BLOG

Úvod  BLOG
Když ne lidští, buďme alespoň chytří

Když ne lidští, buďme alespoň chytří

12.11.18 | Lidé bez domova | Gabriela Sčotková

„Tramvaj není noclehárna.“ „Pořádek proti anarchii.“ „V klinice se léčí, v klinice se nefetuje.“ Video zdrogovaného mladého


Více...
 
Když ne lidští, buďme alespoň chytří

„Tramvaj není noclehárna.“ „Pořádek proti anarchii.“ „V klinice se léčí, v klinice se nefetuje.“ Video zdrogovaného mladého muže doplněné o větu: „Ten taky půjde volit?“ Návrh novely přestupkového zákona umožňující vyhostit „potížistu“ z území obce nebo městské části, pokud spáchá tři vážné přestupky. „Nepřizpůsobiví nesmí obtěžovat slušné občany.“

 

To je jen krátký výčet letošních předvolebních hesel a témat. Nepřibližujeme se k Maďarsku, které bezdomovectví, tedy život na ulici, zakázalo prostřednictvím změny v ústavě?

 

A jak si to vláda Viktora Orbána představuje? V ulicích Maďarska podle dostupných odhadů žije něco mezi dvaceti a třiceti tisíci lidmi bez domova, kapacita lůžek v azylových domech, útulcích a ubytovnách je zhruba devatenáct tisíc. O životě v takových ubytovacích zařízení nelze mluvit ani jako o uspokojivém. Co s těmi lidmi bude? Budou zavíráni do vězení? Nemusíme být ekonomové, abychom si spočítali, že by tak došlo k drastickému navýšení rozpočtu. Ať se nám to líbí nebo ne, člověk ve vězení něco stojí, a to budou platit občané Maďarska.

 

Dobře, bezdomovec si pobyde chvilku v „chládku“. Pro člověka žijícího na ulici v létě v zimě asi nic drastického. Pak vyjde ven a světe div se, s velkou pravděpodobností nebude mít pořád kde bydlet. Jeho sociální situace bude stejná, nebo spíše horší. Bude mít totiž „flastr“, takže jeho znovuzapojení na trhu práce bude velmi omezené, ne-li nemožné. Bude tedy žít dál na ulici, pravděpodobně v podmínce, a bude jen otázkou času, kdy ho pokutují muži zákona. On pokutu nebude mít šanci uhradit, protože nebude mít z čeho, a zase na chvíli pobyde ve vězení. Tak to půjde dokola a výdaje Maďarska budou zbytečně narůstat. Nakonec to povede k další nesmyslné kriminalizaci lidí bez domova, kteří budou viněni z úpadku ekonomiky. Co bude dalším řešením? Levné lágry s dozorci?

 

Nebo existuje jiná možnost. Bezdomovci už v Maďarsku nebudou chtít žít a půjdou o dům, v tomto případě o stát, dál. Maďarsko si zažilo uprchlickou krizi a teď, když už toto ožehavé téma není tak ožehavé, budou uprchlíky dělat z vlastních občanů.

 

Mnozí z bezdomovců trpí duševními poruchami, závislostmi, jsou staří, nemocní nebo doživotně zadluženi. Tito lidé pak propadávají už tak děravým sociálním sítem. Orbánova vláda je nechá spadnout až na dno a pořádně tvrdě. Proti bezdomovectví se v tomto případě bojuje tak, že se postaví mimo zákon. Může takovým způsobem uvažovat chytrá společnost?

 

Chytrá společnost dělá vše proto, aby lidé bez domova nebyli, a pokud jsou, tak jim zajistí přístup k sociálním službám a k sociálnímu bydlení. Poslední, co by chytrou společnost napadlo, je, aby lidi bez domova kriminalizovala.

 

Žijeme v tomto ohledu ve zvláštní době, ať už v Maďarsku nebo v České republice. Naše současná vláda zametla zákon o sociálním bydlení pod stůl, a to přesto, že se k jeho přijetí zavázala v programovém prohlášení. Pro většinu nevládních organizací je to mílový krok zpět. Doufám, že se stejně dlouhými kroky nebudeme přibližovat k Maďarsku a že nedojdeme do fáze, kdy budeme v ústavě definovat pojem „slušný občan“.

 

Gabriela Sčotková je vedoucí azylového domu NADĚJE v Praze.

 

Text vyšel v Deníku Referendum.

 

 

 


Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi bez domova.

 


Méně...
 
Chceme prohrát základní vlákno?

Chceme prohrát základní vlákno?

