Být vedoucím terénu je super! Proč?

Být vedoucím terénního programu pro lidi bez domova nabízí řadu pozitiv, jak pro individuální rozvoj, tak pro společnost.

Budete mít možnost rozvíjet vlastní dovednosti a získáte cenné zkušenosti. Tato práce vyžaduje také kreativní myšlení, schopnost rychle reagovat na nečekané situace a efektivně spolupracovat s různými skupinami lidí, od klientů přes kolegy, dobrovolníky až po spolupracující městské části a další neziskové organizace.

Je mnoho důvodů, proč se stát vedoucím terénního programu pro lidi bez domova. Tohle je jen pár z nich. Je to nejen profesionálně obohacující, ale také osobně naplňující zkušenost.

Jste to Vy?

Více informací se dozvíte na našem webu:

https://www.nadeje.cz/_/volnaMista/index?pobocka=4&id=789#m789

Vítek (23 let) přišel poprvé v lednu v roce 2022. Musel odejít z bytu své matky, protože tam byli také jeho mladší sourozenci. Pro ně všechny už tam nebylo místo. V jeho odchodu také sehrály roli drogy, které vyzkoušel kvůli zvědavosti a také kvůli společnosti, ve které se pohyboval. Začal přespávat na noclehárnách a plánoval, co dál. Lákala ho práce v zahraničí a vyzkoušel si několik prací v různých zemích Evropy. Měl bohužel problémy s vyplácením od svých zaměstnavatelů. Po těchto zkušenostech se rozhodl zůstat v Praze. Díky užívání drog, a mnohdy až cynickému přístupu k životu, pro něj ale nebylo lehké si zaměstnání udržet.

Do našeho denního centra dochází Vítek pravidelně a spolupracuje s našimi pracovníky. Rozhodl se, že takto nechce ve svém životě pokračovat a začal docházet na psychoterapii. Našel si dlouhodobější brigádu, kterou se mu daří už pár měsíců udržet. V současné době je ubytován ve sdíleném bytě v rámci projektu Housing Youth.

Vítkova cesta životem byla od dětského věku velmi spletitá a nelehká, a o to víc mu přejeme, aby našel ve svém životě pevné místo a aby se mu dařilo ve všech směrech.

Dnes, na Mezinárodní den žen, posíláme naše myšlenky a podporu všem ženám, které čelí jedné z nejtěžších výzev – životu bez domova.

Tyto odvážné duše každý den prokazují neuvěřitelnou sílu a odolnost, čelí překážkám, které si mnozí z nás nemohou ani představit. Dnes si připomínáme, že empatie, podpora a lidskost jsou klíčové pro budování lepšího světa pro všechny. Pojďme ukázat solidaritu a přispět, jak můžeme, ať už je to darování času, zdrojů nebo prostě šířením povědomí o bezdomovectví. Všechny ženy si zaslouží důstojnost, bezpečí a šanci na lepší život. Dnes oslavujeme odvahu a sílu žen bez domova a připomínáme si, že každý z nás může přispět k pozitivní změně.

https://www.darujme.cz/projekt/1060

Text: Irena Burmeková, vedoucí azylového domu pro ženy ve Vršovicích

V roce 2023 přišlo 694 nových lidí, kteří se ocitli bez domova a hledali u nás pomoc (to jsou skoro dva noví lidé denně). V osmém díle seriálu Čísla NADĚJE se podívejte na to, odkud přichází.

Nejvíce z nich přichází přímo „z ulice“. Ne vždy tito lidé okamžité žádají ubytování, mohou přijít do denního centra třeba kvůli jídlu, sprše, ošetření nebo potřebují poradit, kde a jak požádat o nějakou finanční podporu (nejčastěji o dávky pomoci v hmotné nouzi). Nově příchozí ale také evidujeme v našich azylových domech. Tito lidé nikdy před tím nenavštívili žádné z našich denních center nebo noclehárnu a rovnou přijdou s poptávkou po bydlení. Vzhledem k pořadníkům ale ne vždy můžeme vyhovět hned.

Také po odchodu z institucí jako je například dětský domov nebo věznice se mohou lidé ocitnout bez stabilního bydlení. Nemají dostatek podpůrných sítí (nemají rodinu nebo se s ní dlouhodobě nestýkají), nemají dost finančních prostředků a potýkají se s problémy při hledání zaměstnání. V případě propuštění z výkonu trestu mohou chybět programy pro reintegraci do společnosti. I tyto faktory mohou vést k tomu, že se ocitnou na ulici bez přístřeší. Naštěstí, jak je vidět v našem grafu, se v našich službách jednalo pouze o jednotky případů.

V příštím díle Čísel NADĚJE se zaměříme na hlavní důvody bezdomovectví.

Nejen sociální práci a ubytování poskytujeme v azylovém domě pro ženy ve Vršovicích. Snažíme se tady nabízet i jakýsi „nadstandard“, který mohou zde ubytované ženy využít ve svém volném čase.

