Letos je to již 25 let, kdy pana Radomíra Vítka osud nasměroval na dráhu sociální práce. Jak sám říká, nebyla to řízená cesta, ale směr, který mu určil sám život. Původně pracoval v technické oblasti, studoval chemii, ale aktivně se zapojoval do práce v otrokovické Charitě a práce s lidmi na vozíčku. S těmi strávil více než 7 let cestováním po celé republice i po světě jako trenér stolního tenisu vozíčkářů. Při těchto akcích se poznal se sportovci s mentálním hendikepem a v té chvíli mu bylo jasné, že toto jsou lidé, se kterými by rád spolupracoval. Z tohoto přání nakonec vzešlo dnes již 25 let strávených v NADĚJI. Posledních 7 let vede Dům Naděje Zlín, jehož součástí jsou tři služby: chráněné bydlení, sociálně terapeutické dílny a sociální rehabilitace. Velkou část svého volného času věnuje vedení a práci ve Sportovním klubu Berani Naděje Zlín, který sdružuje sportovce s hendikepem.
Většina lidí pana Radomíra Vítka zná jako veselého, komunikativního člověka, který se rád seznamuje s lidmi, a tak je mnohdy svým okolím vnímán jako typický extrovert. Sám sebe ale definuje jako sociálně přístupného introverta. Jeho definice sama sebe vychází z knihy Síla introvertů, a to z teze, jakým způsobem člověk dobíjí své baterky. Po práci rád bývá občas sám, míří do přírody, na chatu, kde dokáže dlouhé hodiny relaxovat mezi záhony bylinek, věnovat jim péči nebo jen tak pozorovat přírodu a ptáky. Dokáže vnímat a radovat se z úplně obyčejných věcí, což jeho životu dává přidanou hodnotu. Čas strávený v náruči přírody je pro něj odpočinkem, inspirací, a místem, kde může zpracovávat podněty a generovat nové myšlenky.
Jeho vrozená empatie a srdce otevřené dokořán nastavuje dnešnímu uspěchanému světu zrcadlo uvědomění si, že lidé s hendikepem jsou tady pro nás, abychom se více otevřeli a při konfrontaci s nimi lépe rozuměli sami sobě.
Méně...