05.11.18 | Zákon o sociálním bydlení | Daniel Svoboda

Byl jednou jeden pavouk, který se rozhodl postavit si svoje vlastní bydlení. Na pečlivě vybraném místě spustil základní vlákno a začal


Více...
 
Chceme prohrát základní vlákno?

Byl jednou jeden pavouk, který se rozhodl postavit si svoje vlastní bydlení. Na pečlivě vybraném místě spustil základní vlákno a začal spřádat pavučinu. Pěkně od prostředka, pomalu a dokola. Občas se vrátil a vlákno opravil. Pracoval pilně několik dní.

 

Když byl hotov, rozhodl se své dílo ještě jednou projít. Byl spokojen. Až narazil na vlákno, které se mu zdálo, že do pavučiny konstrukčně nepasuje a ani esteticky nesedí. Nevěděl, co s ním. Jelikož usoudil, že je naprosto zbytečné, tak ho prostě ukousl. Bohužel se ukázalo, že to bylo ono základní vlákno, u kterého začal a které celou pavučinu drželo pohromadě. Pavučina se zhroutila, splaskla a spadla na zem. Pavouk záhy poté, co si svůj domov pracně a s láskou postavil, o své dílo v jediném krátkém okamžiku přišel.

 

Mít místo k bydlení je základní potřebou snad pro všechno živé, co sdílí tuto planetu. Pro člověka to platí obzvlášť. Bydlení je významné společenské téma. Pro mladé i staré, jednotlivce i rodiny, městské úřady, státní instituce, politické strany; pro lidi bohaté i chudé. Právě s ohledem na poslední uvedenou kategorii se před lety začal spřádat soubor pravidel s cílem přijmout zákon o sociálním bydlení. Ten by stanovil pravidla a způsob zajištění bydlení pro potřebné lidi. Horké téma mnoha debat. Proběhly stovky setkání, vznikla spousta různých projektů a další jsou plánovány.

 

Bude to snad už deset let, co se v naší zemi přede síť bydlení pro chudé a potřebné. Zatím ale a pavučina nevypadá nikterak upraveně. Některá oka jsou velká, jiná malá. Někde je to celé nakřivo. Místy dokonce kus pavučiny chybí. Setkáváme se s různými snahami najít vhodnou formu sociálního bydlení jako je Housing First, prostupné bydlení, Rapid Re-Housing či azylové domy. Sledujeme projekty v Brně, Liberci, Plzni.

 

Jakou roli může v této nedokonalé pavučině hrát zákon o sociálním bydlení? Očekáváme, že ji urovná, nefunkční oka opraví, zpevní, zkrátka, že dá vodítko, jak ji dokončit a potom co nejlépe udržovat. V minulém vládním období bylo řešení na spadnutí. Skoro dopleteno. Samozřejmě, nebylo vše dokonalé. Mnozí pavouci cítili potřebu na pavučině dále pracovat.

 

Jenže pak na scénu vstoupil nový osminohý tvor. „Je to sekáč, pánové! Ten se nezakecá.“ Sekáč obchází upředenou síť. Nelíbí se mu. Pohrdá jí. Nechápe, k čemu vlastně je. A tak se chystá ukousnout základní vlákno... Andrej Babiš zatím neslyší nespokojené volání pavouků, kteří na pavučině léta pracovali. Pavouci nejlépe tuší, co se stane, jestli to opravdu udělá. Pavučina se zhroutí, splaskne a spadne na zem.

 

Jistě, mnozí si dokáží poradit i bez zákona. V některých městech si například postaví svoji malou pavučinu. Jiným městům se ale jejich vlastní pavučina bydlení z různých důvodů postavit nepodaří.  Ve většině měst se nestane vůbec nic. A chudí lidé nebudou mít kde bydlet.

 

Daniel Svoboda je ředitel poboček NADĚJE v Písku a v Plzni.

 

 

 


Jsme vděčni za každý příspěvek na služby pro lidi bez domova.


Méně...
 
Jídlo jako paradox

Jídlo jako paradox

příspěvek k Mezinárodnímu dni za odstranění chudoby

16.10.18 | Naděje | Kateřina Pivoňková

Jak se měří chudoba? Složitými vzorečky se spoustou proměnných, které stejně nedokážou postihnout reálnou životní situaci člověka


Více...
 
Jídlo jako paradox

Jak se měří chudoba? Složitými vzorečky se spoustou proměnných, které stejně nedokážou postihnout reálnou životní situaci člověka nebo rodiny.