Aby naše služba nebyla jen samá povinnost, nově jsme zavedly filmový klub. Ten je příjemným zpestřením volných dnů, které se občas můžou stát ponurými. Kdo by neměl rád podívat se na příjemnou komedii nebo romantiku na základě které, alespoň na chvilku, zapomene na všednodenní starosti?

Další novinkou v našem azylovém domě je „job klub“. Hledání práce může být frustrující a demotivující, obzvláště pro ty, kteří se potýkají s bezdomovectvím. Náš job klub si klade za cíl nabízet prostředí, kde se ženy mohou setkávat s ostatními v podobné situaci, sdílet své zkušenosti a získat jakousi emoční podporu při hledání nové práce. Ne každý se na danou práci hodí, velkou roli může například hrát i zdravotní omezení. Z těchto důvodů se naše sociální pracovnice Klára a Lucka rozhodly vést pravidelný Job klub, který naše klientky provede celým procesem od hledání práce až po případný nástup do nového zaměstnání.

“Myslíme si, že edukace našich klientek v oblasti hledání, získání a udržení zaměstnání je nezbytná. Některé mají v této oblasti nedostatečné dovednosti a znalosti, což se promítá do skutečnosti, že jsou dlouhodobě nezaměstnané nebo práci pro její nestabilitu střídají, protože se jim adekvátní nedaří nalézt. Na job klubu klientky naučíme, jak napsat dobrý životopis, motivační dopis nebo jak se prezentovat na pohovoru a jak případně hovořit o svém zdravotním omezení. Většina klientek potřebuje také edukaci o typech pracovních smluv. Představa o job klubu v azylovém domě je interaktivní - namísto monotónních přednášek jsou pro klientky v plánu diskuze a nácviky“, dodává Klára Čiháková.

Text a foto: Irena Burmeková, vedoucí azylového domu pro ženy

Výročí naší "Bolzanky" oslavíme tentokrát netradičně, a to e-mailem, který nedávno přistál v poště Míši Bejblové, vedoucí denního centra. Opravdu stojí za přečtení. Panu Vlastimilovi moc děkujeme.

Rád si na Facebooku přečtu příběhy lidí, které občas zveřejňujete. Proto bych Vám nejprve chtěl vyjádřit uznání za Vaši velice obětavou a velmi těžkou práci. Pomáháte lidem v těžké životní situaci. Vaše práce je těžká a často bych řekl, že i nevděčná. Mnoho lidí, kteří se ocitnou na ulici, tam zůstává mnoho let. Někteří z nich snad i nastálo. Vím, o čem hovořím. Sám jsem se v roce 1999 ocitnul na ulici. 

Jednoho dne, mě na Václavském náměstí oslovili dva manželé. Byly to terénní pracovníci NADĚJE. Jmenovali se, jak jsem později zjistil, Klingerovi. Ti mně řekli o NADĚJI. Nezačal jsem Vašich služeb využívat hned, ale až v dalším roce. 

V březnu roku 2000 jsem se rozhodl, že už se nějak z té ulice musím prostě dostat. Přišel jsem tenkrát k vám do denního centra pro mladé. Vaše sociální pracovnice se mě ujala. Dokonce když jsem se byl vysprchovat, tak mě zastavila na chodbě a věnovala mi peníze na tři noci v noclehárně. Od té doby jsem se snažil sehnat peníze na další noci. Po několika dnech začal v NADĚJI ordinovat pan doktor Pavel Plecháč a ten mě poslal do nemocnice. Vrátil jsem se zdráv a šel na nějakou dobu prodávat Nový prostor. Vašich služeb jsem využíval pouze na spaní a mohl se postupně odpoutat. 

Znám i Vašeho zaměstnance Petra Ševčíka. Jednou jsem mu řekl, že dostat se z ulice je něco, jako když startuje letadlo. Vy těm lidem pomůžete rozjet se po té dráze, odlepit se od země a dostanete je do určité výšky. Dál oni už musí sami a je na nich, zda se dostanou až nahoru nebo opět spadnou zpět. 

Já jsem si postupně našel práci a jeden čas i podnikal. Manželé Klingerovi jsem pravidelně, až do jejich odjezdu do zahraničí, navštěvoval. Jednou se mnou přišli natočit i rozhovor jako svědectví, že se z ulice lze dostat. 

Na konec mého e-mailu mně dovolte abych Vám všem popřál mnoho klientů, kteří se z ulice dostanou. Dostat se totiž na ulici je velice jednoduché a rychlé. Je to jako když sjedete po ledové stěně rovnou na samé dno propasti. Stejně náročná cesta Vás čeká zpět.

Zůstávám s úctou a ještě jednou Vám za vše děkuji a to nejen za sebe, ale i za lidi, pro které Vaši práci děláte. 

Pan Vlastimil, bývalý klient denního centra Bolzanova