OD ROKU 1990

Pan Adam, který pobírá plný invalidní důchod, přišel do naší duhové poradny NADĚJE v Klášterci nad Ohří na začátku letošního roku v doprovodu své matky. Sužovaly ho dluhy, které neměl jak splácet.

Kromě finančních závazků ho již od dětství trápí psychiatrické onemocnění a vada srdce, kvůli níž musel podstoupit několik operací.

Po rozvodu rodičů zůstal pan Adam u svého otce, který ho dotlačil do několika krátkodobých půjček. Klient svému otci věřil, i z důvodu nemoci nebyl sám schopen vyhodnotit možnosti svého splácení. Bohužel rychle upadl do dluhové pasti.

Pan Adam začal situaci řešit po přestěhování se ke své matce, která se mu stala velkou oporou nejen v řešení jeho závazků. Když do naší dluhové poradny přišel poprvé, měl již exekuce i na invalidní důchod. Společně jsme dohledali a zmapovali veškeré příjmy a závazky, udělali výpis exekucí a kontaktovali exekutory a věřitele. Díky tomuto postupu jsme zjistili, že klient má až 18 exekucí. Podařilo se nám zajistit všechny zákonem požadované doklady a následně jsme podali návrh na insolvenci.

Věřitelé do insolvence přihlásili 26 pohledávek v celkové výši půl milionu korun.

Pan Adam od letošního července pravidelně hradí splátky. Vzhledem k jeho zdravotnímu stavu mu bude oddlužení ukončeno už za tři roky a zbytek dluhů mu bude odpuštěn. Naše včasná intervence a podpora matky pomohla klientovi zvládnout jeho nepříznivou životní situaci.

Pokud chcete pomoci podobným lidem, přispějte na práci našich dluhových poraden: www.darujme.cz/dluhovkynadeje.

V předchozích příspěvcích jsem se pokusila přiblížit, z jakého prostředí pochází naprostá většina lidí bez domova, a nastínit, jaké dopady vyrůstání v takových podmínkách může mít.

Všeprostupující pocity nejistoty, nestability, nedůvěra ve svět či sám sebe, se pak v dospělosti můžou demonstrovat v různých podobách – deprese, úzkosti, zneužívání nebo závislost na návykových látkách apod.

A nyní bych ráda poskytla náhled právě na tyto duševní neduhy, kterými v plné škále trpí samozřejmě i lidé bez přístřeší. Jejich léčba je však v tomto prostředí mnohem komplikovanější.

Pan Ondřej má slzy v očích a říká, že už se mu nechce žít. Nemá nic než to, co má právě na sobě a pár věcí v batohu. K tomu kupu dluhů a na omezený čas místo v našem azylovém domě. Nechtěl to tak, ale jinak to nezvládl. Dělal vše, čeho byl v danou chvíli schopen. A když mi vypráví, jak se pomalu celý jeho život bortil, už se mu slzy valí po tváři.  

Radek, kterému je jen 32 let, mi povídá, že nevidí ze své situace žádné jiné východisko, než to „tady“ skončit. Nemá nikoho, o koho by se mohl opřít nebo komu by na něm záleželo – takto to ze svého pohledu, zakaleného depresí, vnímá.  

Pro léčbu deprese je nezbytně nutný řád (struktura dne), klid, pravidelný spánek a ideálně také člověk, se kterým můžu sdílet svůj vnitřní svět. Co z toho člověk může nalézt “na ulici”?  

Léčit depresivní onemocnění na ulici (nebo třeba v azylovém domě) je, jako bychom poslali člověka závislého na alkoholu, aby se léčil v hospodě. Lidem, kteří vyhledávají naši pomoc, chybí obecně řád v životě. U člověka, který navíc trpí depresí, je tedy dvojnásob náročné vytvořit denní strukturu oproti člověku většinové populace. A nemají žádné opěrné body ani nikoho, kdo by jim denní řád pomáhal dodržovat. Jejich život se odehrává minutu po minutě. Nemají žádné plány ani cíle.  

Klid a ticho na ulici? V azylovém domě? To můžeme nazvat světlou výjimkou. S tím jde samozřejmě ruku v ruce kvalitní spánek. Při nocování na ulici o tom snad není třeba ani uvažovat. V azylových domech (či noclehárnách) žijí různí lidé (a mnoho lidí). Mají své různé potřeby a potíže. Vznikají zde konflikty, hádky. Každý přichází do pokoje v jiný čas, během noci někdo odchází či vstává. Nikdy tu nikdo není sám. Soukromí je na hony vzdálené privilegium.

Lidem bez domova tedy bohužel chybí všechny základní předpoklady, které by vedly k alespoň částečné úlevě od depresivních, příp. úzkostných stavů.  

Co jim tedy zbývá? V úvahu přichází samozřejmě medikace. Která ale sama o sobě depresi neléčí. A cesta k ní je pro lidi na ulici z mnoha důvodu delší než pro běžnou populaci. Naprosto nejsnazším a nejrychlejším antidepresivem, instantní úlevou od bolesti existence, jsou pro člověka bez domova alkohol či benzodiazepiny. V takovém případě se však člověk samozřejmě rázem dostává do nového problému.

Text: Mgr. Pavlína Zoubková, psycholožka

Foto: ilustrační z archivu NADĚJE

Sledujte náš seriál o duševním zdraví lidí bez domova. Další příspěvek od Pavlíny přidáme příští týden.