 

V Česku to máme spočítané takto: hranice příjmové chudoby je pro jednotlivce 11 195 korun, pro jednoho rodiče s dítětem do 13 let je to 14 553 korun. Pod hranicí příjmové chudoby žije necelý milion lidí. Průměrný důchod české staré ženy je 11 219 korun. Kolik žen však hospodaří s důchodem podprůměrným? K tomu připočítejme, že každý desátý člověk starší 15 let má exekuci. Jak se žije dětem, jejichž rodič je takhle zadlužen, a kolika dětí se to týká?

 

Hospodářský růst v naší zemi vůbec neznamená, že se všem lidem daří lépe. Své o tom víme v potravinových bankách. Ve světě zachraňují jídlo a sytí hladové od šedesátých let minulého století. První česká potravinová banka vznikla v devadesátých letech v pražské NADĚJI, v posledních třech letech jí najdete konečně v každém kraji.

 

Za rok 2017 potravinové banky v Čechách a na Moravě zachránily 2 336 tun jídla před vyhozením a rozdaly je 96 000 lidí, kteří nemají dostatek. Nejde jen o pomoc těm, kteří si nemůžou dovolit denně pořádné jídlo. Stejně důležitý je dopad na životní prostředí, které ničíme likvidací potravin.

 

V Česku se ročně vyhodí přes 700 000 tun jídla. Nesvádějme to na supermarkety a výrobce. Nejvíc vyhodíme v domácnostech, z našich přeplněných lednic. To, jak se chováme k jídlu, má své dopady na planetu, na které chceme žít. Třetina světové obdělané zemědělské půdy vyprodukuje potraviny, které nikdy nikdo nesní. Při likvidaci odpadu potravin se ročně spotřebuje množství vody, které odpovídá velikosti tří Ženevských jezer, a vyprodukuje 8 procent množství globálních emisí skleníkových plynů.

 

To jsou paradoxy našeho zcela běžného života, naší denní reality. Tady víc než jinde platí výzva: „Mysleme globálně a jednejme lokálně!“ Víte o lidech nebo celých rodinách, které nemají dost jídla? O dětech, které nemají zaplacené obědy ve škole? Je čas zajímat se o činnost nejbližší potravinové banky. Upozorňujte komunální politiky a úředníky na možnost pomáhat prostřednictvím potravinových bank. Informujte obchodníky, kteří likvidují potraviny a netěší je to. Lepší je darovat, než vyhazovat. Lepší je chránit, než ničit.

 

Kateřina Pivoňková je ředitelka pobočky NADĚJE ve Zlíně a místopředsedkyně Potravinové banky ve Zlínském kraji.

 

 

 


Jsme vděčni za každý příspěvek na služby NADĚJE.

 


Méně...
 
Jsem slušnej

Jsem slušnej

10.10.18 | Lidé bez domova | Jan Kadlec

Vstávám brzy ráno a vyrážím do ulic města. Cestou se nasnídám z toho, co mi zbylo z předchozího dne, protože jídlo se


Více...
 
Jsem slušnej

Vstávám brzy ráno a vyrážím do ulic města. Cestou se nasnídám z toho, co mi zbylo z předchozího dne, protože jídlo se nevyhazuje. Prohlídnu pár popelnic, jestli se nedá ještě něco využít. Je až s podivem, co dnes lidi vyhoděj. Ušel jsem tři kiláky, tak si na chvíli sednu na lavičku v parku, zavřu oči a zasním se.

 

V noci mě budili nějací neslušní. Nikdy nepochopím, proč někomu vadím, když v noci spím. Nedělám hluk, po nikom nic nechci, ráno si sbalím věci a odejdu.

 

Umím poprosit, poděkovat, pochválit. Jsem slušnej bezdomovec, kterej to v životě zvoral. Znám víc podobných, jako jsem já. Znám i několik, se kterýma bych si nepodal ruku, a raději se jim vyhýbám, i když jsou bezdomovci jako já. Jsou to ale taky lidi, přežití pro nás všechny není jednoduchý a někdy nám všem z toho ujedou nervy. A pak vypadáme neslušně.

 

Komu ale nervy neujížděj? Kdo byl vždycky slušnej? Ke mně se taky každej nechová slušně. Slušnej policajt se mě zeptá, jestli jsem v pohodě a měl jsem šanci si odpočinout, a řekne, že mi to nezávidí. Neslušnej mi řekne, ať někam táhnu a přestanu tady slušnejm lidem smrdět. Slušnej člověk mě nestrká do jednoho pytle z druhejma. Nechá mě být v klidu, nebo se zeptá, jestli něco nepotřebuju. Neslušnej mě pomlouvá za zády, kouká na mě z nadhledu, nebo na mě řve, ať vypadnu, že tady je to jen pro slušný. Tak je to pořád dokola.

