Děkujeme společnosti Varium za darování kosmetiky Ziaja Česká republika pro mladé lidi bez domova, kteří navštěvují naše denní centrum Bolzanova.

Ti už se nemohou dočkat, až všechny produkty vyzkouší.

Moc děkujeme!

Někdy se s trochou nadsázky uvádí, že symptomy poruch osobnosti trápí daleko více okolí člověka s danou poruchou než jeho samého. Porucha osobnosti (PO) je trvalá struktura osobnostních rysů, která komplikuje člověku zvládání zátěžových situací, vlastních emocí a svých vztahů, včetně péče o děti.

S velkým zjednodušením bychom mohli říct, že s člověkem zatíženým těžkou (s důrazem na slovo těžkou) poruchou osobnosti může být opravdu nesnadné žít, i komunikovat. I pro dospělého jedince. Natož pro dítě, které je na péči tohoto nestabilního rodiče závislé.

„Máma na mě v jednom kuse křičela, jak jsem k ničemu a ničím jí život. Že by bylo lepší, kdyby mě nikdy neměla. A pak začala brečet a já jsem jí musela utěšovat, jak je skvělá máma a dělá pro mě všechno. Všichni byli na nic, jen ona je skvělá žena, manželka, máma, kamarádka. Dneska se s ní ani nevídám.“

„Táta chtěl, aby bylo všechno dokonalý. Úplně dokonalý. Jednou mě za to, že jsem byl venku s klukem, kterýho neměl rád, vyhodil z bytu. Prostě hrozně řval, nadával a vyhodil mě za dveře. Druhej den vyměnil prostě zámky. Zpátky mě pustil asi po dvou tejdnech. Spal jsem u kamarádů. Asi ho ukecala máma.“ 

Někdy jdou poruchy osobnosti v těsné blízkosti s jinými psychiatrickými onemocněními – deprese, úzkosti, závislosti ad. Dítě pak může doma potkávat rodiče, který není v důsledků depresivní fáze schopen ani péče o sebe, natož o někoho druhého. Naopak samo dítě někdy musí pomoci rodiči, protože ten to nezvládá. 

A jak už jsem uváděla v předchozích příspěvcích – dítěti pak chybí základní jistoty, neví, jak bude vypadat druhý den ani následující minuta. Jeden den maminka celý proleží a pláče, druhý den je ze všeho nadšená a chce jet na výlet místo školy. V jednu chvíli je s tátou legrace a za hodinu na dítě křičí a ono ani neví proč.

A jeho vlastní psychické zdraví? Dítěte, které vyrostlo v takovém chaosu? Může začít hledat stabilitu a uklidnění v instantní formě – návykové látky. Protože je to tak snadné a má alespoň chvíli pocit klidu. Možná začne samo propadat do depresivních a úzkostných stavů, protože svět se mu zdá nezvladatelný. Jistotu nikdy nepoznal. Možná u něj propukne jiné závažné psychiatrické onemocnění. 

I z takových rodin někdy přicházejí lidé, s nimiž se v našem denním centru setkáváme. Patologie takových rodin nemusí být ani na první pohled znát. Rodiče neužívají návykové látky, dítě fyzicky na první pohled nestrádá, rodina není ve finanční tísni. Přesto si jedinec z takového prostředí může nést nemalá traumata a zátěž. A to někdy v konečném důsledku vede k tomu, že bez pomoci nedokáže běžným způsobem vést svůj život.

Text: Mgr. Pavlína Zoubková

Foto: ilustrační z archivu NADĚJE

Sledujte náš seriál o duševním zdraví lidí bez domova. Nové příspěvky od Pavlíny budeme v říjnu přidávat každý týden.

V Bezedném podcastu si také o tom povídá Tomáš Andrejsek z Bezedné misky s naší kolegyní.

Martina je vedoucí azylového domu a noclehárny pro muže bez domova a dobrovolná cvičitelka asistenčních štěňat. V podcastu se dozvíte nejen o výchově asistenčních psů a životě s asistenčním veteránem, ale také mnoho důležitého o lidech bez domova a jejich věrných druzích.  

Poslechněte si rozhovor https://www.bezednamiska.cz/i-asistencni-psi-maji-pubertu/

a jestli chcete, pomozte, právě totiž pořádáme sbírku SPACÁKŮ a FLEECOVÝCH DEK pro lidi bez domova a GRANULÍ pro jejich zvířecí parťáky.  

Uvedené věci můžete osobně přinést do zázemí terénního programu po předchozí domluvě s vedoucím Alešem Strnadem na telefonu 733 390 610.

Děkujeme!

Patrik vyrůstal v úplné a početné rodině, kterou tvořily převážně hezké, pevné vztahy. V rodině ale finančně, sociálně a vzdělanostně slabší. Patrikovi sourozenci, ale i další příbuzní žili ve světě drog – drogy užívali a prodejem si vydělávali. Pro Patrika to byl standard.

Malé dítě má omezenou schopnost vidět, že se v jeho rodině děje něco neobvyklého. Vlastní rodina je pro nás norma. Jak je běžné, on sám i rodina měli kontakty s rodinami s podobným statusem a v podobné situaci.

Asi ve 14 letech pak Patrik poprvé vyzkoušel pervitin. Přidávaly se další drogy a propadl silné závislosti. Časem se dostal na ulici, vznikly mu velké dluhy a jeho sociální síť sestávala už jen z lidí v podobných problémech jako on sám. 

Jakou vůbec měl Patrik šanci vést život jinak?

