Zlín

A nejen to - dnešní svátek žen jsme oslavili také poslechem krásných písní s naším pravidelným oblíbeným hostem, paní Lenkou Kadeřábkovou, která zazpívala písně českých i zahraničních interpretů. Každý si přišel na své. Děkujeme za krásný koncert!

I když je našim mottem to, že pomáháme lidem s mentálním postižením žít stejný život jako jejich vrstevníci, místo toho, aby se naši klienti v 65 letech těšili z „důchodu“ a v pracovních povinnostech polevili, jsou mnohdy právě v tomto věku na zase na začátku. Na začátku nové éry, kdy se o sebe musí postarat víceméně sami, protože jejich rodiče už většinou zemřeli, nebo prostě zestárli a sami potřebují, aby jim někdo pomáhal.

A tak se běžně stává, že se naši klienti mnohdy teprve po šedesátce učí vařit, prát, postarat se o sebe a domácnost, nakoupit si, naučit se vyřídit si, co potřebují, když to za ně dříve dělali rodiče. Samozřejmě s dobrým úmyslem, ač ne zcela domyšleným.

A víte co? Jde jim to moc dobře. Někdy si ale postesknou nad tím, že kdyby je rodiče nebo sourozenci, se kterými žijí, k vaření, rozhodování o sobě či vyřizování různých záležitostí pustili dříve, naučili by se toho mnohem víc, více by si v tom věřili nebo by jim učení šlo zkrátka snáze.

Pan Němeček je rodák z Uherského Hradiště a velký fanoušek jejich fotbalového klubu 1. FC Slovácko. Kvůli zdravotním potížím se bohužel poslední roky na fotbal nedostal. Když se ale dověděl, že přijede do Zlína jeho oblíbený klub hrát fotbalový zápas s FC Zlín a dopravu s doprovodem na zápas mu nabídl náš ochotný správce, bylo rozhodnuto.

To, že každý fandil jinému týmu jim náladu nezkazilo a fotbal i krásné nedělní počasí si parádně užili. V médiích často slyšíme, že si máme plnit svá přání a sny. Ale je moc fajn, když občas pomůžeme splnit přání i někomu jinému.

V prostorech naší kanceláře na Office 13 s kolegy z chráněného bydlení, sociálně – terapeutických dílen a sociální rehabilitace každý čtvrtek připravujeme náplň takzvaných “Metodických kolegií”. Každé pondělí se potom společně s našimi klienty těchto tří služeb věnujeme diskusi o tématech zaměřených na naše práva, ale také povinnosti. 
 
Nyní jsme si vzali na paškál téma dospělosti. Co to dospělost znamená? Jak vypadá takový dospělý člověk? Jak se k sobě dospělí chovají? Co dospělý může a co nesmí? Jak spolu dospělí komunikují a jak vyjadřují své potřeby? Co to znamená přijmout odpovědnost za své činy? Jak umět říci ne a nepřijít o blízkost? To vše jsou složité otázky, na které klienti na pondělních setkáních hledají odpovědi prostřednictvím diskuse, hraní rolí a dalších technik. My jsme jim pouze průvodci, na vše totiž přijdou sami. 
 
Je důležité mít na paměti, že lidé s mentálním postižením jsou lidé jako my. Mají své touhy, přání, radosti a starosti. Chtějí dělat to, co je baví, mít kousek svého soukromí a mít možnost dělat taky věci po svém. Mít domov, blízkého člověka, zažít pocit přijetí. A především být vnímán jako rovnocenná lidská bytost. 

Dobře si vybrat partnera a prožít s ním spokojeně celý život po boku je snem mnohých z nás. Manželům Mikulenkovým se tento sen splnil. Seznámili se spolu v baťovské továrně, kde oba pracovali. Zamilovali se, byla svatba, koupili si baťovský půldomek a tam společně vychovali 4 děti. Jejich společnou zálibou byla především péče o zahrádku a túry ve Vysokých Tatrách. S přibývajícími lety jim už bohužel zdravotní stavnedovoloval zůstat doma, a proto k nám do domova v polovině loňského roku přišel pan Mikulenka. I přes toto odloučení za ním jeho žena s pomocí rodiny každý den chodila na návštěvu. Uběhlo několik měsíců a dočkala se umístění i paní Mikulenková a nyní spolu sdílejí stejný pokoj. Mohou tedy vedle sebe zůstat až do posledního okamžiku jejich života. Letos v létě spolu oslaví krásné 70. výročí svatby (platinová svatba!) a my jsme moc rádi, že u toho budeme moct být s nimi.

V pátek 9. února 2024 uplynulo přesně 101 let od chvíle, kdy se v Bedihošti u Prostějova narodila paní Věra.Byla nejstarší ze 4 dětí a podařilo se jí navzdory nelehké době vystudovat obchodní akademii v Prostějově. Pracovalajako účetní, kde se také seznámila se svým budoucím manželem. 

Postupně se jim narodily 3 děti.Později pracovala ve školství jako hospodářka a tajemnice vedoucího odboru školství. Získala dokonce titul Zasloužilý pracovník resortu školství a byla aktivní “sokolkou”. V roce 1981 nastoupila do důchodu a měla tak konečně více času na své záliby. Práci na zahradě, pěstování zeleniny i růží, četbu historických knih, poslech klasické hudby, vyšívání.  

S manželem se věnovali svým deseti vnoučatům a radovali se z jejich úspěchů. Paní Kovaříková se i ve svých 101 letech zajímá o politické, kulturní a společenské dění. Celý život vyznává ideje Tomáše GarriquaMasaryka, vlastenectví a demokracie. V loňském roce pro ni byla samozřejmostí i účast na volbě nového prezidenta.  

V současné době jí dělá největší radost setkávání se svou rodinou, vnoučaty a nyní již deseti pravnoučaty.A její recept na dlouhověkost? Střídmost, pracovitost, stálá aktivita a obětavost pro druhé. Jsme rádi, že můžeme být součástí tohoto krásného životního příběhu a moc gratulujeme k tomuto krásnému věku.

 
Reportáž z oslavy paní Věry Kovaříkové s námi udělal také Český rozhlas Zlín https://zlin.rozhlas.cz/vychazet-lidem-vstric-je-zivotni-kredo-pani-very-kovarikove-ze-zlina-ktera-9174577.