 

Lidi, řeknu vám, jak já bych rád slušně bydlel! Tak jako bydlej slušný lidi! Možná, kdybych slušně bydlel, taky by se o mě říkalo, že jsem slušnej. Byl bych pak stejně slušnej jako ty druhý, co bydlej. A to bych si fakt přál.

 

Úvahu fiktivního klienta napsal Jan Kadlec, ředitel pobočky NADĚJE v Praze.


Méně...
 
Jakou cenu má lidský život?

Jakou cenu má lidský život?

26.09.18 | Naděje | Ilja Hradecký

Kdesi uprostřed Indického oceánu prožívá těžké chvíle osamělý námořník. Přežil prudkou bouři, která poškodila loď. Leží


Více...
 
Jakou cenu má lidský život?

Rumunští uprchlíci na pražském Nádraží Holešovice v létě 1990. První lidé, jimž pomohla NADĚJE. Foto Karel Cudlín
Rumunští uprchlíci na pražském Hlavním nádraží v létě 1990.
První lidé, jimž pomohla NADĚJE.

Foto Karel Cudlín

 

Kdesi uprostřed Indického oceánu prožívá těžké chvíle osamělý námořník. Přežil prudkou bouři, která poškodila loď. Leží vážně zraněný v podpalubí tisíce kilometrů od nejbližšího pobřeží. Neovladatelné plavidlo se zlomeným stěžněm se už několik dní zmítá ve vlnách.

 

Indický námořní důstojník se účastnil závodu v sólové plavbě kolem světa. Vydal se na moře v jachtě starší konstrukce bez moderní navigační techniky. Podobně jako ostatní, taková jsou pravidla. Podařilo se mu alespoň vyslat zprávu o nehodě. Organizátoři závodu hned zmobilizovali pomoc. Vzlétla dvě vojenská letadla, jedno indické, druhé australské. Francouzští rybáři, kteří byli nejblíž, změnili kurs a vydali se na záchranu. Po několika dnech se podařilo trosečníka zachránit.

 

Na pomoci se tedy podíleli Australané, Novozélanďané, Francouzi a Indové. Stálo to veliké peníze, vlády je na záchranu člověka vynaložily. Skvěle se zachoval také jeden z námořníkových soupeřů, Ir, který obrátil svou jachtu na pomoc. Nikdo z nich se nerozhodoval podle národnosti, vyznání nebo barvy pleti. Prostá lidská solidarita.

 

Nevíme, co onoho muže vedlo k tak riskantnímu podniku. Snad touha po slávě? Po dobrodružství? Šlo o peníze? Jisté je, že se rozhodl sám a že jako zkušený námořník věděl, do jakého rizika jde. Nikdo si nekladl otázku, jestli si pomoc zaslouží. Nikdo ho neodsoudil. Lidé se dokázali spojit na jeho záchranu.

 

Cena lidského života je v tomto případě hodně vysoká, vyjádřeno v penězích. Celkové náklady na záchranu tohoto člověka asi nikdo nespočítá.

 

Před necelými deseti lety mnou otřásla jiná událost. Jednoho zimního večera se v Dejvicích na chodníku zhroutil muž. Kolemjdoucím jen stačil říct, že je mu nevolno. Pro ně to byl pouhý opilec, co upadl a patří na záchytku. Trvalo dlouho, než přijela záchranka, kterou zavolali až strážníci. Resuscitace nebyla úspěšná, zemřel na místě na infarkt. Ten muž byl významným, světově proslulým architektem. Jmenoval se Jan Kaplický. Snad by byl nemusel zemřít, kdyby nedostal cejch opilce. Možná by stačilo jen málo empatie a ten člověk by žil. Nechci soudit. Chci jen ukázat, že někdy může stačit k záchraně života docela málo. Třeba jen trocha soucitu.

 

Středozemní moře je nám mnohem blíž, než byl onen trosečník Australanům, a přesto v něm hynou stovky lidí bez pomoci. Je nám zatěžko postarat se o několik cizích sirotků. Ano, jsou nám cizí. Ale indický námořník nebyl francouzským rybářům méně cizí.

 

Nemusíme však chodit ani tak daleko. V naší blízkosti umírají lidé a my jsme k tomu lhostejní. Jsme si cizí. Na našich ulicích, přímo mezi námi umírají bez pomoci a bez povšimnutí desítky lidí bez domova. Jiní se stávají obětí násilí. A není ojedinělé, že někdy bývají usmrceni velmi trýznivým způsobem.

