Archiv zpráv

Noclehárna Na Slupi pomáhá už 18 let. Nabízí mužům bez domova přespání v bezpečném prostředí za nízký poplatek a často jim tak pomůže překonat krizové situace v jejich životech.

Ubytovaní pánové zde mohou přenocovat, uchovat si své osobní věci, dodržovat osobní hygienu, vyprat si oblečení a připravit si jídlo ve sdílené kuchyňce. Pravidelně docházejí na konzultace k sociálním pracovníkům na denní centrum, kde s jejich podporou hledají řešení své situace.

Každý rok zde nocleh pomůže v průměru 140 lidem, z nich je 11 % ve věku 65 a více let. Průměrně zde muži přespávají 34 dní za sebou.

Pomáhejte s námi dávat NADĚJI lidem bez domova v Praze: https://www.darujme.cz/projekt/1060

Na začátku letošního roku jsme v Terezíně otevřeli Centrum duševního zdraví pro děti a mládež. Jak po deseti měsících vypadá jeho provoz?

V Centru poskytujeme bezplatnou pomoc jak dětem, které již mají diagnostikováno duševní onemocnění, mají svého psychiatra a jsou v procesu léčby, tak rovněž dětem, které jsou ohroženy tím, že by u nich mohlo propuknout duševní onemocnění. V obou případech nabízíme socioterapeutickou podporu dítěti i rodičům, neboť náročná situace nezletilého se promítá do fungování celého rodinného systému.

Naším dlouhodobým cílem je komplexní, ucelená a včasná péče. Z tohoto důvodu jsme od září rozšířili náš tříčlenný tým sociálních pracovníků o pozici zkušeného rodinného terapeuta, který začne pomáhat při rozkrývání složitějších problémů, abychom předcházeli zhoršení zdravotního stavu dětí a jejich hospitalizace do psychiatrických léčeben.

V současné době pracujeme na území okresu Litoměřice s 40 klientskými rodinami, čímž je naše kapacita v podstatě naplněna. „Musíme psát lidi do pořadníku. Není to pro nás komfortní situace, protože rodiče, kteří nás kontaktují, jsou často zoufalí a volají o pomoc. Psychiatrická péče o děti a mládež v tuto chvíli v Česku selhává,“ popisuje vedoucí Centra Robert Krejčí.

U našich klientských dětí nejčastěji řešíme následujícími problémy: sebepoškozování a sebevražedné tendence, poruchy příjmu potravy, deprese a úzkosti, závislost na sítích, šikana, agresivní chování či problémy se sexuální orientací.

Naše cílová skupina jsou děti od 7 do 18 let. Nejvíce klientů ale v současné době máme ve věku od 14 do 15 let. Je to období, kdy dospívající hledají sami sebe a často se u nich vlivem různého napětí a stresu mohou objevit psychické problémy.

Pan Adam, který pobírá plný invalidní důchod, přišel do naší duhové poradny NADĚJE v Klášterci nad Ohří na začátku letošního roku v doprovodu své matky. Sužovaly ho dluhy, které neměl jak splácet.

Kromě finančních závazků ho již od dětství trápí psychiatrické onemocnění a vada srdce, kvůli níž musel podstoupit několik operací.

Po rozvodu rodičů zůstal pan Adam u svého otce, který ho dotlačil do několika krátkodobých půjček. Klient svému otci věřil, i z důvodu nemoci nebyl sám schopen vyhodnotit možnosti svého splácení. Bohužel rychle upadl do dluhové pasti.

Pan Adam začal situaci řešit po přestěhování se ke své matce, která se mu stala velkou oporou nejen v řešení jeho závazků. Když do naší dluhové poradny přišel poprvé, měl již exekuce i na invalidní důchod. Společně jsme dohledali a zmapovali veškeré příjmy a závazky, udělali výpis exekucí a kontaktovali exekutory a věřitele. Díky tomuto postupu jsme zjistili, že klient má až 18 exekucí. Podařilo se nám zajistit všechny zákonem požadované doklady a následně jsme podali návrh na insolvenci.

Věřitelé do insolvence přihlásili 26 pohledávek v celkové výši půl milionu korun.

Pan Adam od letošního července pravidelně hradí splátky. Vzhledem k jeho zdravotnímu stavu mu bude oddlužení ukončeno už za tři roky a zbytek dluhů mu bude odpuštěn. Naše včasná intervence a podpora matky pomohla klientovi zvládnout jeho nepříznivou životní situaci.

Pokud chcete pomoci podobným lidem, přispějte na práci našich dluhových poraden: www.darujme.cz/dluhovkynadeje.

V předchozích příspěvcích jsem se pokusila přiblížit, z jakého prostředí pochází naprostá většina lidí bez domova, a nastínit, jaké dopady vyrůstání v takových podmínkách může mít.

Všeprostupující pocity nejistoty, nestability, nedůvěra ve svět či sám sebe, se pak v dospělosti můžou demonstrovat v různých podobách – deprese, úzkosti, zneužívání nebo závislost na návykových látkách apod.

A nyní bych ráda poskytla náhled právě na tyto duševní neduhy, kterými v plné škále trpí samozřejmě i lidé bez přístřeší. Jejich léčba je však v tomto prostředí mnohem komplikovanější.

Pan Ondřej má slzy v očích a říká, že už se mu nechce žít. Nemá nic než to, co má právě na sobě a pár věcí v batohu. K tomu kupu dluhů a na omezený čas místo v našem azylovém domě. Nechtěl to tak, ale jinak to nezvládl. Dělal vše, čeho byl v danou chvíli schopen. A když mi vypráví, jak se pomalu celý jeho život bortil, už se mu slzy valí po tváři.  

