Co je jeden den v životě člověka? Někdy je to všední den, den jako každý druhý, jindy zase den nezapomenutelný a výjimečný. A jaký je den v našem terénu a v našich denních centrech a ordinaci? I zde prožíváme dny všední i nevšední. Ale jedno mají všechny dny společné – snahu o pomoc lidem bez domova žít bezpečnější a důstojnější život. Sedmý díl Čísel NADĚJE je tady.

V Praze provozujeme tři denní centra, o kterých jste od nás určitě už slyšeli nebo četli. Jedná se o denní centra U Bulhara a v Michli, ta jsou určena pro lidi bez domova nad 26 let, a také o naše unikátní denní centrum Bolzanova pro mladé lidi bez domova do 26 let. Tato centra denně navštíví téměř 250 lidí, kteří zde hledají pomoc, ať už se jedná o sociální poradenství, pomoc s nalezením ubytování, práce, ale také se tady mohou najíst, převléknout nebo vysprchovat. V případě špatného nebo zhoršeného zdravotního stavu mohou navštívit naši ordinaci, s bojem se závislostmi pomáhá adiktologická poradna

Náš terénní program také není třeba příliš představovat. Umíte si představit, že naši kolegové a kolegyně denně osloví více než 100 lidí s nabídkou pomoci? Terénní prací s lidmi bez domova pomáháme snižovat ohrožení, kterým jsou na ulici vystaveni, ale také hledáme řešení jejich současné situace.

O spolupráci denního centra U Bulhara a terénního programu se můžete dozvědět více také v našem videu. 

https://www.youtube.com/watch?v=Gu9j1MITmXQ&t=3s

Bohužel návykové látky se nevyhnou ani našim mladým klientům. K užívání různých látek se v mnoha případech dostanou při pobytu na ulici, jelikož chtějí uniknout z reality, někdy již ale přichází se zkušeností s drogami či alkoholem z domova.

S kolegy jsme se rozhodli spojit s kontaktním centrem Progressive a domluvili jsme si adiktologickou intervizi. Probrali jsme rozdělení návykových látek a jejich nepříznivé účinky, klienty s duševním onemocněním a také klienty s duální diagnózou. Nechyběla ani poznávačka látek a možnost vyzkoušet si harm reduction materiál, který je pro práci s touto klientelou nezbytný. 

Jsme také rádi, že máme ve středisku U Bulhara možnost adiktologické pomoci, kam můžeme odkazovat klienty, kteří by chtěli přestat s užíváním návykových látek.

Text a foto: Míša Bejblová, vedoucí denního centra Bolzanova

Zajímá Vás práce v sociálních službách? Přidejte se do týmu NADĚJE.

Hledáme nové kolegyně a kolegy na následující pozice:

Sociální pracovník/pracovnice azylového domu pro muže

Vedoucí terénního programu

Gynekoložka na DPČ

Praktický lékař/lékařka na DPČ

Více informací najdete také zde, na našich webových stránkách

 https://www.nadeje.cz/praha/volna_pracovni_mista1

Pokud Vás zaujala některá z nabízených pozic, budeme rádi, když se ozvete naší milé personalistce Petře Svobodové (petra.svobodova@nadeje.cz).

Těšíme se na Vás. 

V čtvrtém dílu našeho seriálu Čísla NADĚJE jsme se podívali na vývoj počtu lidí bez domova do 26 let. Dobrou zprávou je, že počet lidí v této věkové kategorii postupně klesá. Jak je to se seniory, resp. s lidmi bez domova nad 65 let? Na to se můžete podívat v šestém díle našich „čísel“.

Počet lidí bez domova se celkově snižuje. Z hlediska různých skupin se počet lidí bez doma nemění stejnoměrně (např. žen ubývá pomaleji než mužů). Ještě výraznější rozdíly jsou u lidí ve věku 65 let a více. U této skupiny je dokonce trend nárůstu. V našich azylových domech, kde senioři pobývají, se shodujeme na tom, že tato forma ubytování často supluje jinou službu, a to domov se zvláštním režimem nebo domov pro seniory. K nárustu může přispívat vysoká míra inflace za poslední dva roky a také ne příliš příznivý vývoj ekonomiky.  

