Paní Marta se přistěhovala do našeho azylového domu se svým partnerem a tříměsíční dcerkou, neboť se nacházeli delší dobu bez přístřeší. Potřebovali najít stabilní zázemí pro výchovu a péči své dcery, kterou jim jinak mohl odebrat OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí).
Už během těhotenství se paní Marta s přítelem snažili najít adekvátní ubytování, ale vše bylo mimo jejich finanční možnosti. Neměli vůbec nic našetřeno. Přespávali různě u známých či příbuzných, nicméně sami cítili potřebu najít vhodnější řešení. Dobře si uvědomovali nutnost zajistit domov pro dceru. Podali si proto žádost o ubytovaní v našem azylovém domě, kam rovněž nastoupili, jakmile se uvolnilo místo.
Paní Marta byla ráda, že získali sice přechodné, ale stabilní a adekvátní zázemí, čehož chtěla využít coby odrazového můstku, aby se znovu postavili na vlastní nohy a začali žít spořádaný život jako fungující rodina.
V našem azylovém domě se paní Marta svěřovala, jak se s ní život příliš nemazlil, a co se jí přihodilo, než začala využívat služeb NADĚJE. Neměla to nikdy moc jednoduché. Vzpomínala, jak dříve žila normální život, chodila do zaměstnání, měla partnera a dvě malé děti. Fungovali prý jako běžná rodina až do dne, kdy její tehdejší partner spáchal sebevraždu. Dodnes neví, proč to udělal, v sobě to ale už uzavřela a nechtěla se k tomu vracet. Ze dne na den se z ní stala matka samoživitelka. Snažila se fungovat, chodit do zaměstnání, zabezpečit své děti, ale bylo toho na ni stále více a více. Přestala situaci zvládat.
Se syny odešla bydlet ke své matce, s níž nikdy neměla dobré vztahy. Nezbývalo však jiné východisko. Matka jí pomáhala s hlídáním dětí v době, kdy byla v zaměstnání. I tak toho ale ni bylo přespříliš. Sáhla po drogách, údajně už v dětství experimentovala. Přiznávala, že s nimi byla mnohem výkonnější – zvládala udělat velké množství práce a ještě jí zbývala energie na syny. Drogy jí však postupně přerostly přes hlavu a začala na nich být závislá. Péče o syny slábla a stále více přecházela na její matku. Paní Marta ztratila zaměstnání a stala naprosto laxní. Přestal ji bavit dosavadní způsob života, kdy se musela honit za penězi. Nehodlala vstávat do práce nebo řešit placení nájmu. Její matka pozorovala změnu, a tak zažádala o svěření dětí do své péče. Chtěla ochránit své vnuky.
Po odebrání dětí nastoupila paní Marta do protidrogové léčebny. Bohužel jí léčba nepomohla, již se nedokázala vrátit k běžnému stylu života. Ulice, drogy a bezstarostný život pro ni představovaly mnohem větší lákadlo. Žila několik let po squatech, kde potkala i svého současného partnera. Když vyprávěla o životě na ulici, často se pousmála. Prý se tam dá žít docela hezky, neboť lidi vyhazují velké množství jídla, oblečení, ale i zařízení do domácnosti. Byla vlastně ráda také za tuto životní zkušenost.
Jakmile paní Marta zjistila, že je znovu těhotná, byla odhodlaná řešit svoji situaci, aby nepřišla o další dítě. Zkusila už vše a toužila po spořádaném životě. Tehdy jí pomohl vzpomínaný nástup do našeho Azylového domu.
Podle slov paní Marty jí její matka bránila vídat se syny. Po nástupu do našeho azylového domu měla aspoň stanovené asistované návštěvy jednou za čtrnáct dní v Centru pro náhradní rodinnou péči. Velice ji však trápily vztahové problémy s matkou a rovněž omezený kontakt se syny. Náš sociální pracovník v azylovém domu ji však motivoval k řešení situace a převzetí iniciativy do svých rukou. Paní Marta poslechla rady a postupně si jí dařilo dělat pokroky ve vztahu k matce i synům.
Syny začala jezdit navštěvovat k matce domů, kde s nimi později trávila i celé víkendy. Uvědomila si, že díky matce její děti neskončily v dětském domově. Tento fakt přijala, a ač s názory matky kolikrát nesouhlasila, našla způsob, jak s ní vycházet, aby společně mohly fungovat jako normální rodina a vídat se. V tomto směru na sobě paní Marta neskutečně zapracovala a ušla pořádný kus cesty. Za podporu a motivaci byla přitom velmi vděčná našemu sociálnímu pracovníkovi azylového domu.
Její životní situace se zlepšovala, bohužel ji však potkala další komplikace. Partner musel nastoupit do vězení kvůli deliktům z minulosti. Paní Marta tak přišla o příjem z brigád, jenž partner nosil domů. Bála se, zda celou situaci znovu ustojí jako matka samoživitelka. Ujišťovala však okolí, že nesáhne znovu po drogách. Uvědomovala si, že i kdyby krátkodobě ulehčily situaci, z dlouhodobého hlediska by způsobily mnohem větší potíže.
Paní Marta pravidelně docházela do Kontaktního centra (služba pro uživatele omamných a psychotropních látek), kde s ní rovněž spolupracovali s cílem nevrátit se znovu k drogám. V rámci Azylového domu byla podporována potravinovou pomocí, což jí pomohlo popasovat se s úbytkem peněz. S tímto nelehkým obdobím se nakonec zvládla vypořádat.
Ač paní Marta neměla možnost našetřit si finance na kauci, neztrácela naději a hledala způsoby, jak sehnat adekvátní a stálé zázemí pro výchovu dcery. Oslovila různé organizace, spolupracovala s úřady, obcházela ubytovny i pronajímatele bytů, až se jí podařilo dostat se do solidní ubytovny, kam zamířila z našeho azylového domu. Na ubytovně žije dodnes naprosto spokojená. Vede spořádaný život a snaží se řešit problémy z minulosti. Azylový dům NADĚJE tak splnil svoji funkci odrazového můstku a pomohl této rodině nastartovat kvalitní a plnohodnotný život.
Provoz azylového domu NADĚJE v Litoměřicích jsme byli nuceni ukončit k 31. 12. 2021 – www.1url.cz/GK0g9.
Méně...
