Archiv zpráv

NADĚJE si dnes připomíná 32 let od svého založení.

"Jak dlouho zde budou potřební lidé, tak dlouho budeme povinni jim pomáhat - nejen pro jejich blaho, ale také pro blaho naše, neboť člověk je přirozeně takový, že dává.

 

I kdyby na světě nebyla jediná bytost, která hladoví či potřebuje peníze, vždy zde bude místo pro povzbuzení, inspiraci a vedení.

 

A tak se podívejte okolo sebe a zeptejte se: Co můžeme dát, aby to pomohlo jinému člověku?"

Menachem Mendel Schneerson, z knihy Smysluplný život

V posledních letech jsme se museli postavit čelem situacím, které nejsme běžně zvyklí řešit. V koronavirové krizi jsme se aktivně účastnili pomoci lidem bez domova, postavili dočasné humanitární městečko, zapojili se do fungování humanitárních hotelů. Aktuálně pomáháme uprchlíkům z Ukrajiny ve stanovém táboře. Naši kolegové jsou skvělí a neváhají pomoci tam, kde je zrovna potřeba.

Tento den je příležitostí jim za jejich obětavou pomoc lidem v nouzi poděkovat. Z celého srdce Vám děkujeme!

Světový humanitární den byl vyhlášen v roce 2008 Valným shromážděním OSN jako připomínka pumového útoku na sídlo Organizace spojených národů v Bagdádu v roce 2003, při němž zahynulo 22 lidí.

Foto: Michal Horniecký

Při té příležitosti bychom vám rádi představili tým lidí, který tu dnem i nocí pomáhá místním mužům bez domova.  

Prostory, v nichž naši zaměstnanci od roku 2004 nabízejí lidem střechu nad hlavou, původně sloužily firmám, které tu vyráběly uzeniny a kulečníky. V rekordním čase z nevlídného prostoru vytvořila útočiště pro potřebné naše bývalá ředitelka Petra. Službu rozjeli společně s vedoucím Alešem, který dnes vede tým našich teréňáků, a s naším současným metodikem sociální práce Lubošem. Oba kolegové jsou v pražské NADĚJI téměř od jejích počátků a jsou její chodící kronikou. Další dlouholetou vedoucí bývala naše nynější fundraiserka Gábina, která si momentálně užívá rodičovské dovolené. Spolu s ní tu při plném úvazku vystudoval sociální práci s červeným diplomem náš padesátiletý kolega Pepa. Ten nyní pomáhá lidem bez domova, kteří bydleli v tzv. covidových hotelech. Při nočních směnách, kdy na chvíli ruch azylového domu utichne, tady studuje sociální práci i Kristýna. A k ní se od září přidají další dva naši kolegové, Alex a Daniela. Daniela je původní profesí novinářka a stále má v jednom z českých rádií vlastní pořad. Stejně tak Slávek, zasloužilý skaut, se dřív živil jako novinář. Pavla, která je v azylovém domě dva roky, je milovnicí květin, a proto má mj. na starosti flóru v celé budově. Ve volném čase si jako mladá babička užívá čtyřměsíčního vnuka. Máme tady také kolegu Pepu, kterého možná znáte z médií, kde se poměrně často vyjadřuje k problémům dětí z dětských domovů. Ví, o čem mluví –  sám v dětském domově vyrůstal. V azylovém domě pracují také dvě sociální pracovnice Martina a Amálka, které se pro tuhle práci narodily a bez jejichž pomoci by se místní pánové do lepšího života nevrátili. Mezi zaměstnanci máme dokonce i manželský pár! Honza pracuje v noclehárně, jeho žena Venuše v azylovém domě.  

V žižkovském týmu je i pět neoficiálních členů. Ťapka, Max, Kimchi, Apollo a Moon. Tohle psí komando má v azylovém domě jediný úkol: rozjasnit pracovní den nejen svým majitelům, ale i ubytovaným mužům.  

Bez těchto zajímavých, pracovitých a obětavých lidí by NADĚJE nebyla NADĚJÍ. Právě oni podávají pomocnou ruku těm nejpotřebnějším - nemocným, hladovým, špinavým a vyčerpaným lidem, kteří se můžou spolehnout na to, že když jim nikdo jiný nepomůže, u nás budou mít dveře vždycky otevřené.  