Lidé s nízkými příjmy nebo bez příjmu v seniorském věku mají ze zákona stejný nárok dostat se do domova pro seniory. Ale má to háček – velký převis poptávky nad nabídkou volných míst. My dlouhodobě mluvíme o tom, že je potřeba vytvořit specializované pobytové zařízení, které by poskytlo bydlení na neomezenou dobu pro lidi bez domova trpící závažným chronickým onemocněním nebo závislostí, které znemožňuje jejich další zapojení do běžného života.

„Kdyby nechlastal, nemusel by žít na ulici.“

Alkohol je v ČR dlouhodobě nejužívanější návykovou látkou a jeho negativní dopad na společnost je nepřehlédnutelný. Konzumace alkoholu je pokládána za normu a když někdo nepije je prostě „divnej“. Jak to mají s alkoholem lidi bez domova? Pije opravdu každý? Jsou mezi nimi i takoví, kteří abstinují? A dostává tato závislost lidi na ulici nebo pijí právě proto, že na ulici skončili? Pili byste vy, kdybyste skončili bez rodiny, přátel a bez střechy nad hlavou?

Svůj pohled přináší Aleš Strnad, vedoucí sociálních služeb pražské pobočky NADĚJE:

„​Závislosti, a to jak na alkoholu, tak i na dalších návykových látkách, jsou pro lidi bez domova značným handicapem pro řešení jejich tíživé situace. V tomto ohledu je však otázkou, jestli závislost byla důvodem propadu nebo jestli se projevila až jako důsledek pobytem na ulici. V situaci bezdomovectví to ale není většinou jediný problém, který zavedl člověka na ulici. O to těžší je pak samotné řešení jeho situace. Pokud by byla jediným problémem závislost, tak se domnívám, že v rámci zdravotní, psychiatrické, psychologické a terapeutické péče, by se u řady lidí bez domova dostupná nabídka a možnost řešení rýsovala. Avšak bez vidiny dosažitelného cíle v období vyléčení, jako je zajištění dostupného bydlení, pravidelného příjmu, oddlužení, znovu obnovení sociálních vztahů a vazeb, se motivace lidí bez domova rapidně snižuje. Zároveň je nutné podotknout, že na ulici je řada lidí, kteří alkohol nekonzumují vůbec nebo jen příležitostně. Stejně tak, jako určitý segment lidí bez domova, kteří alkohol nadužívají.“​

Téma alkoholu a lidí bez domova zařazujeme v rámci právě probíhající kampaně "Suchej únor". 

Přelom ledna a února tohoto roku byl v našem azylovém domě v Radotíně ve znamení velkého smutku.

Koncem ledna zemřel pan Jindřich. Jindra rád mluvil o svém životě, i přesto že se s ním vůbec „nemazlil“. On to však nevzdal, i přes nepřízeň osudu byl stále pozitivní a do poslední chvíle svého života měl naději, že se uzdraví. Když jsem ho byla navštívit v Nemocnici na Pleši, povídal, že nám opraví tu příšernou dlažbu před domem, až ho propustí a trochu se dá do kupy. A já mu s radostí přitakala, že se budu moc těšit, i když mi dal k nahlédnutí své lékařské zprávy. Rakovina ho nakonec zdolala, zdolala tělo, ducha nikdy. Zemřel skvělý chlap a já jsem vděčná, že jsem ho mohla poznat. Díky němu jsme se seznámili s nadací Úsměv nejen pro Kryštofa, které moc děkuji, protože hlavně díky manželům Abelovým zažíval Jindřich v posledních měsících radost.

Hned na začátku února nás opustil pan Jan. Honza (HOKR – přezdívka v azylovém domě) byl chlap pro každou práci, tzv. všeuměl. Honza výborně vařil, staral se o zahradu, a když bylo třeba někde něco opravit, přinést, podržet, vždycky byl po ruce. Kdyby nebylo té prazvláštní otevřené rány na chodidle, se kterou si nevěděli rady ani doktoři, byl by někde s chutí pracoval. Třeba zase v kuchyni, jako dříve, než přišel Covid. Odchod Honzy byl náhlý a nečekaný, pro mnoho z nás velmi náročný.

Chlapi, s láskou a úctou na Vás vzpomínáme a děkujeme za obohacení našich životů.

Markéta Lietavcová, vedoucí azylového domě v Radotíně