„S tátou jsem si nikdy nerozuměl. Když mi pak bylo tak jedenáct dvanáct, pořád mě řezal. Ani pořádně nevím proč.“
„Máma se o mě ve třinácti už nedokázala postarat. Brala drogy a ani jsme pořádně nebydlely. Ve třinácti jsem šla k babičce. Babička pila, a když jsem tam přišla, myslím, že chlastala ještě víc.“
„No tak sexuální zneužívání, že jo… Asi od šesti. Od nevlastního otce. Nesnášel jsem ho. Mámu mlátil pořád, ta měla vlastních starostí dost.“
Rodiny, kde vládne násilí, zneužívání či zanedbávání. Rodiny protkané závislostí i po několik generací. Rodiny na okraji společnosti, sociálně slabé, nebo „jen“ s nedostatečnými kompetencemi zajistit zdravý vývoj dítěte. To je jasné pojítko drtivé většiny lidí, kteří se ocitnou na ulici.
Společný jmenovatel: náročné dětství, které nemalou měrou předurčilo jejich životní trajektorii.
V jednom se psychologie jednoznačně shoduje: děti nepotřebují příliš, ale existují určité potřeby, jejichž ne/naplnění zcela zásadně ovlivňuje, jak může jejich dospělý život vypadat.
Je to potřeba jistoty a bezpečí, potřeba světu kolem sebe rozumět, být bezpodmínečně přijímán, dostatečně stimulován a zažívat pocit otevřené budoucnosti.
Dítě vyrůstající ve světě, kde ani snídaně není jistotou, se ocitá v džungli bez mapy a instrukcí, které ovoce může sloužit jako potrava a které zvíře je smrtelně nebezpečné. Nezíská schopnosti pro základní orientaci ve světě a zvládání života.
Pokud malý bezbranný jedinec přicházející na tento divoký svět pláče a od rodiče se mu dostane jen křiku, přestane očekávat, že on sám může nějak svou situaci měnit. Pomalu se stane rezignovaným a apatickým. Do dospělého života pak vchází s tím, že sám se svou situací nikdy nic nezmůže. A časem už to ani nezkouší.
Pokud jen zřídka nebo nikdy nezažívá pocit, že ho má někdo opravdu rád, i s jeho chybami, nikdy se nenaučí navazovat kvalitní vztahy. Vztahy, bez kterých by tu džungli nezvládl nikdo z nás. A chybějící sociální síť je dalším, neméně významným pojítkem lidí na ulici.
Když navíc v prvních letech svého života vidí, že nejlepší strategií na řešení jakéhokoli konfliktu či nezdaru je rána pěstí, vezme to za své. Nic jiného nezná. Vyvodí si, že právě toto je způsob, jak v životě obstát. Když pak jeho život není zrovna takový, jak si představoval, ani ho nenapadne, co je špatně. Strategie k „přežití“, které má, jsou pro něj normou. Lepší ho nikdo nenaučil.
To, co si tito lidé nesou do svých životů, je nedůvěra v druhé, neustálý strach, odkud „přijde další rána“, pocit, že jsou k ničemu a nikdy nic nezmůžou. Jak nelehké musí být s takovou výbavou žít?
Sledujte náš seriál o duševním zdraví lidí bez domova. Další příspěvek od Pavlíny přidáme na počátku příštího týdne.
Text: Mgr. Pavlína Zoubková, psycholožka
Foto: ilustrační
Méně...