Martina Blažková, vedoucí azylového domu a noclehárny NADĚJE na Žižkově  

Právě naše "mobilka" byla v roce 2008 jedna z prvních, která své služby přivezla přímo k potřebným lidem na ulici. Díky své efektivitě, nízkoprahovosti, schopnosti reagovat na důležité změny a potřebnosti osob z cílových skupin se stala nedílnou součástí i dalších poskytovatelů sociálních služeb. Jsme rádi, že jsme byli průkopníky této formy potřebné sociální služby a že ji nadále poskytujeme.

Aktuálně s Mobilní sociální službou pravidelně navštěvujeme 12 míst v 8 městských částech Prahy.

Každý týden k "mobilce" přichází pro pomoc průměrně 363 lidí v nouzi.

Tato pomoc pro lidi bez domova by nebyla možná bez adekvátního nasazení pracovníků terénního programu NADĚJE, bez spolupráce s dalšími subjekty i potřebného financování. Všem účastníkům i donátorům za lidi bez domova i za sebe děkujeme!

Text: Aleš Strnad, vedoucí terénního programu

Foto: Tomáš Kozohorský

Humanitární hotel Harfa, který vznikl kvůli pandemii Covidu-19 v březnu 2020, jsem převzala jako koordinátorka v červenci 2021. Přede mnou mělo hotel na starosti Centrum sociálních služeb Praha. Za více než dva roky prošlo hotelem 150 lidí.

Za poslední rok fungování, tedy od července 2021 do června 2022, bydlelo na Harfě průběžně 70 lidí v nouzi. Vyřizovali jsme s nimi doklady, zajišťovali lékařskou péči, společně jsme hledali zaměstnání, doprovázeli je na úřady a k lékařům, žádali jsme o starobní i invalidní důchody. Nejdůležitější ale bylo, aby po uzavření hotelu neskončili tito lidé opět na ulici.

Mnoho lidí bez domova jsem znala ještě z terénu, kde jsem předtím pracovala. A sledovat, jak se člověk stabilizuje, zvyká si na bydlení a poté odchází do bytu, bylo opravdu za odměnu. Takových příběhů se šťastným koncem jsem zažila za působení v hotelu více a nic lepšího jsem si nemohla přát.

Kam lidé ubytovaní v hotelu Harfa odešli?

- 32 lidí se ubytovalo v městské ubytovně

- 7 lidí získalo sociální byt od pražského magistrátu nebo městské části

- 5 ubytovaných si zajistilo nájem komerčního bytu

- ostatní odešli do komerční ubytovny, azylového domu, zdravotnického zařízení nebo k rodině

- pouze 6 lidem bylo ubytování sankčně ukončeno, nebo odešli bez udání důvodu neznámo kam

S některými lidmi pokračujeme ve spolupráci právě v městské ubytovně, což je nově vzniklý koncept bydlení v Praze. Zde již musí být samostatnější, ale stále mají k dispozici nás, sociální pracovníky, kdyby byla potřeba s čímkoliv pomoci. Už teď víme, že někteří z nich půjdou z městské ubytovny do bytu a nebude to dlouho trvat.

Velké díky všem kolegům z NADĚJE, z organizací Jako doma a Armáda spásy, z městské části Praha 9, z magistrátu hl. města Prahy a Centra sociálních služeb Praha.

Text a foto: Marie Zajíčková, koordinátorka sociálních pracovníků v Městské ubytovně Strojírenská

            Když jsem zhruba před měsícem řekla před svou rodinou, že se chystám na pouť, viděla jsem jejich překvapené výrazy. „Na Matějskou?"“ Jak je vidět, lidé mají pouť spojenou s atrakcemi a cukrovou vatou. Ve výkladu se dozvídám, že pouť dříve znamenala vzít na sebe vážný náboženský závazek a poutník symbolizoval člověka, který putuje po této zemi k věčnému životu.

       Otvírám instrukce od Nedašováků, kteří nás srdečně k tomuto zážitku zvou, jedná se již o druhý ročník této mimořádné akce. Musím říci, že čtení mě mírně znepokojuje – první den 39 km, druhý den 14,5 celkem tedy téměř 55 km. Je to v mém věku moudré, co mě čeká? Pomoc hledám u svého mladšího syna, učitele tělocviku. Zasype mě spoustou odborných rad, co všechno si musím dopředu koupit, jaký trénink musím dopředu zvládnout a čím vším se musím v lékárně vybavit pro případ krize.

