co bude dalším řešením? Levné lágry s dozorci?

 

Nebo existuje jiná možnost. Bezdomovci už v Maďarsku nebudou chtít žít a půjdou o dům, v tomto případě o stát, dál. Maďarsko si zažilo uprchlickou krizi a teď, když už toto ožehavé téma není tak ožehavé, budou uprchlíky dělat z vlastních občanů.

 

Mnozí z bezdomovců trpí duševními poruchami, závislostmi, jsou staří, nemocní nebo doživotně zadluženi. Tito lidé pak propadávají už tak děravým sociálním sítem. Orbánova vláda je nechá spadnout až na dno a pořádně tvrdě. Proti bezdomovectví se v tomto případě bojuje tak, že se postaví mimo zákon. Může takovým způsobem uvažovat chytrá společnost?

 

Chytrá společnost dělá vše proto, aby lidé bez domova nebyli, a pokud jsou, tak jim zajistí přístup k sociálním službám a k sociálnímu bydlení. Poslední, co by chytrou společnost napadlo, je, aby lidi bez domova kriminalizovala.

 

Žijeme v tomto ohledu ve zvláštní době, ať už v Maďarsku nebo v České republice. Naše současná vláda zametla zákon o sociálním bydlení pod stůl, a to přesto, že se k jeho přijetí zavázala v programovém prohlášení. Pro většinu nevládních organizací je to mílový krok zpět. Doufám, že se stejně dlouhými kroky nebudeme přibližovat k Maďarsku a že nedojdeme do fáze, kdy budeme v ústavě definovat pojem „slušný občan“.

 

Gabriela Sčotková je vedoucí azylového domu NADĚJE v Praze.

 

Text vyšel v Deníku Referendum.

 

 

 


Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi bez domova.

 


Méně...