Radek, kterému je jen 32 let, mi povídá, že nevidí ze své situace žádné jiné východisko, než to „tady“ skončit. Nemá nikoho, o koho by se mohl opřít nebo komu by na něm záleželo – takto to ze svého pohledu, zakaleného depresí, vnímá.  

Pro léčbu deprese je nezbytně nutný řád (struktura dne), klid, pravidelný spánek a ideálně také člověk, se kterým můžu sdílet svůj vnitřní svět. Co z toho člověk může nalézt “na ulici”?  

Léčit depresivní onemocnění na ulici (nebo třeba v azylovém domě) je, jako bychom poslali člověka závislého na alkoholu, aby se léčil v hospodě. Lidem, kteří vyhledávají naši pomoc, chybí obecně řád v životě. U člověka, který navíc trpí depresí, je tedy dvojnásob náročné vytvořit denní strukturu oproti člověku většinové populace. A nemají žádné opěrné body ani nikoho, kdo by jim denní řád pomáhal dodržovat. Jejich život se odehrává minutu po minutě. Nemají žádné plány ani cíle.  

Klid a ticho na ulici? V azylovém domě? To můžeme nazvat světlou výjimkou. S tím jde samozřejmě ruku v ruce kvalitní spánek. Při nocování na ulici o tom snad není třeba ani uvažovat. V azylových domech (či noclehárnách) žijí různí lidé (a mnoho lidí). Mají své různé potřeby a potíže. Vznikají zde konflikty, hádky. Každý přichází do pokoje v jiný čas, během noci někdo odchází či vstává. Nikdy tu nikdo není sám. Soukromí je na hony vzdálené privilegium.

Lidem bez domova tedy bohužel chybí všechny základní předpoklady, které by vedly k alespoň částečné úlevě od depresivních, příp. úzkostných stavů.  

Co jim tedy zbývá? V úvahu přichází samozřejmě medikace. Která ale sama o sobě depresi neléčí. A cesta k ní je pro lidi na ulici z mnoha důvodu delší než pro běžnou populaci. Naprosto nejsnazším a nejrychlejším antidepresivem, instantní úlevou od bolesti existence, jsou pro člověka bez domova alkohol či benzodiazepiny. V takovém případě se však člověk samozřejmě rázem dostává do nového problému.

Text: Mgr. Pavlína Zoubková, psycholožka

Foto: ilustrační z archivu NADĚJE

Sledujte náš seriál o duševním zdraví lidí bez domova. Další příspěvek od Pavlíny přidáme příští týden.

V České republice si dnes připomínáme Den stromů. NADĚJE v Praze taky jeden má. Je to lípa zelená, zasazená u příležitosti 20. výročí vzniku naší organizace. Už je to tedy 12 let a ode dne usazení do země povyrostla, že?  

Pokud máte rádi přírodu, určitě nám dáte za pravdu, že působí příznivě na lidskou psychiku, dobře si v ní odpočineme a v každém ročním období nás okouzluje svými proměnami.

Stromy mají ale i zcela praktické a pro život na zemi nepostradatelné schopnosti, filtrují vzduch, zvlhčují ovzduší, vyrovnávají teplotní extrémy, tvoří kyslík, tlumí hluk a mnohé další. 

Sázejme stromy a važme si jich.

Neopomenutelná část lidí bez domova prožila buď celé, nebo významný kust svého dětství v ústavní péči. V kojeneckých ústavech (mimochodem ČR je poslední zemí v EU, kde tyto instituce fungují) či dětských domovech.

A právě proti kojeneckým ústavům mnoho odborníků také ostře brojí.

Proč?

Protože dítě, již od prvních měsíců věku, potřebuje jednoho „svého“ člověka.

Takového, který odpovídá na všechny jeho potřeby – nakrmí, přebalí, utěší, pochová, pohladí.

Takového, k němuž si může vytvořit silnou citovou vazbu. Z toho pak čerpá celý život ve svých vlastních vztazích, při zvládání svých emočních projevů apod.  

V ústavním prostředí toto bohužel získat nemůže.  

V žádném případě to neznamená, že daný kojenecký ústav nebo dětský domov neposkytuje dobrou péči. Poskytuje. Ale není dostatečná vzhledem k tomu, co malé dítě nebo dospívající jedinec skutečně potřebuje. Na to nemá kapacity.

V souvislosti s ústavní péči se často mluví o tzv. poruše attachmentu. To je právě ono nedostatečné naplnění potřeby mít jednu pečující osobu, která má – zjednodušeně řečeno – dítě naučit porozumět sobě i světu, a sebe i svět zvládat a orientovat se v něm. Když toto ve velmi raném dětství člověk nedostane, jen velmi obtížně se to dohání. A svět a svůj život pak takový člověk nemusí „ukočírovat“.

Celá problematika je samozřejmě mnohem obšírnější a komplikovanější a také ne každé dítě, které prošlo ústavní výchovou, bude mít zásadní potíže zvládat svůj život. V závislosti na dalších okolnostech a podmínkách to tak ovšem mnohdy dopadá a počet takových lidí, kteří poté potřebují péči nejen našich služeb, rozhodně není zanedbatelný.  

Vyrůstání mimo rodinu si ovšem nikdo z nich nevybral. Významným nežádoucím důsledkem bývá také to, že nemá právě rodinu, o kterou se později v těžkých životních situacích může opřít.

Text: Mgr. Pavlína Zoubková, psycholožka

Foto: Tomáš Kozohorský 

Celý seriál můžete sledovat zde: 

https://nadeje.cz/praha/duse_bez_domova1