Rodina naše vnímání světa, hodnoty i třeba to, jak budeme řešit zátěžové situace, ovlivňuje více, než si vůbec jsme schopni uvědomit. Výzkumy prokázaly, že například i sebevražda může být „dědičná“. To, že náš dědeček vyřeší své problémy tím, že si sáhne na život, může posloužit jako určitý vzorec pro naše vlastní pozdější řešení těžkých situací.

Pokud pozorujeme rodiče (nebo jiné pro nás významné osoby), jak si nalévají pátou sklenku vína, aby „uhasili“ vztek na šéfa, náš mozek si toto ukládá do šuplíku strategií pro stavy, kdy se necítíme dobře, a pečlivě uchovává pro budoucí použití. Když pak taková situace v našem dospělém životě přijde, šuplík otevřeme, a – především pokud tam žádná jiná strategie není – automaticky a nevědomě ji použijeme stejně jako tehdy rodiče.

Takový člověk nemusí být samozřejmě v řešení úplně bezbranný. Většinou ale potřebuje intenzivní pomoc při vyklizení těch “smutných” a neefektivních šuplíčků a při jejich plnění účinnějšími postupy. A to je velká práce – vzpomeňte si, jaké to je, uklízet staré šuplíky, kde máte jak věci z dětství, tak ještě staré věci po babičce.

To navíc vyvolává otázku: měl se onen člověk kde naučit trpělivosti a vytrvalosti k takhle náročné a léta trvající dřině? 

Text: Mgr. Pavlína Zoubková, psycholožka

Foto: ilustrační z archivu NADĚJE

Dnes na Světový den bezdomovectví spouštíme sbírku SPACÁKŮ a FLEECOVÝCH DEK pro lidi bez domova a také GRANULÍ pro jejich čtyřnohé kamarády.

Uvedené věci můžete osobně přinést do zázemí terénního programu.

Čas a přesné místo předání je potřeba předem domluvit s vedoucím terénního programu Alešem Strnadem na tel. 733 390 610.

Prosíme nenoste peřiny a prošívané deky.

Děkujeme za darované věci a sdílení příspěvku, aby se naše výzva dostala k co největšímu počtu lidí.

Foto:Tomáš Kozohorský

„S tátou jsem si nikdy nerozuměl. Když mi pak bylo tak jedenáct dvanáct, pořád mě řezal. Ani pořádně nevím proč.“

„Máma se o mě ve třinácti už nedokázala postarat. Brala drogy a ani jsme pořádně nebydlely. Ve třinácti jsem šla k babičce. Babička pila, a když jsem tam přišla, myslím, že chlastala ještě víc.“

„No tak sexuální zneužívání, že jo… Asi od šesti. Od nevlastního otce. Nesnášel jsem ho. Mámu mlátil pořád, ta měla vlastních starostí dost.“

Rodiny, kde vládne násilí, zneužívání či zanedbávání. Rodiny protkané závislostí i po několik generací. Rodiny na okraji společnosti, sociálně slabé, nebo „jen“ s nedostatečnými kompetencemi zajistit zdravý vývoj dítěte. To je jasné pojítko drtivé většiny lidí, kteří se ocitnou na ulici.

Společný jmenovatel: náročné dětství, které nemalou měrou předurčilo jejich životní trajektorii.

V jednom se psychologie jednoznačně shoduje: děti nepotřebují příliš, ale existují určité potřeby, jejichž ne/naplnění zcela zásadně ovlivňuje, jak může jejich dospělý život vypadat.

Je to potřeba jistoty a bezpečí, potřeba světu kolem sebe rozumět, být bezpodmínečně přijímán, dostatečně stimulován a zažívat pocit otevřené budoucnosti.

Dítě vyrůstající ve světě, kde ani snídaně není jistotou, se ocitá v džungli bez mapy a instrukcí, které ovoce může sloužit jako potrava a které zvíře je smrtelně nebezpečné. Nezíská schopnosti pro základní orientaci ve světě a zvládání života.

Pokud malý bezbranný jedinec přicházející na tento divoký svět pláče a od rodiče se mu dostane jen křiku, přestane očekávat, že on sám může nějak svou situaci měnit. Pomalu se stane rezignovaným a apatickým. Do dospělého života pak vchází s tím, že sám se svou situací nikdy nic nezmůže. A časem už to ani nezkouší.

Pokud jen zřídka nebo nikdy nezažívá pocit, že ho má někdo opravdu rád, i s jeho chybami, nikdy se nenaučí navazovat kvalitní vztahy. Vztahy, bez kterých by tu džungli nezvládl nikdo z nás. A chybějící sociální síť je dalším, neméně významným pojítkem lidí na ulici.

Když navíc v prvních letech svého života vidí, že nejlepší strategií na řešení jakéhokoli konfliktu či nezdaru je rána pěstí, vezme to za své. Nic jiného nezná. Vyvodí si, že právě toto je způsob, jak v životě obstát. Když pak jeho život není zrovna takový, jak si představoval, ani ho nenapadne, co je špatně. Strategie k „přežití“, které má, jsou pro něj normou. Lepší ho nikdo nenaučil.

To, co si tito lidé nesou do svých životů, je nedůvěra v druhé, neustálý strach, odkud „přijde další rána“, pocit, že jsou k ničemu a nikdy nic nezmůžou. Jak nelehké musí být s takovou výbavou žít?

Sledujte náš seriál o duševním zdraví lidí bez domova. Další příspěvek od Pavlíny přidáme na počátku příštího týdne.

Text: Mgr. Pavlína Zoubková, psycholožka

Foto: ilustrační