 

Jaká je cena člověka? Závisí snad na jeho výkonnosti, na jeho postavení, barvě pleti, na jeho náboženském vyznání? Ve společnosti zaměřené na výkon a moc se zdá, že nemá každý člověk stejnou cenu. A přesto chráníme dítě, i když nevytváří finančně vyčíslitelné hodnoty, pečujeme o své blízké seniory, i když (už) nejsou ekonomicky produktivní.

 

Jaká je cena lidského života? Mám za to, že hodnota lidského života je v životě samém. V životě jako takovém. V životě, který je darem. Život si zaslouží být chráněn.

 

Ilja Hradecký je zakladatel a emeritní ředitel NADĚJE.


Méně...
 
Svátek Alzheimerovy rodiny

Svátek Alzheimerovy rodiny

21.09.18 | Lidé ve stáří | Kateřina Pivoňková

„Prosím, zaveďte mě do koupelny, já jsem tady dnes poprvé,“ říká paní Jiřina pečovatelkám v domově pro lidi s Alzheimerovou


Více...
 
Svátek Alzheimerovy rodiny

„Prosím, zaveďte mě do koupelny, já jsem tady dnes poprvé,“ říká paní Jiřina pečovatelkám v domově pro lidi s Alzheimerovou demencí, přestože zde bydlí víc než půl roku. Pečovatelky ji trpělivě doprovázejí a snaží se jí dodat klid a pohodu. Díky jejich zkušenostem a empatii se to daří.

 

Máme tu Mezinárodní den Alzheimerovy choroby 21. září. Poslední Zpráva o stavu demence vydaná Českou alzheimerovskou společností říká, že v České republice 1 ze 13 lidí starších 65 let, 1 z 5 lidí starších 80 let a 1 ze 2 lidí starších 90 let trpí demencí. Při tom množství je na místě připomenout, že i když někdo žije s demencí, pořád je to on se svojí minulostí, přítomností i budoucností. Místo, kde žije, možná už nepoznává, ale rád by tady s námi dobře dožil.

 

Dnes máme příležitost uvědomit si velikou sílu a vytrvalost lidí, kteří se starají o nemocné. Vytrvalost dospělých dětí, vnuků, přátel a bývalých kolegů, kteří rozumějí tomu, proč jejich blízký nemluví, nebo třeba opakuje stále stejné věty. Snaží se pochopit jeho vnitřní život a neustávají ve snaze dobře vnímat, co je důležité. Jsou přítomní, i když je to těžké. Potřebují porozumět průvodním jevům nemoci, překonat pocit „on mi to snad dělá naschvál“. Stojí je to nepředstavitelné množství energie.

 

Dnes máme také příležitost vyzdvihnout práci pečovatelů, zdravotníků a sociálních pracovníků, kteří se starají o lidi s demencí. Musí prokazovat velkou laskavost a vlídnost, šířit klidnou atmosféru, přemýšlet o důvodech nejrůznějších projevů chování.

 

V červenci vydala organizace Alzheimer Europe zprávu, že spoluzakladatel Microsoftu a filantrop Bill Gates oznámil úmysl investovat 30 milionů dolarů do výzkumu a inovací pro dřívější a lepší diagnostiku Alzheimerovy demence. K projektu zve i další filantropy a doufá, že dojde k hlubšímu propojení mezi akademickým výzkumem a spolehlivou, dostupnou diagnostikou. Článek mluví o „venture“ filantropii, tedy investiční dobročinnosti, která musí být strategická a efektivní.

 

Zpráva je to více než dobrá! Bude potřeba mnoha aktérů a velkých hráčů světové vědy, medicíny i politiky, aby včasná diagnóza byla samozřejmostí. Vývoj nových léků i nefarmakologických metod a přístupů by měl zajímat každého z nás, kdo doufáme v pěkný život ve vyšším věku.

 

Ta nemoc je tu s námi. Patří k naší vyspělé společnosti a my se budeme muset naučit s ní žít a počítat. Nemoc je to ale zvláštní a zvláštním způsobem mění život nejen nemocného, ale i jeho blízkých. Každý nemocný a především každý pečující potřebuje informace, podporu a pomoc. Na demenci nesmí nikdo zůstat sám.

 

Kateřina Pivoňková je ředitelka pobočky NADĚJE ve Zlíně.

 

 


Chcete-li podpořit služby pro lidi ve stáří, můžete přispět darem.


Méně...