       Čtu v Bibli v Matoušově evangeliu „Těchto dvanáct Ježíš vyslal a na cestu jim dal pokyny: nechoďte mezi pohany a nevcházejte do samařských měst. Raději jděte k těm Izraelcům, kteří se Bohu odcizili, a rozhlašujte, že Boží království je blízko, uzdravujte nemocné, mrtvé probouzejte k životu, očišťujte malomocné, vyhánějte démony. Co jste zdarma dostali, zdarma rozdávejte. Neberte si na cestu zavazadlo s náhradními šaty či obuví, ani hůl na obranu. Když vstoupíte do domu, pozdravte přáním pokoje.“

       S vírou balím malé zavazadlo a ve čtvrtek se se svými přáteli z Čech vydáváme vstříc tomuto nevšednímu a pro mě zcela novému dobrodružství.

       Večer dorazíme do vesnice Brumov, odkud druhý den ráno startujeme naši pouť. V 6.30 se setkáváme s ostatními Nedašováky a všichni společně - celkem 11 lidí - s odhodláním vyrážíme.  Jdeme krásnou přírodou, členitou a zajímavou, lesy střídají vesnice, kopečky údolí, občas se zastavíme u kaple či jiné památky, o které Petr umí zajímavě vyprávět. Martinka nás zase učí modlitby. Čtou se Poutní písně a Žalmy. Cestou nás také čekají milá zastavení – „čerpací stanice“. Jednou s chladivou kofolou či nanuky, jindy s čerstvou kávou. Vždy tam je poslán člověk, který nás obslouží a motivuje k další cestě. Přestávky jsou ale krátké, cíl je ještě velmi daleko. V poledne již je opravdu nesnesitelné horko, pot teče po zádech, není kam uniknout. Ještěže nás čeká oběd ve Vizovicích.

       Poté pokračujeme dál. Procházíme krásné moravské vísky, jsou vidět upravené domy i zahrady, všichni nás srdečně zdraví. Poslední tři kilometry před Kašavou vymýšlíme plán, jak cestu zkrátit, přeci jenom nohy už nemohou, začíná se šeřit… Dle rčení ze známého filmu „je to dál, zato horší cesta“ jdeme zkratkou přes les. Najednou mám divný pocit, neznámé místo, ztracená lesní cesta, nulový signál na telefonu, civilizace ta tam... Nohy se pletou a v hlavě spousta otázek. Nečeká nás snad noc v lese?

       Nakonec vše dobře dopadne, dorážíme do Kašavy – místa našeho přespání. Po chladivé sprše a dobré bramboračce se organismus rychle regeneruje. Je škoda jít spát, chceme spolu být dál, odcházíme do místní restaurace. 

       Druhý den se nebe zatahuje mraky. Čeká nás daleko kratší cesta, ale šlapeme ji poctivě v dešti. Výhledy žádné, jen mlha, nálada je přesto skvělá, vždyť dnes nás čeká cíl naší pouti! Na svatý Hostýn dorážíme ještě před obědem. Schody vycházíme všichni společně a na závěr pouti se fotíme - znaveni, leč šťastni! Večerní táborák se sice pro chladné počasí přesouvá do místní kavárny, kde sedíme natěsnaní jeden vedle druhého, ale všichni spokojeni.

       Svatý Hostýn je krásné místo. Vedle nádherného kostela je tu i Křížová cesta. Nevšední místo setkávání, mnoho poutníků, je tu cítit Boží přítomnost a Jeho Duch.

V neděli pan farář slouží mši za NADĚJI, mluví o naději pozemské i věčné. Kostel je nabitý k prasknutí. Uvědomuji si, že se budeme rozcházet a loučit. Najednou zjišťuji, že bych pokračovala dál, že tak dobře na těle i na duchu mi už dlouho nebylo a že bude těžké se vracet do drsné reality každodenního života.

       Milí Nedašováci! Jste Bohem milovaní poutníci! Šíříte kolem sebe nejen pokoj, ale lásku k druhým, dobrou náladu, pohostinnost, rodinnou atmosféru a přijetí. Krásné jsou nejen vaše domy se zahradami, ale především vaše vztahy. 

       S velkým poděkováním Janě, Petrovi, Františkovi, Petrovi, Radkovi, všem nedašovským dcérečkám, mým milým kolegům z Čech – Míše a Lubošovi a především našemu nebeskému Otci!

Míla Havrdová