Výročí naší "Bolzanky" oslavíme tentokrát netradičně, a to e-mailem, který nedávno přistál v poště Míši Bejblové, vedoucí denního centra. Opravdu stojí za přečtení. Panu Vlastimilovi moc děkujeme.

Rád si na Facebooku přečtu příběhy lidí, které občas zveřejňujete. Proto bych Vám nejprve chtěl vyjádřit uznání za Vaši velice obětavou a velmi těžkou práci. Pomáháte lidem v těžké životní situaci. Vaše práce je těžká a často bych řekl, že i nevděčná. Mnoho lidí, kteří se ocitnou na ulici, tam zůstává mnoho let. Někteří z nich snad i nastálo. Vím, o čem hovořím. Sám jsem se v roce 1999 ocitnul na ulici. 

Jednoho dne, mě na Václavském náměstí oslovili dva manželé. Byly to terénní pracovníci NADĚJE. Jmenovali se, jak jsem později zjistil, Klingerovi. Ti mně řekli o NADĚJI. Nezačal jsem Vašich služeb využívat hned, ale až v dalším roce. 

V březnu roku 2000 jsem se rozhodl, že už se nějak z té ulice musím prostě dostat. Přišel jsem tenkrát k vám do denního centra pro mladé. Vaše sociální pracovnice se mě ujala. Dokonce když jsem se byl vysprchovat, tak mě zastavila na chodbě a věnovala mi peníze na tři noci v noclehárně. Od té doby jsem se snažil sehnat peníze na další noci. Po několika dnech začal v NADĚJI ordinovat pan doktor Pavel Plecháč a ten mě poslal do nemocnice. Vrátil jsem se zdráv a šel na nějakou dobu prodávat Nový prostor. Vašich služeb jsem využíval pouze na spaní a mohl se postupně odpoutat. 

Znám i Vašeho zaměstnance Petra Ševčíka. Jednou jsem mu řekl, že dostat se z ulice je něco, jako když startuje letadlo. Vy těm lidem pomůžete rozjet se po té dráze, odlepit se od země a dostanete je do určité výšky. Dál oni už musí sami a je na nich, zda se dostanou až nahoru nebo opět spadnou zpět. 

Já jsem si postupně našel práci a jeden čas i podnikal. Manželé Klingerovi jsem pravidelně, až do jejich odjezdu do zahraničí, navštěvoval. Jednou se mnou přišli natočit i rozhovor jako svědectví, že se z ulice lze dostat. 

Na konec mého e-mailu mně dovolte abych Vám všem popřál mnoho klientů, kteří se z ulice dostanou. Dostat se totiž na ulici je velice jednoduché a rychlé. Je to jako když sjedete po ledové stěně rovnou na samé dno propasti. Stejně náročná cesta Vás čeká zpět.

Zůstávám s úctou a ještě jednou Vám za vše děkuji a to nejen za sebe, ale i za lidi, pro které Vaši práci děláte. 

Pan Vlastimil, bývalý klient denního centra Bolzanova

Co je jeden den v životě člověka? Někdy je to všední den, den jako každý druhý, jindy zase den nezapomenutelný a výjimečný. A jaký je den v našem terénu a v našich denních centrech a ordinaci? I zde prožíváme dny všední i nevšední. Ale jedno mají všechny dny společné – snahu o pomoc lidem bez domova žít bezpečnější a důstojnější život. Sedmý díl Čísel NADĚJE je tady.

V Praze provozujeme tři denní centra, o kterých jste od nás určitě už slyšeli nebo četli. Jedná se o denní centra U Bulhara a v Michli, ta jsou určena pro lidi bez domova nad 26 let, a také o naše unikátní denní centrum Bolzanova pro mladé lidi bez domova do 26 let. Tato centra denně navštíví téměř 250 lidí, kteří zde hledají pomoc, ať už se jedná o sociální poradenství, pomoc s nalezením ubytování, práce, ale také se tady mohou najíst, převléknout nebo vysprchovat. V případě špatného nebo zhoršeného zdravotního stavu mohou navštívit naši ordinaci, s bojem se závislostmi pomáhá adiktologická poradna

Náš terénní program také není třeba příliš představovat. Umíte si představit, že naši kolegové a kolegyně denně osloví více než 100 lidí s nabídkou pomoci? Terénní prací s lidmi bez domova pomáháme snižovat ohrožení, kterým jsou na ulici vystaveni, ale také hledáme řešení jejich současné situace.

O spolupráci denního centra U Bulhara a terénního programu se můžete dozvědět více také v našem videu. 

https://www.youtube.com/watch?v=Gu9j1MITmXQ&t=3s

Bohužel návykové látky se nevyhnou ani našim mladým klientům. K užívání různých látek se v mnoha případech dostanou při pobytu na ulici, jelikož chtějí uniknout z reality, někdy již ale přichází se zkušeností s drogami či alkoholem z domova.

S kolegy jsme se rozhodli spojit s kontaktním centrem Progressive a domluvili jsme si adiktologickou intervizi. Probrali jsme rozdělení návykových látek a jejich nepříznivé účinky, klienty s duševním onemocněním a také klienty s duální diagnózou. Nechyběla ani poznávačka látek a možnost vyzkoušet si harm reduction materiál, který je pro práci s touto klientelou nezbytný. 

Jsme také rádi, že máme ve středisku U Bulhara možnost adiktologické pomoci, kam můžeme odkazovat klienty, kteří by chtěli přestat s užíváním návykových látek.

Text a foto: Míša Bejblová, vedoucí denního centra Bolzanova

Zajímá Vás práce v sociálních službách? Přidejte se do týmu NADĚJE.

Hledáme nové kolegyně a kolegy na následující pozice:

Sociální pracovník/pracovnice azylového domu pro muže

Vedoucí terénního programu

Gynekoložka na DPČ

Praktický lékař/lékařka na DPČ

Více informací najdete také zde, na našich webových stránkách

 https://www.nadeje.cz/praha/volna_pracovni_mista1

Pokud Vás zaujala některá z nabízených pozic, budeme rádi, když se ozvete naší milé personalistce Petře Svobodové (petra.svobodova@nadeje.cz).

Těšíme se na Vás. 

V čtvrtém dílu našeho seriálu Čísla NADĚJE jsme se podívali na vývoj počtu lidí bez domova do 26 let. Dobrou zprávou je, že počet lidí v této věkové kategorii postupně klesá. Jak je to se seniory, resp. s lidmi bez domova nad 65 let? Na to se můžete podívat v šestém díle našich „čísel“.

Počet lidí bez domova se celkově snižuje. Z hlediska různých skupin se počet lidí bez doma nemění stejnoměrně (např. žen ubývá pomaleji než mužů). Ještě výraznější rozdíly jsou u lidí ve věku 65 let a více. U této skupiny je dokonce trend nárůstu. V našich azylových domech, kde senioři pobývají, se shodujeme na tom, že tato forma ubytování často supluje jinou službu, a to domov se zvláštním režimem nebo domov pro seniory. K nárustu může přispívat vysoká míra inflace za poslední dva roky a také ne příliš příznivý vývoj ekonomiky.  

Lidé s nízkými příjmy nebo bez příjmu v seniorském věku mají ze zákona stejný nárok dostat se do domova pro seniory. Ale má to háček – velký převis poptávky nad nabídkou volných míst. My dlouhodobě mluvíme o tom, že je potřeba vytvořit specializované pobytové zařízení, které by poskytlo bydlení na neomezenou dobu pro lidi bez domova trpící závažným chronickým onemocněním nebo závislostí, které znemožňuje jejich další zapojení do běžného života.

„Kdyby nechlastal, nemusel by žít na ulici.“

Alkohol je v ČR dlouhodobě nejužívanější návykovou látkou a jeho negativní dopad na společnost je nepřehlédnutelný. Konzumace alkoholu je pokládána za normu a když někdo nepije je prostě „divnej“. Jak to mají s alkoholem lidi bez domova? Pije opravdu každý? Jsou mezi nimi i takoví, kteří abstinují? A dostává tato závislost lidi na ulici nebo pijí právě proto, že na ulici skončili? Pili byste vy, kdybyste skončili bez rodiny, přátel a bez střechy nad hlavou?

Svůj pohled přináší Aleš Strnad, vedoucí sociálních služeb pražské pobočky NADĚJE:

„​Závislosti, a to jak na alkoholu, tak i na dalších návykových látkách, jsou pro lidi bez domova značným handicapem pro řešení jejich tíživé situace. V tomto ohledu je však otázkou, jestli závislost byla důvodem propadu nebo jestli se projevila až jako důsledek pobytem na ulici. V situaci bezdomovectví to ale není většinou jediný problém, který zavedl člověka na ulici. O to těžší je pak samotné řešení jeho situace. Pokud by byla jediným problémem závislost, tak se domnívám, že v rámci zdravotní, psychiatrické, psychologické a terapeutické péče, by se u řady lidí bez domova dostupná nabídka a možnost řešení rýsovala. Avšak bez vidiny dosažitelného cíle v období vyléčení, jako je zajištění dostupného bydlení, pravidelného příjmu, oddlužení, znovu obnovení sociálních vztahů a vazeb, se motivace lidí bez domova rapidně snižuje. Zároveň je nutné podotknout, že na ulici je řada lidí, kteří alkohol nekonzumují vůbec nebo jen příležitostně. Stejně tak, jako určitý segment lidí bez domova, kteří alkohol nadužívají.“​

Téma alkoholu a lidí bez domova zařazujeme v rámci právě probíhající kampaně "Suchej únor".